„Opera in musica“, hovorově známá prostě jako „opera“, byla vždy mnohohlavou chimérou. Oděna nejnovějšími prostředky své doby poháněla hudební evoluci a zároveň se vezla na vlnách společenských revolucí. Mozart, Monteverdi, Lully, Wagner a Glass – abychom jmenovali jen pár autorů – stvořili epická díla posouvající pro tvůrce i publikum paradigma toho, co je umělecky možné, zatímco se dotýkali témat aktuálního života. Opera rovněž byla zároveň ztělesněním umělecké dokonalosti pro nejvyšší společenské třídy i (až donedávna) populární uměleckou formou. Jak ale definovat operu v 21. století?
Písně Roberta Ashleyho o „Kukuřičném pásu“ (Perfect Lives: An Opera for Television) poskytují příklad z ne tak vzdáleného 20. století, na němž vidíme obtížnost snahy o takovou definici. Přitom ale navazuje na minulost, pokud jde o zpěv textového materiálu, použití kostýmů a postav, příběh – jakkoliv útržkovitý – a využití médií k vytvoření spektáklu a dokončení díla.
Pokud Ashleyho radikální produkce zůstává využitím zmíněných prvků operou v tradičním smyslu definovaném ve slovníku Grove Dictionary of Music („…opera je zhudebněné drama, zpívané s instrumentálním doprovodem zpěváky obvykle v kostýmech…“), opera Tima Parkinsona Time With People se jich téměř všech zbavuje. Dílo se nedávno dočkalo svého třetího provedení od souboru Edges Ensemble, který ho loni premiéroval na Huddersfield Contemporary Music Festival. Nedávné provedení na festivalu The London Contemporary Music Festival (LCMF) 15. prosince doprovázel krátký programový text, v němž stálo:
„…Time With People mezitím zkoumá, jak by opera mohla vypadat, co by z ní mohlo zbýt, pokud odstraníte hudbu a nástroje.“
Název a upoutávka naznačují, co může zbýt, když se odstraní většina prvků obvykle spojovaných s operou (například zpěvy). V předmluvě ke knize The Theater and Culture píše Antonin Artaud: „Vytvoření či znovuvytvoření divadla spočívá v prolomení jazyka, které umožní dotknout se života.“ Právě to dělá Parkinson, ovšem bez brutality, již vyžadoval Artaud, stejně tak bez speciálních technologií, jak je využívá třeba Simon Steen-Andersen. Co víc, Parkinson dělá to, co dělá, bez patosu. Jeho okamžité postavy, skuteční lidé v průhledných rolích odhalují divákům věci – ovšem bez přehánění, které používal Beckett, který potřeboval neutralizovat divadelní prostor, dříve než v něm jeho postavy mohly podnikat akce.
Ovšem stejně jako Beckett zdůrazňuje Parkinson situaci osamění. Jsme spolu a přece odděleni. „…alone…apart…again…“ zní část textu v závěrečné části. Dění na scéně zůstává oddělené od publika, které se může vztahovat k výrazům jednotlivých postav nebo jednotlivých lidí – jelikož herci v různých místech kusu hrají sebe – a dění přitom zůstává na pódiu a ve stvořeném světě.
Svět pódia je pokryt odpadky a odhozenými zbytky každodennosti, kávovými šálky, technikou, knihami a časopisy, telefony, tiskárnami, počítači, světly, polštáři, hračkami, trumpetami… všemi druhy smetí postmoderní existence. Tento prostor obývá skupina účinkujících, někdy jako jednotlivců, jindy masy. Z této masy se občas vynoří lidé, obvykle v párech, kteří předvádějí určité činnosti, načež se vrátí do skupiny, která se mezitím zabývá činnostmi zcela kontrastujícími z oněmi dočasně vystupujícími do popředí. Sólisty předváděné činnosti zahrnují například odpovídání na otázky při hrajícím orchestrálním doprovodu předehry od Rossiniho, která je náhle přerušovaná drsnými a nepříjemnými hlásiči, nebo předzpěvování textu před sborem doprovázené opakovaným pouštěním předmětů na podlahu. Zbytek skupiny mezitím můžeme slyšet, jak si mumlá nákupní seznamy, zatímco budují absurdní věže z obsahu těch chaotických scénických dekorací, venčí elektrický větrák, nebo sedí na podlaze a pro sebe si cosi povídají o chaotické povaze poslouchání a dělání hudby, přičemž potřásají malými předměty.
První scéna s Adamem Bohmanem a Stevem Beresfordem
Publikum je odděleno od světa na scéně, účinkující jsou podobně izolováni jeden od druhého a jsou si toho oddělení vědomi. Skrz to se ovšem odhaluje intimní pocit identity, již můžeme sdílet s cizím člověkem. V Time With People se Parkinson odklonil od mnoha konvencí spojovaných s operou, ale využil princip odcizení spojený s povahou scény, aby paradoxně publiku poskytl jeho vlastní autoportrét, byť s tváří cizího.
Kompletní provedení v City University, London, 28. května 2015
Překlad: Matěj Kratochvíl