U Evil Rabbit improvizační shodu nehledají

  
125

Dva hlasy, housle a kytara v kostrbaté omračující celistvosti, jiné housle, jiný hlas a gramofony ve skečích, jež usilují být dialogem. Improvizace vydávaná u Evil Rabbit má ostré rohy.

Je improvizace a improvizace. Přístup k ní se liší nejen teritoriálně (Holandsko, Anglie, Švýcarsko), ale i nepsaným programovým cílením labelů. Někde a někdy hudebníci míří ke kýžené shodě a snaží se tudíž vzájemně přizpůsobit. To rozhodně není záměrem kompaktů berlínských Evil Rabbit Records; a dvojnásob to neplatí o CD s lakonickým titulem W, pod kterým je podepsáno Trio Blurb, tedy trojice zcela individuálních, až individualistických průzkumíků, jmenovitě: vokalistka Maggie Nicols, kytarista John Russell a houslistka plus vokalistka Mia Zabelka. Ti nám nabízejí dvojspřeží koncertních záznamů – ten první, téměř dvacetiminutový Wilcumestowe, nahraný 16. září 2017 na Discovery festivalu v londýnském Ye Olde Rose and Crown Theatre, a druhý, takřka osmadvacetiminutový Work and Will, zaznamenaný 13. března 2018 v Horse Improv Music klubu, Liklectic, opět Londýn. Ta první záležitost, plná rozdychtěné energie, osciluje mezi vokálním vytřibováním, zprvu pozaškrceným, záhy však rozmrckovaným, vy(š)těkávaným a žvanivostním, mezi rozverným špílcováním kytary, jež přejde do hmatavého drhtání a vykutáleného naharašování, a mezi houslovým dokomíháváním a kalafunovým spádněním. Hlasy emigrují od rozkochanosti k žalobnění, províjení vokálů s nástroji je protáhlované i zavirované, opáčivé i věrolomné, prostě zdánlivě si každý dělá, co si umane, jenomže ono se to netušenými spáry do sebe nějak promátoří a zahloubí, takže skrumáž rozvíjeného a zavíjeného ligotání, zabudovávání a (o)hromování, zvratňujícího a spádňujícího jakoby na přeskáčku pomocí proptávavé telepatie celé to odplombovávané vabankovávání zaobroubí a zaonačí do omračující celistvosti.

Jestli by se někdo po poslechu tohoto vystoupení domníval, že hudebníci vyčerpali všechny možnosti prošmodrchaného galimatyášování, krutě se mýlí. Druhá pasáž sice započne dojímavě, až prožalně zvýrazněním nástrojů s vlichocovaným hlasem, pokračuje však přejímáním nástrojů s hlasy, zarumplovávaným (nástroje) a províjeným (hlasy), což s pablesknou nastražovaností a zrychlovanou škeřivostí vede k celé plejádovosti nejrůznějších záštipců, bezladného bonzování a zhůvěřilého překocování. Břeskné nástroje s brutalizujícími hlasy rozpaběrkují pomyslný děj do posměšné bloudivosti, vyšolíchávané nahoru dolů jako na tobogánu. Aniž tušíme nějaký věrohodný obsah, náplň veletočního paškuntění je vytvářena průvlečným vyčiňováním, pitvořením, až pitvováním, promručovanými zapeklitůstkami, zřicovánkami, proborcenkami, prozpěvováním bez mantinelů, ba i vyšátrávaným vřeštěním. Zapomalovánky jsou zárukou vždy dalšího zrychlení, housle podněcují k novým a novým eskapádám, a když se zdá, že víc břesknosti, rojivosti a zákřičnosti už nelze vyvinout, jde o omyl, neboť nastoupí další zjinačované na(d)sazení, tu sdělnějí vypravěčské, tu čerchmantovsky rozdivočené. Všichni tři hudební paliči jsou svébytní, svérázní, různorodí, není tu jeden vůdčí tahoun, protože všichni přesměrovávají čehý a hot do zrůzňované jednolitosti, spojující či prolínající neshody tak uceleně, že to někdy přestáváme vnímat jako mnohost, protože se nám prostoupí v jedno veliké dobrodružství.

Ze zcela jiného kadlubu jsou Sketches for Violin and Vinyl, sesumírované v únoru 2018 v Ping Ton studiích v německém Kölnu. Jde o prazvláštní spřežení houslistky a vokalistky Ayumi Paul a gramofonového experimentátora Achima Mohného. Oněch pět skečů chce být dialogem, ovšem tato dialogovost je poněkud displastická. Rozjemnělé housle, střídající navození tajemna odbrnkáváním a rozdmýchávání smyčcem do vnitřní burácivosti, jsou navážlivě zalícovávané, navíc však podškrtávané peřejemi vinylových napadávek a zádrhelů (Permutation). Hlasové zaokolkování, namátkově zakonejšené nad lokomotýlováním a peřejováním houslí je proškrtáváno, prochuchvalcováno a rozbřitvováno promordováváním závitností desek (Nutation). Zvuková prosektura vinylového popraskávání podškrcuje vyvěravé housle, průtažněně vyhejblovávané a průnikově nadjíždivé s hemživostním naznačováním i nakonec vsáknutým opodálněním, což (v Refraction) může připomenout latinské rčení per aspera, ale bez astra. Mohli bychom hovořit o obdobném hledání propojení i v Superposition, protože vinyly namísto perkusování nabízejí spíše náběžnostnění škrtanců nebo jejich zámrskové promotávání, navíc však zde protežované housle usilovní, aby se vymanily ze zákrutostního záškrtování, aby oponovaly vinylovému drkotání; tváří se každopádně v některých pasážích, jako by rozdrnčené přehmaty podhmaty odmítaly zaregistrovat. Což je jim ku prospěchu. Ostatně houslistka prohmatává tón po tónu i v závěru (Precession) nad skrumážovou podsaditostí, obtáčí se nad podminovanou rozvrativostí, její housle se vždy znovu rozjíždějí nad podhrčováním, ale neosočujme Mohného, on stejně jako houslistka prohledává zcela zamanutě a urputně neznámé území (zvící dvanácti minut). Jak to skončí? Právě že nekončivě. Nezbývá, než se vrátit k opakovanému poslechu. Třeba při něm přiznáme Mohnému víc šancí. Zatím u mne boduje spíše Ayumi Paul.

Každopádně obě alba, 27. a 28. v této edici, zdárně rozhojňují její náplň, protože neopakují jiné a každé je také svým způsobem neopakovatelné. A v tom je / může být i jejich podmanivost.

 

Trio Blurb: W
Ayumi Paul + Achim Mohné: Sketches for Violin and Vinyl
Evil Rabbit Records (www.evilrabbitrecords.eu)