Hornorakouský městys Ulrichsberg leží v těsném sousedství s Německem a Českou republikou (z Prahy je to cca 220 km) v nádherné kopcovité krajině kousek od Lipenské přehrady (od nás se sem nejlépe dostanete přívozem). V roce 1973 zde vznikl Jazzatelier, který se zpočátku věnoval spíše tradičnímu jazzu a blues, ale postupem času začal stále víc tíhnout k soudobým výbojům. V roce 1986 zakoupila tato organizace budovu, jež se napříště stala dějištěm koncertů desítek hudebních velikánů z celého světa. Každoroční přehlídka Kaleidophon se zde letos konala od 1. do 3. května a program byl opět zcela famózní.
První den otevřela vlastně největší senzace celého festivalu – trio Colophony v obsazení Jon Rose (housle), Meinrad Kneer (kontrabas) a Richard Barrett (klávesy a elektronika), které shodou okolností hostovalo o den dříve na Skleněné louce v Brně. Rose se vrátil na pódia po vleklé nemoci ve fenomenální formě a takhle konstelace pro něj byla doslova živou vodou. V současné době v Bělehradě usazený původem Angličan Barrett žil a působil řadu let v Německu, kde se zaobíral převážně abstraktními zvukovými experimenty, tentokrát řádil jako černá ruka a místo rozvážného točení čudlíků nadskakoval nad svým instrumentem s neutuchající vervou. Kneer má nyní své stále sídlo v Berlíně, ale dlouhou dobu žil v Amsterdamu, kde také spoluzaložil label Evil Rabbit, nejen díky němuž měl možnost získat ostruhy v nejrůznějších konfiguracích a jeho tvrzení muziky je tudíž vstřícné a zároveň zcela svébytné. Nelibuje si ve vzletných exhibicích, ale tmelí eskapády svých spoluhráčů s nesmírnou lehkostí a nonšalancí. Jejich společné vystoupení nepostrádalo strukturovanou i destrukturovanou dynamiku a bujaře suchý humor, což se zdá býti protimluv, ale chyba lávky. Laťka byla nasazena hned na začátku až příliš vysoko, tudíž i další hvězdy večera zůstaly poněkud ve stínu této supernovy. Domácí Trio Now! sice hlásá ve svém názvu spontaneitu daného okamžiku, ale přes svůj nápřah upadá občas do určitých klišé. Hlavní devizou je zde nervní bubeník a perkusista Fredi Pröll, energická saxofonistka Tanja Feichtmair okouzlí spíše svým sympatickým zjevem než nějakým inovátorstvím či ekvilibristikou a violoncellista Uli Winter své kolegy zkrátka umně podmalovává. Suma sumárum však nic nového pod sluncem. Dramaturgicky by se tohle hodilo spíše jako dokonalý otvírák, ale zcela chápu, že Rose musel být kvůli svému náročnému turné první. Závěr večera patřil čtveřici legendárních improvizátorů ve zcela ojedinělé sestavě s první dámou francouzského kontrabasu Joëlle Léandre, švýcarským saxofonistou Ursem Leimgruberem, rakouským kytaristou Burkhardem Stanglem a americkým pianistou a elektronikem Alvinem Curranem. To byl sice zajímavý zážitek už kvůli jednotlivým hráčům, ale dohromady to zrovna nesršelo. Divák si mohl vychutnat instrumentální dovednost a jednotlivé nápady něž být ohromen dokonalou komunikací.
Celkem nemastný a neslaný byl start pátečního večera v podání lucemburské perkusistky Elisabeth Flunger a německého kontrabasisty Stefana Scheiba, jejichž vystoupení směřovalo odnikud nikam, nicméně úplný propadák to nebyl a na zahřátí uší, proč ne? Středobodem prostředního dne a vlastně celé akce byl dvojkoncert britského, avšak v Amsterdamu žijícího basklarinetisty Garetha Davise a holandského power-tria The Julie Mittens. V první části zazněly kompozice rakouského skladatele Petera Ablingera z jeho „Černé série“ označované jako suprematismus pro basklarinet a rockovou kapelu. Naprosto brilantně odvedená souhra v rytmicky složitých útržkovitých skladbách plných vnitřního napětí. Relativní uvolnění a zároveň i patřičný bigbítový nářez pak přinesla druhá část v duchu svobodné improvizace a ve stylu psycho-punk jazzu nabitá až po okraj nápady, radostí z hraní a hudebním ping-pongem plným muzikantských smečů a točených míčků. Naprostou bombou pak byl recitál japonského pianisty Chino Schuichiho a britského violoncellisty a vokalisty Tristana Honsingera. Výsostný kabaret s přehršlí hráčských fines a vycizelovaného humoru. Nesmírně hravé, konstruktivně chaotické, uhrančivé až hororově laděné pohádkové představení, při němž se tajil dech a zároveň jste se museli popadat smíchy za břicho.
Sobotní matiné odstartovala švédská skvadra Skogen vedená klavíristou a skladatelem Magnusem Grandbergem. Melancholicky seversky laděné komprovizace s filigránskými perkusemi, elektronikou a smyčci doplňované střídmými doteky kláves však postrádaly nějaký nosný motiv či feeling. Domácí scénu tentokrát zastupovalo trio, které speciálně pro tuto příležitost zosnoval věhlasný turntablista Dieb 13 a přizval do něj basklarinetistku Susannu Gartmayer a bubenici Katharinu Ernst. Místy to mělo docela řácký odpich, ale celkově tu převládala určitá vykonstruovanost, někdy precizní a funkční, jindy poněkud bezbřehá. Ve skvělé formě se předvedl slavný americký kontrabasista Mark Dresser. Zpočátku mohl mít posluchač obavy, zda se jeho sólová produkce brzy nevyčerpá a nebude to jen sled perfekcionistických etud, ale kdeže. Dresser neustále překvapoval novými postupy a rozdílnými kadencemi i náladami a udržel pozornost a napětí až po samotné finále. Nesmírně příjemnou tečkou za celý Kaleidophonem bylo bezesporu vystoupení tria klarinetisty Bena Goldberga, kterému sekundovali kontrabasista Greg Cohen a bubeník Kenny Wollesen. Jejich postmoderní klezmer oscilující mezi komorním jazzem a takzvanou novou hudbou měl svou hladivou noblesu, kterou skvěle doplňovaly Goldbergovy zdánlivě zmatené, ve skutečnosti však lišácky poťouchlé promluvy mezi jednotlivými skladbami.
Každopádně tenhle festival stojí za návštěvu a je naprosto neuvěřitelné, že se takto světově významná akce odehrává v „ospalém zapadákově“ uprostřed kopců, lesů a polí a má naprosto fenomenální účast diváků mnohdy ze vzdálených míst. To ovšem svědčí o organizačních schopnostech a nesmírném entusiasmu pořadatelů v čele s Aloisem Fischerem. Kdo všechno tam kdy hrál a další podrobnosti najdete na https:///www.jazzatelier.at .
A zde ukázka z koncertu Garetha Davise a The Julie Mittens
