- Inzerce -

The Long Now 2016 – Ve znamení bdění

Když jsem se z letošního programu MaerzMusik dozvěděl, že bude festival zakončen podobně jako vloni koncertním maratonem nazvaným The Long Now, okamžitě jsem věděl, že si tento zážitek nenechám ujít. A tentokrát v plné délce! V minulosti jsem měl příležitost vidět a slyšet řadu koncertů extrémních délek – v roce 1997 pořádal Petr Kotík s The Orchestra of S.E.M. Ensemble a dalšími sólisty Festival výjimečných délek a uvedl veskrze rozsáhlé kompozice, např. čtyřhodinové Etudes Australes Johna Cage s vloženými Goldbergovými variacemi Johanna Sebastiana Bacha, šestihodinovou Many Many Women Petra Kotíka, tříhodinovou Two Seven Nine Thomase Bucknera a Roscoe Mitchella a dalších. V roce 2011 jsme v Kolíně nad Rýnem viděli premiéru opery Karlheinze Stockhausena Sonntag aus Licht z osmidílného cyklu Licht, jejíž délka včetně přestávek činila jedenáct hodin. A před pěti lety se v Praze konal koncert francouzského klavíristy Nicholase Horvatha, který uvedl plnou verzi skladby Erica Satieho Vexations.  

Skladby mimořádných délek jsou nejen zkouškou výdrže a posluchačské odolnosti interpretů a posluchačů, ale přinášejí i mimořádné zážitky. Některé skladby přímo předpokládají, že interpreti opouštějí podium, diváci mají možnost volně odcházet a zase se vracet. Při koncertních maratonech bývá těžké ubránit se únavě a někdy i spánku, avšak lidský organismus vnímá hudbu i ve stavu snění. Někdy se s tímto způsobem vnímání počítá již při vzniku skladby, jako např. v osmihodinové novince Maxe Richtera nazvané příznačně SLEEP (zde recenze Matěje Kratochvíla), která byla rovněž uvedena v rámci letošního programu MaerzMusik. „Oba projekty se vzájemně doplňují. Jak vyplývá již z názvu, zkoumá SLEEP duševní stav při spánku, nevědomí jako prostor pro existenci hudby. Naproti tomu The Long Now je formát, který se zcela odehrává ve sféře vědomí. Jedná se o nekonečně dlouho trvající okamžik a účinek proměňující vědomí, které s sebou přináší dlouhé bdění,“ říká Berno Odo Polzer, umělecký ředitel festivalu. Souvislá stopáž v délce třiceti hodin, která byla při závěrečném koncertu MaerzMusik uvedena již podruhé, a to bez jakýchkoliv prostojů a průvodního slova, je i v této konkurenci skladeb výjimečných délek něčím nevídaným. Nejedná se sice o jednu skladbu, ale dramaturgie počítá s plynulými a někdy téměř neznatelnými přechody jednoho autora k druhému. Rozhodl jsem se tentokrát na akci cestovat vlakem, abych po skončení akce mohl v klidu odpočívat při zpáteční cestě domů. To jsem však ještě netušil, jakým způsobem bude zpáteční cesta probíhat.  

Marino Formenti hraje Mortona Feldmana.jpg

Akce The Long Now se stejně jako vloni konala v rozlehlých prostorách berlínské teplárny. Již při vchodu návštěvníka udeří do očí kontrast industriálních prostor, holého betonu, neopravených podlah a omlácených zdí na jedné straně a dokonalého technického provedení nově zabudovaných částí, sloužících pořádání společenských akcí všeho druhu včetně koncertů – foyeru, šatny, sociálního zařízení, cateringového prostoru v přízemí apod. Krátce před začátkem akce je v prostorách teplárny zhruba stovka návštěvníků, ale jejich počet neustále narůstá. Přesně v 19 hodin hudební maraton začíná skladbami autorů newyorské školy – Mortona Feldmana a Johna Cage, nejprve půlhodinová Feldmanova Palais de Mari, subtilní a jemná skladba z posledního skladatelova tvůrčího období. Mírně zesílené tóny klavíru v podání italského pianisty Marina Formentiho se průzračně nesou rozlehlým prostorem. Následuje symbolicky uvedená „tichá“ Cageova skladba 4’33”. Tytam jsou doby, kdy posluchači během skladby schválně hlučeli nebo dokonce protestovali a požadovali vrácení vstupného s tím, že si zaplatili za hudbu a nikoli za ticho. Píše se rok 2016 a zhruba tři stovky posluchačů přijímají tichou skladbu s maximální soustředěností a vážností. Následuje další Feldmanův kus, tentokrát devadesátiminutová Triadic Memories, opět velmi pianissimo, se sotva postřehnutelnými změnami. Do třetice zazní Morton Feldman a jeho další rozsáhlý klavírní kus For Bunita Marcus v neděli odpoledne.  

John Cage - Fifty Eight.JPG

Ke změně zvukové atmosféry dochází při uvedení Cageovy skladby Fifty-Eight z pozdního skladatelova období, která je určena pro osmapadesát dechových nástrojů. Jednotliví hráči jsou rozmístěni ve všech osmi patrech rozlehlého interiéru. Každý z nich má svůj jednotlivý part a společný digitální čas měřený většinou pomocí mobilního telefonu. Po minutovém odpočítávání k nule skladba plynule začíná. Zvuk jednotlivých nástrojů není nijak amplifikován, a přesto zní v rozlehlých prostorách dostatečně hutně a kompaktně. Čtyřicet pět minut uteče jako mávnutím kouzelného proutku, další průběh dává zhruba čtyřem stovkám přítomných posluchačů jasně najevo, že jsme slyšeli vrchol koncertního maratonu. I organizátoři si byli této skutečnosti vědomi a reprízu této skladby začlenili na nedělní odpoledne.  

Dlouhá série skladeb různých autorů, prezentujících zde vlastní skladby osobně, začíná ve 22 hodin a trvá až do ranních hodin dalšího dne. V premiéře uvádějí své kusy Rashad Becker a Moritz von Oswald (fathom) a Dan Vicente (Malm), jiní jako např. Dalhous nebo Biosphere dokonce žádný název neuvádějí a spokojují se s více méně improvizovaným několikahodinovým ambientním setem zpestřeným v některých pasážích jemnými beaty. Všechno postupně splývá, řada lidí odchází domů, aby se následující den znovu vrátila zpět, velká část z těch, kteří zůstávají, posléze usíná nebo se střídavě nachází ve stavu polospánku a bdění, na pozadí znějí další skladby charakterizované lakonickým názvem live electronics. Navzdory vysoké hlasitosti není zvuk nepříjemný, i když se dá fyzicky téměř krájet. Podobné zvuky lze slyšet na mnoha místech, v chillout zónách, ale zřídkakdy v takové intenzitě a zvukové kvalitě. Prostor a dokonalé ozvučení dělají i s průměrnými příspěvky divy. Žádoucí oživení jednolitého proudu přináší téměř tříhodinová mikrotonální kompozice Roberta Curgenvena Climata, představující příjemné, mírně disharmonicky oscilující tóny. V ranní cavemusic od BABA ELECTRONICA zaznívají i diskorytmy, které zbylé posluchače po zčásti probděné noci probouzejí do dalšího dne.  

Mårten Spångberg - La Substance, but in English.JPG

Po náročné noci a ranním hudebním osvěžení akce pokračuje v nedělních dopoledních hodinách čtyřhodinovým hudebně-tanečním vystoupením švédského choreografa Mårtena Spångberga nazvané La Substance, but in English. Všichni přítomní se přesouvají do jednoho z rohů osmého podlaží, posluchači se stávají diváky a za zvuků reprodukované hudby, většinou velmi komerční, užasle sledují dvanáct performerů včetně autora obklopených desítkami předmětů každodenní potřeby – ovocem, nádobkami s různobarevnými tekutinami, nápoji v láhvích a baňkách. Všichni se pohybují velmi zpomaleně, jakoby ve snách a podtrhují zážitky účastníků akce z předešlé noci. Tanečníci si neustále vyměňují bizarní oblečení, přelévají tekutiny v nádobách, vyvolávají chemické reakce, potřísňují se jimi, vše za zvuku komerční hudby a v dlouhých mezihrách za zvuků ptačího zpěvu. Je 20. března, nastává jaro – a to doslova.  

Murcof - live electronics.jpg

Krátce před reprízou Cageovy skladby Fifty-Eight se opět výrazně zvyšuje počet posluchačů. Po téměř čtyřiadvaceti hodinách poslechu hudby nejsem schopen zachytit, do jaké míry je skladba odlišná. Společná časomíra pětačtyřiceti minut pro všech padesát osm hudebníků nemilosrdně plyne, i když si přeji, aby skladba trvala dál. Následuje další série live electronics v podání Klary Lewis, Cateriny Barbieri a TM404. Nesporným vrcholem této části dne je Murcof. Hebké ambientní tóny a vydatné basy tvoří žádoucí kontrast, prostor ožívá světlem a umělou mlhou. Necelých devadesát minut improvizovaného, a přesto zcela kompaktního setu představoval výlet do světa moderní, byť velmi posluchačsky přístupné elektroniky. Tříhodinový závěr večera ovládají tři DJ-ové: Objekt, Nina a Miles Whittaker. Publikum se již poněkolikáté z velké části obměňuje a přichází na řadu taneční party. Téměř po třiceti hodinách možná pro někoho úleva a možnost se vyřádit, pro mě však pokyn změnit místo. Odcházím – stejně jako několikrát předtím v průběhu večera – do přilehlé a zvukově oddělené místnosti bývalé rozvodné centrály, kde od sobotního večera nepřetržitě běží čtyřiadvacetihodinová zvuková instalace Mashy Tupitsyn Love Sounds, jíž po skončení vystřídá italský zvukový sochař Harry Bertoia a jeho dosud neznámé nahrávky z šedesátých a sedmdesátých let pod názvem Sonambient. Takový je letošní závěr MaerzMusik – hudební avantgarda zní vedle mainstreamové elektroniky, lidé se chtějí bavit.  

Mashy Tupitsyn v Schaltzentrale - Love Sounds.jpg

Při čekání na berlínském Hlavní nádraží na ranní vlak jedoucí do Prahy zjistíte, jak pohodlné a útulné je pražské Wilsonovo nádraží. V nočních hodinách je v Berlíně otevřen jeden malý nonstop, v němž se stejně jako ve zbytku moderní budovy prohání chladný vítr. Ani moje zpáteční cesta do Prahy neposkytne kýžený odpočinek – mezi Drážďanami a Ústím nad Labem probíhá na trati rekonstrukce, takže je třeba dvakrát přestoupit na autobus a zase zpátky do vlaku. Závěr letošního ročníku je ve znamení nepřetržitého bdění.


Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.