Různé podoby „ticha a věčnosti“ na koncertě Konvergence.
Stálice pražské soudobkářské scény, spolek skladatelů Konvergence, dala svému tradičnímu červnovému koncertu titulek silent eternum. Leitmotivem koncertu bylo tudíž ticho, což možná zní až banálně. Jak ale na úvod vysvětlil Tomáš Pálka, Konvergence neměla v hledáčku pouze ticho coby absenci zvuku, ale také jiná „ticha“, třeba ta vnitřní. V sedmi skladbách nabídli interpreti všechny dynamické roviny, ale i různou míru exprese, komplexnosti i závažnosti. Rozmanitý program také nesl výraznou albánsko-kosovskou stopu, na čem se podepsal jeden z dramaturgů a členů spolku Egli Prifti. Hráli Jiří Mráz na klarinet, David Danel na housle, Ondřej Štochl na violu, Sebastian Tóth na violoncello a Jiří Lukeš na akordeon. Koncert se uskutečnil 9. června v kostele svatého Vavřince.
První skladba byla jednou z těch, v nichž bylo ticho tematizováno doslova. Kompozice Tomáše Pálky silent distance pro housle, cello a klavír se rozprostírá na ploše zhruba patnácti minut – a když používám slovo plocha, odkazuji tím rovnou i na povahu skladby. Struktura působí většinou velmi staticky, rozrušována je jen občas rozkladovou figurací v klavíru. Ta se časem stává jakýmsi referenčním bodem poslechu. Pálkova kompozice vyzněla i díky interpretům a jejich komunikaci jako specifický prostor pro ztišení, možná jsem v ní ale postrádala nápaditější hudební rozvrstvení.
Následující první premiéra večera, Waves, Wings and Light Markéty Brothánkové, naopak stavěla na jasné, byť jen pozvolně se rozvíjející tektonické lince. Ta se odvíjela v závislosti na nárůst zvukovosti. Dílo začíná pouze dlouhým, „tvarovaným“ výdechem, který v kontextu přírodních obrazů (sluneční paprsky, ptáci…) v autorčině anotaci působí jednoznačně zvukomalebně. K dechu se téměř nehlučně připojí hra na klapky klarinetu – chvilku to potrvá, než uslyšíme nějaké zvuky s určitou tónovou výškou. Skladba pak plyne téměř tradičně. Po stránce myšlenkové náplně se objevuje celkem zřetelný čtyřtónový motivek, který pak dílo provází až do závěru. Oblouk, nebo snad spíše jakousi lineární funkci, vykreslila Brothánková zdařile. Použila ale i takové prostředky a gesta, z nichž se nadužíváním už možná stalo trochu klišé (takový byl zejména „rozjezd“ skladby z ticha). Vyznění ale přináší rozjasnění a pocit, že je vše na chvilku v pořádku. Jakési uvolnění bylo patrně i jedním ze záměrů autorky.
Skladbu Grasping Floating Memories napsal Aulon Naçi a byla tak první ukázkou hudby albánských autorů. Ze skladatelova textu vyplývá, že se zajímal o barevnost zvuku, zároveň ale o rytmickou složku díla, pro kterou využil rytmické mody, čímž také navázal na albánskou tradici. Vliv Albánie bylo ostatně slyšet i v dalších složkách: také melodie, byť se utvářely jen postupně, mohli českým uším znít „folklórně“. Myslím však, že rytmus opravdu zůstal nejzajímavějším a nejvíce nosným prvkem díla. Začátek skladby je trochu amorfní, nástroje (klarinet, cello, akordeon) imitují neuchopitelný motiv končící v trylku, časová struktura působí až nahodile. Postupně však dílo dostane pevnější tvar. Dosáhne celkem sugestivních, snad až temperamentních, neklidných rovin, aby se pak ke konci zase rozvolnilo. Důležitou roli zde sehrál Jiří Lukeš. Právě z hlediska rytmu skladbu zřejmě není snadné udržet pohromadě a zrovna akordeonista byl v tomto případě scelujícím prvkem, schopným zároveň udržet jisté napětí.
Jiří Lukeš byl také autorem následující skladby Balkan Maze (paradoxně) nejpřiznaněji balkánské skladby večera. Jak autor píše, jde o otevřenou formu, má připomínat „společné muzicírování“ či nácvik skladby. To, jak skladba proběhne, se tedy losuje před koncertem – možná škoda, že ne přímo před publikem. Na rozdíl od většiny skladeb tohoto večera, ta Lukešova je oproštěna od hlubších idejí, těživých emocí či stavů. Máme se prý bavit. Poslechla jsem tedy skladatele a prostě poslouchala. A byť mám o zařazení skladby do programu svoje pochybnosti, myslím, že jako solitér vlastně splnila roli lehčího intermezza. Asi nejzajímavěji působilo orámování skladby postupným příchodem a odchodem hráčů. I na malém prostoru se hudba přibližovala a vzdalovala, což evokovalo zvuk kapely v průvodu.
Nejsvébytnější kompozicí večera byl klavírní cyklus Ondřeje Štochla Insomnia II. Autor v něm odhaluje kousky z vlastního těžkého období, kdy trpěl nespavostí. Do hudby přitom tyto prožitky přetavuje s přímočarou expresivitou, čímž posluchače téměř přivádí do rozpaků. Hudba je často fragmentární, myšlenky jsou cíleně nedořečeny, nebo možná nedomyšleny a rychle opuštěny. Děje se toho hodně, nevíme ale přesně co: možná nemá smysl to zjišťovat a spíše vnímat kontext. Celek totiž navzdory tomuto zmatku a díky svojí hutnosti působí kompaktně. Chytne vás a nepustí, jakkoliv to je skličující zážitek. Mistrovsky se s kusem vypořádal Egli Prifti, který neuhnul před technickými ani výrazovými požadavky skladby, čímž přinesl jistou vyhraněnost a přímost, nikoliv však exhibici.
Dílo on the edge of silence napsal kosovský rodák Ardian Gega, jehož současným působištěm je Hamburk. Ve svém klavírním kvartetu dle svých slov „zkoumá zvuky, které se vynořují z ticha a mizí zpět v temnotě“. Gega tak komponuje kus, v němž se často objevují pouze jakési záblesky zvuku. Nevytváří plynulý hudební tok, spíše rozčeřenou hladinu. Jeho práce s barvou přitom může působit trochu post-impresionisticky. Škálu jemnějších odstínů si vytváří například díky využití flažoletů, hry na struny klavíru či různá pizzicata. Nepracuje ale pouze s nízkými dynamikami – nezřídka přeruší křehkou kontinuitu i náhlým kontrastem. Vzniká tak řada zajímavých nápadů a byť mě jejich řazení až tolik nepřesvědčilo, bylo zřejmé, že je to promyšlená práce a že svůj koncept rozvíjí autor konzistentně. Skladba je poměrně náročnou na souhru, což bylo slyšet i ve svatém Vavřinci, byť si soubor se skladbou poradil dobře.
Poslední kus večera byl také premiérový. Zazněla skladba Aleksandra Peçiho CelestMozartorium Eternum, čtyřvětá kompozice, která má podle všeho spletité sémantické podhoubí. Paměť, duchovní proměna, prostor setkání minulosti a současnosti, historické rány: to je jen zlomkovitý výběr z textu ke skladbě (který ovšem nepsal samotný autor, byť je zřetelně citován). Pro posluchače je nicméně důležité vědět, že autor opravdu otevírá takřka nezodpověditelné otázky, a že se tedy při poslechu nemusí bát hledat i vlastní významy. Další užitečnou informací je pak i fakt, že bude použita „mozartovská tonální průzračnost“. Když se totiž začnou vynořovat dobře známé myšlenky z Mozartových děl, lze si je rychle k tomuto záměru přiřadit bez toho, abychom jejich roli museli dlouze prozkoumávat. Právě aluze na Mozarta a jejich postupná transformace či rozpad jsou snad nejvýraznějším prvkem skladby. Kromě výše zmíněných komplexních otázek tak možná přibyla i jedna hudební: jak lze se starým materiálem nápaditě pracovat. Peçi s těmito myšlenky pracuje řemeslně zdatně a je poutavé tuto práci sledovat. Pro mě osobně to ale možná zbytek struktury a myšlenek, ať už hudebních či nehudebních, trochu zastínilo.
Téma ticha se pro tuto dramaturgii stalo poněkud těsnou škatulkou. Samozřejmě, spolek ani netrval na tom, aby se do ní vše vešlo stoprocentně. Nedá se také upřít, že ve všech skladbách hrál fenomén ticha nějakou roli, byť se tyto role velmi lišily. Možná ale i díky tomuto tematickému zastřešení představila Konvergence opět skladby, které jsou si na jisté úrovni blízké. Řekla bych, že mají společnou snahu vytrhávat posluchačstvo ze zahlcení v reálném světě, a postoj autorů, pro které je hudba více komunikačním prostředkem než autonomním artefaktem. Takový přístup má na scéně nepochybně svoje místo – snad je jen potřeba pohlídat, aby přílišným zdůrazňováním nevyčpěl.