Americká série Cold Blue Music, řízená hudebníkem Jimem Foxem, je v mnoha ohledech výjimečná. Předně nepodřizuje výběr nahrávek nějaké předem stanovené reguli; naopak z rozličnosti a neopakovatelnosti jednotlivých publikovaných děl teprve vyvstává její profil.
Nechce vyhovět posluchačům snadností poslechu; naopak je nutí přijímat nečekané a nepoznané. Neohlíží se ani na délku jednotlivých alb, ale omezuje a vymezuje se na předestřený kompoziční celek bez ohledu na jeho trvání. Příklady z nejnovější emise, datované říjnem 2019: Separation Songs obnášejí 73 minut a 2 vteřiny, Splectra 15 minut a 37 vteřin, Bridges of Pearl and Dust 15 minut a 58 vteřin.
Newyorský skladatel, kytarista a technolog Matt Sargent, jehož kompakt Ghost Music (pro sólového perkusistu) vyšel na Weightier Recordings 2018 a CD Tide (for ten basses) bylo vydáno na Marginal Frequency 2019, se rozmáchl ve svých Separation Songs (natočených v Architecture v Los Angeles v prosince 2018 a v únoru 2019) k evokaci hymnické předlohy Williama Billingse z osmnáctého století, přičemž nastavuje a prolíná provedení los angeleského vynikajícího Eclipse Quartetu (viz nahrávky od Johna Cage přes Mortona Subotnicka po Fredericka Rzewského) v podvojné alternaci. Nepříliš variovaně protahovaná délka by mohla svádět k domnění, že půjde o minimalizované rozvětvování, avšak pozorný poslech odhalí, že obchvatné a provnitřněné rozprostraňování zabíhá tu do mírumilovné (zá)vratnosti, tu do takřka samohybné rozevlátosti, tu zase do perpetuální repetitivnosti. Náladově oproštěný průběh díla je vemlouvavě nervní, nikoli znervóznělý, náhlučně hromadivý, třímavě volnoběžný, jednotlivé nástroje (jak řečeno v podvojné akci), totiž housle Sarah Thornblade nebo Sary Parkins, viola Almy Lisy Fernandez a cello Maggie Parkins, se prohrčují, přehrnují, vemlouvají do vytušovaných skupenství, jež jako by probíhalo vždy znovu od začátku v nekonečné rovině, se stěží postřehnutelnými (p)ohyby, vybavenými buď neprodíravostní lakoničností nebo nevřavnou náběžností či zátěžností. Prosouvavé vrátnění je roznicovaně neúmorné, ne(po)zastavitelně námnožné, vytotožňovaně zakutávané. A ten dojem neměnlivého ponoukání, ostražité baživosti a plouživého opodálnění ve vás nadlouho utkví.
Nedogmatické kompozice Roberta Carla, oscilující od experimentálnosti po transcendentálnost, najdeme na více labelech; namátkou je to Music for Strings na Innova, Roundabout na New World Records nebo Works for Piano na Centaur Records. Jeho dvojdílná Splectra, nahraná inspirovanou harfenistkou Alison Bjorkedal (viz její provedení děl Wadady Lea Smitha, Harryho Partcha či Jamese Tenneyho) opět v Architecture (Los Angeles, červenec 2019), jsou harmonicky bohatá, digitálně zprocesovaná, vynořují se z hlubinné naléhavosti, zabíravě progustýrované a rádoby hledavé, jsou nenechavě (vy)trvalé, zakrucují se do zánorného tichořečení, kdy záleží na každém tónu. Zrychlované či zapomalované odalování a přibližování netřeskně záludňuje první část, zatímco ta následná na(d)bíhá do dychtivé vláčnosti, provolňované a provlňované do jiné roviny, jež však jako by chtěla vyrůznit a vydůraznit, zaúdernit i zároveň zrozpačitit, co bylo vyřčeno, a vyřčené (poněkud odsekávavě) do(s)konat. Subtilnost se zde potýká s harmonickým obohacováním, vytajňování s umořováním, na(d)bíhavost se zašprajcováním. To vše je však prodchnuto naprostou bezprostředností jak předlohy, tak provedení.
Virtuózní Michael Byron, pocházející rovněž z Los Angeles, je na Cold Blue Music nezastupitelnou stálicí; připomeňme si jen Awakening at the Inn of the Birds, Fabric for String Noise, In the Village of Hope nebo Music of Nights without Moon or Pearl. Jeho Bridges of Pearl and Dust impresívně nahrál (v tomtéž studiu jako Eclipse Quartet i Bjorkedal) v srpnu 2018 vibrafonista Ben Phelps (který má na svém kontě třeba Steva Reicha nebo Michaela Gordona a Johna Adamse). Dění se tu rozvíjí v rozhraničení experimentálnosti a spontánní vytěživosti, je proudněno i rozevláváno na čtyřech vibrafonech, což probíhá se střídavou zádumností a výzevností (nikoli vyzývavostí), s až úsilným rozmíšněním. Nepatetická zjemněnost má svůj rub v projitřelém vydůrazňování, nedravá jemnocitnost zase v zá(s)libné vytotožňovanosti, zdánlivě míjivé, ve skutečnosti shánčlivé a nahánčlivé. To vše probíhá s lehkostí, hloučivě, s properlenou nadnášivostí a převalivou pospojivostí… až do konečného zpovzdálení. Je to osvěžující i dosvědčující.
Ty tři prazvláštní desky mohou vyvolat licitaci: kterou si náhodně vyberete? Já bych volil pořadí, které jsem se tu pokusil předestřít. Ostatně: jeden kritik označil Cold Blue Music za domov mnoha hudebních pokladů. Důležité je, co a jak z nich dokážeme vytěžit.
Matt Sargent: Separation Songs
Robert Carl: Splectra
Michael Byron: Bridges of Pearl and Dust
Cold Blue Music (www.coldbluemusic.com)