The Remote Viewers: Pitfall
(https://www.theremoteviewers.com)
Beatová poéma pro 2! století – jak zní oficiální označení kapely pro CD Pitfall – je závěrečnou částí trilogie inspirované noirovými filmy a televizními seriály od konce čtyřicátých do šedesátých let minulého století a klaustrofobickou náladou a imaginací kriminálních příběhů Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera a Davida Goodise. Právě citát z románu The Street Of No Return posledně jmenovaného je jakýmsi promo-mottem celého díla a přesně vystihuje jeho atmosféru: „Tři z nich kráčeli ulicí. Sedli si na dlažbu a opřeli se o zeď zchátralého penziónu. Dlažba byla šíleně studená a vlhký vítr od řeky jim šlehal do tváře. Ale to je vůbec netrápilo. Seděli a předávali si dokola lahev a nebylo nic, co by je mohlo trápit, vůbec nic.“
Stejně jako u předchozích dvou dílů City of Nets a Crimeways však veškerou tu ponurost a bezvýchodnost vnímáte při poslechu, jako byste v pohodlném křesle vytopeného kina sledovali černobílý film s úchvatnými obrazy, který se vám sice vrývá pod kůži, ale užíváte si to. Přitom se jednotlivé skladby příliš nepodobají běžné filmové hudbě, spíše vyvolávají vizuální představy a koneckonců by mohly sloužit i jako soundtrack. Epizodická tajemství jsou tu jakýmisi příběhy-nepříběhy, kde není ani tak důležitý děj, ale především atmosféra, která je zároveň mrazivá i hřejivá. Vrstevnatá hudba šéfa souboru Davida Pettse má ještě konsistentnější tvar než kdykoliv předtím a skvěle pracuje s drobnými zvraty a překvapeními. Velký prostor tu dostávají rozmanité klávesy a laděné perkuse Rosy Lynch-Nothover a druhdy free rytmická sekce John Edwards (kontrabas) a Mark Sanders (bicí) tu sice neortodoxně ale melodicky tvrdí muziku. Nosným prvkem jsou Edwardsovy zvukomalebné tahy a Sanders převážně šelestí nebo duní. Saxofonová sekce, v níž vedle vedoucího již léta působí Caroline Kraabel, Sue Lynch a Adrian Nothover má tentokrát naopak členitější a vlnitější party a jednotlivé nástroje dostávají samostatný prostor, aniž by chyběly občasné společné ataky. Významnou roli zde hraje i Pettsův noise generator, který mnohdy neplní jen funkci jakéhosi efektu, ale perfektně souzní s ostatními instrumenty. Album, které se dá poslouchat jako v příjemně hororovém dřímání a nebo si bedlivě všímat každičkého detailu. Obojí stojí za to.
