„Bylo to krátké, ale důležité zašramocení,“ konstatoval prý v roce 2014 vědec z „Německého střediska pro letectví a vesmír“ (DLR) v Braunschweigu Klaus Seidensticker. A dodal, že se modul „nejprve dotkl měkké, několik centimetrů silné vrstvy a o několik milisekund později trojnohý robot Philae, vypuštěný do vesmíru v družici Rosetta Evropskou vesmírnou agenturou (ESA) dosedl na tvrdý, možná ledový podklad.“ Zachycený zvuk dokládající „vůbec první kontakt lidmi vyrobeného objektu s povrchem komety“ je možno si poslechnout na internetu.
Na tom celkem opelichaném dvouvteřinovém šramotu mne zaujaly dvě okolnosti: jednak to, že 67P/Čuriumov–Gerasimenko, kroužící kolem Jupitera, na jejíž povrch zmíněný robot usedl, je těleso vzdálené od Slunce asi 500 milionů kilometrů, jednak že tato kometa vešla v širší známost pod přízviskem „zpívající kometa“, a že je jí tedy přisouzena tak jistá míra muzikálnosti.
V době kdy vědci z Rosetta Plasma Consortium (RPC) telematicky sledovali, jak jejich robot dosedá na podivnou „planetku“, která připomíná trochu ohlodanou kost, zachytili totiž melodii, kterou 67P vysílá do prostoru. Její „píseň“ osciluje v magnetickém poli ve spektru 40 až 50 mHz. Je tudíž hluboko pod prahem slyšitelnosti ucha a bylo nutno ji trochu zpomalit, abychom si ji mohli vychutnat.
Ten kloktající hlas připomíná trochu tlukot slavičího hrdla, trochu patch z programovacího prostředí Pure Data. Každopádně najdete na síti desítky dokladů nadšení, jaké ta vermírná nahrávka od roku 2014 vzbudila u odborné i neodborné veřejnosti. Jestli ovšem zpívá jen Čuriumov–Gerasimenko, zatímco ostatní hvězdy, komety a planety spíš „mlčí“, nevím.
Ale připomnělo mi to onu známou ilustraci vesmírného monochordu z knihy Macrocosmos Roberta Fludda (1619), kde se lidská, nebo asi spíš Boží ruka dotýká strun jakési vesmírné lyry. Ve třetím díle knihy Macrokosmos Fludd rozpracovává strukturu vesmíru, v níž rozšiřuje sofistikované a brilantní alchymické vizualizace, ale tentokrát je aplikuje zvukově či hudebně. Jde o archetypální myšlenku planetární hudby Musica Mundana nebo Musica Universalis – hudební kosmologické formy, vycházející v Evropě z textů Platóna, Pythagora a Plinia staršího. Vedle Fludda jsou paralelně zachyceny například v Keplerových knihách o geometrii a tedy i harmonii nebeských sfér. Fludd byl hluboce přesvědčený zastánce lékařského a magického učení Theophrasta Paracelsa z Hohenheimu, což jej přivedlo ke sporům s tehdejší anglickým lékařským establišmentem. Jeho pozdní svazky jsou téměř zbavené chemických prostředků a jsou založeny téměř výhradně na terapii slovem, tedy modlitbou a deklamací Ježíšova jména – posvátného léku, vycházejícího z mystického učení judaismu a kabaly. Boží slovo, dech byly ve starých představách oním prvotním elementem a důvodem samotné existence Světa, podobně jako v kosmologii Australanů bylo nutné udržovat a opakovat slova písní – songlines, aby se svět nerozplynul v nicotě.
Něco temného v témbru a melodii „zpívající komety“ je asi ukryto, protože naše stará víra v nebeskou harmonii v době antropocénu spíš povolila. Dnešní nebesa v umělecké imaginaci už neznějí zdaleka líbezně a harmonicky, jak si to před stoletími představoval Robert Fludd, nebo tak pateticky a romanticky, jako si před stoletím představoval Gustav Holst. Možná je to subjektivní pohled, ale přijde mi, že o nebeskou dis-harmonii se ve své tvorbě opírá třeba švédský umělec Carl Michael von Hausswolff. Sinusoidy alba Matter z roku 2012 znějí, jako by je nevyluzoval nějaký lidskou rukou ovládaný nástroj, ale jako by vibrace přiletěly z valenčních sfér meziplanetárních událostí, kdesi na okraji naší galaxie.