19. února tomu bude přesně deset let, co odešla na selhání srdce jedna z nejznámějších východoevropských ikon undergroundové hudby Jegor Letov. Tohoto básníka, snílka, výtvarníka, aktivistu a politického vězně mnozí označí za zakladatele punku v Sovětském svazu, jeho následné dědictví je bez ohledu na kontroverze podnětné i pro naší dobu.
Nad sovětskou společností v osmdesátých letech již nevisel Damoklův meč gulagů a postupně se i rocková a metalová muzika stala do jisté míry režimem tolerovaná, ovšem radikální mladí hudebníci s ostrými a kritickými texty spojení v kapele Graždanskaja oborona (Civilní obrana), jejímž frontmanem byl Jegor Letov a která mohla vystupovat prakticky jen po bytech a skrytých koutech, si brzy vysloužili dohled KGB. Gulagy a fyzické likvidace nahradil cudnější neostalinský režim psychiatrickými léčebnami, do jedné takové by Letov zavřen v roce 1985, nucené přijímání mysl ničících prášků, o němž později podal hudebník svědectví, zde nahrazovalo mučení.
Třebaže se alba Graždanské oborony nahrávala rovněž po bytech, skupina zvukově a kompozičně rozhodně nezaostávala, západní labely, jež vynesené nahrávky vydávaly, často nevycházely z překvapení. Alegorické texty a charismatický Jegorův vokál se staly ikonickými. Z původních alb se dle mého nejvíc povedlo Здорово и вечно (wikipedie přeložila jako Výborně a věčně) z roku 1989, kde se kromě punku mísí i vlivy psychedelie a noise rocku.
Oborona nebyla jediným Letovovým projektem, za zmínku stojí především konceptuální Kommunizm, projekt, jenž původně fungoval pouze jako bokovka. Jedná se o svým způsobem o ironické, ovšem zároveň i experimentálně futuristické umění s odkazem na Majakovského, jehož Letov považoval za svého velkého inspirátora.
Pro politické outsidery nebylo v Rusku místo ani po roce 1990, ovšem záhy se na bázi místní pohnuté historie a jejích rozporuplných dědictví vyprofilovala kontroverzní skupina Nacionálních bolševiků (nacbolů), na jejímž spoluzakládání se podílel i Letov (v čele působí ruský avantgardní spisovatel a emigrant ze svazu Eduard Limonov). Rámcově se jedná o specifický proud tzv. Třetí cesty, v němž se pojí extrémní nacionalismus a na druhou stranu i komunismus a dokonce anarchismus, násilně revoluční náboj této dodnes významné protiputinovské nelegální strany je často podaný formou avantgardního umění. Třebaže je tato forma třetí cesty spíše označována za krajní levici, má mimo jiné hodně společných názorů s italským neofašistickým hnutím okolo tzv. pravicových squatů Casa Pound. Navíc se z nacbolů v Rusku odštěpila skupina skutečně agresivních nacionalistů. Nicméně je jasné, že Oborona a Letov se díky tomuto angažmá stali pro většinu anarchopunkerů nepřípustnými (podobně jako další tamější významná kapela Adaptacija), třebaže se básník nacbolu později zřekl.
Graždanskaja oborona ovšem koncertovala až do Letovovy smrti, dva roky po ní obnovili dokonce zbylí původní členové i Kommunizm. Jegor dle dostupných rozhovorů (níže překlad z fanzinu Drunk nach Osten roku 2008) postupně temněl, nejspíš zrcadlil jakousi bezvýchodnost života trpícího umělce v Rusku, ale v podstatě i všude ve světě. Závěr těchto vzpomínkových videí tak bude patřit melancholické písni a ještě melancholičtějšímu citátu, respektive odpovědi na otázku o sebevraždě: „Myslím, že v našich podmínkách je to (sebevražda) jediná a přirozená cesta pro slušnýho člověka. Jestliže máš čistou hlavu, můžeš dojít k tomu, že nic nezměníš. A když se vyvíjíš jako osobnost, pak ztratíš veškerý spojení s okolním světem, protože po určité době ti všichni přestanou rozumět a ocitneš se ve vakuu. Pak, pokud najdeš sílu, se posuneš dál, až se z tebe stane svatej, řekl bych. A když už máš takovou mentalitu a když zjistíš, že nemůžeš nic změnit, pak to znamená, že realita tě zabije.“