Téma dnešních videí se zdá být na první pohled převážně estetické či jen hnané touhou přihřát letošní teplotami nestálé léto trochou té politické nekorektnosti. Nebo jak by možná napsal Jan Klamm, je to pokus o vysokou školu humoru. Ovšem shrnout si, jakými všemi možnými způsoby onen šikovatel za první vojny a jeho budoucí poskoci ovlivnili názvy kapel v subkultuře, které se dodnes dostává přívlastku „anarchistická“, nezní přece zas tak nezajímavě, to uznejte sami. Možná se i ukáže, že „pouze“ estetická stránka inkorporace Hitlera je v praxi ta nejneškodnější.
Příklad Sida Viciouse/Sex Pistols s hákáčem na tričku je již tak rozšířený, že najdeme dodnes punkery, kteří tento styl snad z protestu napodobí. V legendární knize Dicka Hebdige do češtiny přeložené jako „Subkultura a styl“ se pak uvádělo jednoduché vysvětlení, že „punx simply want to be hated“. Provokací, zrcadlem nastaveným společnosti či univerzálně žitým nihilismem obvykle vysvětlování k této otázce končí a mnozí jsou spokojení.
Punk ve východním bloku to však mnohdy komplikuje. Rasistické texty určitých kapel z druhé poloviny 80. let nejsou pro české prostředí žádným tajemstvím, podobně ani rasistické propojení se skinheady na přelomu režimů. Dále například dle historika Jānise Daugavietise nosili litevští punkáči hákáče ještě pár let po pádu socialismu, než jim němečtí hardcoristé řekli, že to fakt už není vtipné. Rasistický punk se posléze etabloval kdesi na okraji „alkopunkového“ prostředí a tam ho najdeme dodnes, ovšem málokdy na sebe takové kapely upozorňují křiklavými názvy.
Hitler SS z Itálie dnes již zmíní málokdo, přitom se jedná pravděpodobně o nejstarší kontinentální kapelu s podobně nekorektním názvem. Tito teenageři s přezdívkami jako Sid Delicious či Johnny Bee Good hráli pouze mezi lety 1978-79. Rozpadli se po prvním turné v Anglii, v čemž by se dala s hodně velkou mírou tolerance zkusit hledat paralela s Hitlerovou neúspěšnou operací Lvoun, ale to je asi tak k tématu všechno.
Psychobilly a rockabilly scény se usilovně definují jako apolitické. Je-li v nich nějaká rebelie, tak jedině ta rokenrolová. Jižanských vlajek tam najdeme nemálo, občas i nějakou tu podezřele vyhlížející umrlčí lebku, ale opakovaně jsme ujišťováni, že se jedná o image a nic víc. Kapela Pitbullfarm je pak většinou interpretována jako zhoubný příklad infiltrace nácků do scény. V případě Elvis Hitler tak půjde podle všeho stejně hlavně o Elvise, stokrát opakovaného.
Adolf Hitler Klan by pak klidně mohl být neonacistických název, je totiž správně primitivní a nevyvolává u mě pocit zjevné nadsázky. I v tomto případě se ale jedná o starou hardcore-punk úderku s jasným antišovinistickým zaměřením. Kromě jejich dema jsem ale víc nahrávek již nezaznamenal, takže nekorektní název moc pozornosti nepřilákal a možná ani tvorbu nestimuloval.
Možná nejradikálnější punkové kapely s ohledem na názvy i ostrost a rychlost projevu bychom našli v Japonsku. Samotného Hitlera jsem nenalezl, ovšem existovala jednak kapela The Stalin, ale také „SS“ či „The SS“, což už se k naší tematice blíží, přičemž na tato dvě „es“ vedle sebe narazíme u mnoha skupin crustu či hardcoru ze Skandinávie (Crude SS, Genocide SS). Samotné „SS“ však nemálo fanoušků označí i jako zakladatele stylu hardcore-punk, když hráli svůj ultrarychlý kvapík již mezi lety 77-79.
I Jegor Letov, legenda sovětského a ruského punku, hrál v kapele s Hitlerem v názvu (byl bubeníkem). Adolf Gitler měl taktéž jen krátkého trvání, kapela fungovala mezi lety 1986-87, Letovovi tehdy hrozilo opětovné zadržení, k čemuž tento počin možná i dopomohl. Sibiřský Áda je tak asi v porovnání s výše uvedenými spolky nejautentičtější. Jinak se takto vyhrocená nekorektnost příliš tvůrčí ani radikální neukazuje, na rozdíl tedy od dvou esek, které se naopak často stávají znakem punkové kvality a nadsázky.