Nejmenovaný kolega hudební publicista jednou na facebooku prohlásil, že atmosferického black metalu se v polední době rojí čím dál více a často za velmi tuctové kvality. On by se ten žánr celkově dal v podstatě odepsat sarkastickým prohlášením, že stačí před nástroje a vokály napálit reverby a máme atmosferický black metal skoro z čehokoliv. Často také potkávám názory, že v atmosféře a originalitě už Burzum stejně nikdo nepřekoná. Tyto kritické podněty nelze při hodnocení atmosferické novinky na černé scéně Emotionale Ödnis od švýcarské Tardigrady pominout, navíc styl, který hraje, se extrémní muzice vzdaluje i jinými způsoby.
Jak už jsem v předešlých recenzích či teoretických článcích nakousl mnohokrát, extrémní hudba si vždycky nesla předsudek (z něhož se stala pro mnoho umělců vlastně přednost), že aby svému poslání dostála, měla by se dotýkat hranicí poslouchatelnosti a atakovat hranice toho, co je ještě v hudbě, či už vlastně hluku, možné. Když se zamyslím nad tím, že atmosferický black metal v podstatě cíleně hranice nepřekonává (ve srovnání třeba s grindcorem), ale „jen“ kouzlí introvertní atmosféru opuštěnosti, vnitřní temnoty či marnosti lidství, tak se skutečně nabízí otázka, jestli jej do extrémní hudby vůbec řadit. Novinka Tardigrady ve mně tento pocit ještě posiluje, neboť se neskutečně dobře poslouchá (respektive pokud dogmaticky neoznačíte veškerý black metal za „řev“).
Emotionale Ödnis je totiž nahrávka pro malé zhasnuté pokojíčky a silnou aparaturu či na osamělou procházku lesem se sluchátkama. Naživo bych řekl, že bude působit jako známější depresivně/atmosferické black metalové skupiny typu Imperium Dekadenz, Nocturnal Depression či Mgla, jež nabízejí zvukovou emocionální hedonii (u hipsterů jsem zaslechl výraz, že „u toto tečeš“), ke které navíc teoretik post-subkultur Michel Maffesoli přidává tendence k novopohanství, jímž se ostatně mnoho black metalistů silně zaštiťuje.
Samotná nahrávka stojí bez překvapení především na atmosféře a epičnosti, ke které dopomáhají především melodické linky jednotlivých skladeb a jejich následná gradace. Zvuk je příjemně uhlazený, přesněji řečeno přímo průzračný, nic nevystřelí, nikde se neklopýtne. A samozřejmě reverbu tam kapela narvala tolik, že to v hall efektu nelze přirovnat ani k největší katedrále světa. Nakřáplý vokál díky tomu působí daleko emotivněji a dvojšlapka na bicích dostává v rámci rytmiky dominantní pozici a gradace skladeb víceméně stojí na ní. Zbytek rytmiky jako například pochodové nástupy či zvuk kytar (zkreslení-reverb) už ale příliš nevybočují, třebaže ani chvílemi neurazí a spádu neubírají.
Nahrávka je zvukově, obsahově i koncepčně natolik celistvá, že se vám skladby naprosto slijí do jednoho celku. Kromě drásavé melodie v titulní skladbě si však stěží vybavím nějaký výraznější motiv. Emotionale Ödnis překvapí chytlavostí, ale už ne tolik sugestivností, v tom přece jenom pokulhává za mistry zmrazování páteře jako Chiral (Itálie), výše zmíněnou polskou Mglou, Australany Woods of Desolation či českou Marností. Novátorství také příliš nečekejte, přece jen se jedná o dosti žánrovou záležitost, tu však Tardigrada servíruje s přehledem a milovník pomalejšího black metalu dle mého soudu zklamán rozhodně nebude.
Pokud bychom tvrzení, že umění je spjaté s krásnem, brali jako k extrémní hudbě protichůdné, pak Tardigrada extrémní není. Emotionale Ödnis se hodí k rozjímání a klidnější poloze či náladě, v tomto tak nemá daleko ani k leckteré vážné hudbě. Tardigrada brousí hrany agresivity až k samotným limitům žánru (ale zase ukolébavku nečekejte, jestli to tak vyznívá) a sází vše na introverci a melancholii. Pokud byl účel kapely přiblížit extrémní hudbu i klidnějším a citlivějším dušičkám (třebaže o tom spíše pochybuji), tak se povedlo na výbornou. Nahrávka blekaře neurazí, hipster se bude u Emotionale Ödnis pravděpodobně i roztékat.
Tardigrada: Emotionale Ödnis
(https://tardigrada.bandcamp.com)
