Jediný český koncert Velvet Underground se uskutečnil 13. června 1993.
Místní obdivovatelé si jej nenechali ujít, a mnozí z nich publikovali recenze, často emotivní a osobní. Zapátráme-li v jejich textech, objevíme spoustu ostrých detailů a konkrétních informací, jež stojí za to znovu pozvednout.
Božský underground. Velveti a Československo
Abychom pochopili souvislosti, zejména vztah skupiny a jejího pražského publika, musíme se vrátit do období normalizace. Kultovní postavení Velvet Underground vycházelo z jejich vlivu na místní undergroundovou scénu. Inspirovali svojí tvorbou Mejlu Hlavsu a společenství kolem Plastic People of The Universe, které se Magor snažil utvářet podobně, jako Andy Warhol modeloval kolektiv umělců kolem své dvorní kapely v rámci The Factory. Začátkem 70. let Plastici často hráli právě covery Velvetů, včetně anglických textů, jež z nahrávek zapisoval a poté i zpíval Paul Wilson. Jestliže Plastici získávali v průběhu 70. a 80. let kultovní postavení, pak Velveti v této době dozráli až do postavení božstva. Představovali nedostižný vzor zářící z bájné minulosti a ze vzdáleného, odříznutého Západu. Stali se magickou entitou.
V roce 1985 místní kult Velvetů posílila nečekaná událost: v Československu vystoupila velvetovská zpěvačka Nico, na dvou ilegálních koncertech v Brně a v Praze. Již v 60. letech jí kvůli její kráse a chladnému „germánskému“ hlasu přirovnávali k bohyni, nyní zázračně sestoupila do bláta husákovského Československa.
Další příležitosti přiblížit se k božským Velvet Uderground přinesla Sametová revoluce. Brzy po ní začali bývalí členové skupiny do Československa přijíždět osobně. Jako první dorazil v dubnu 1990 Lou Reed. V atmosféře porevoluční euforie se setkal s Václavem Havlem, aby s ním udělal rozhovor. A 19. dubna si zahrál v sále Domu uměleckého průmyslu (tehdy ÚLUV) spolu s The Velvet Underground Revival Band a s Půlnocí.
15. června 1990 se v Paříži uskutečnil koncert Lou Reeda a Johna Caleau příležitosti Warholovy retrospektivní výstavy. Na akci vystoupila ještě česká Půlnoc. K překvapení všech diváků – včetně přihlížejících členů Půlnoci – pozval Reed na konci setu na pódium Sterlinga Morrisona a Moe Tucker, kteří se vernisáže účastnili také. Tento improvizovaný reunion původních Velvetů tehdy vydržel přesně jednu píseň (Heroin).
Moe Tucker koncertovala se svou tehdejší kapelou v Praze v KD Eden 19. května 1991 a ještě tentýž rok znovu, 17. listopadu při otevírání klubu Bunkr. Sólově pak u nás vystoupil také John Cale, 28. listopadu 1992 v Lucerně. Zde probíraný koncert skupiny v původní sestavě, v Paláci kultury roku 1993, tak můžeme chápat jako završení procesu přibližování se božstva ke svým vyznavačům. Byl to dlouhý a silný emoční řetězec, jež započala již Nico svými dvěma koncerty v roce 1985.
Produkční pozadí
Lou Reed a John Cale se po letech vzájemného vyhýbání se dali zase dohromady poté, co v roce 1987 zemřel Andy Warhol. Na jeho počest tehdy natočili album Songs for Drella (které prezentovali na výše zmíněném vystoupení v Paříži 15. 6. 1990; také není bez zajímavosti, že hned v roce 1990 jej v Československu vydal Popron). Mezi ex-členy Velvet Underground proběhlo několik dalších setkání a oťukávání se. Začátkem roku 1993 si kývli a nedlouho poté začali zkoušet.
Organizátoři evropského turné si uvědomovali, jak výraznou fanouškovskou komunitu mají Velveti v Československu, a proto jedno vystoupení nasměrovali právě do Prahy. Postkomunistická východní Evropa byla začátkem 90. let pro západní hudebníky a jejich manažery zajímavá právě tím, že zde bylo nové a nadšené publikum. Oproti tomu Spojené státy přišly tehdy zkrátka. Než tam mohlo být turné obnovených Velvetů zorganizováno, skupina se rozpadla kvůli vnitřním rozepřím.
Zásadní úlohu při importu kapel ze Západu tehdy sehrávala česká agentura 10:15 Promotion, pro kterou se stal zlomovým koncert Siouxsie and The Banshees 31. října 1991 v Lucerně. Poté díky ní následovala řada dalších, neméně legendárních jmen: The Jesus and Mary Chain, Laibach, Nick Cave, Sonic Youth, Faith No More, nebo právě John Cale.
Místo konání koncertu vzbuzovalo od počátku rozpaky. Kongresový sál Paláce kultury, dříve zvaný Sjezdový, totiž v 80. letech hostil dva sjezdy Komunistické strany. Nezvolila jej tak úplně agentura 10:15. Výběr prostoru se řídil dle požadavků Velvet Underground a do těchto parametrů se nakonec žádný jiný pražský sál nevešel. V úvahu prý připadala ještě Lucerna, ale jejích 1500 míst by koncert nezaplatilo.
Vstupenky nechala agentura 10:15 umělecky zpracovat. Tím se vymykaly z tehdy běžné praxe, kdy Palác kultury vstupenky tiskl jako prostou počítačovou sjetinu. Ta jednak vypadala příliš fádně a neodpovídala významu události, ale také u ní hrozilo riziko padělků. Design vyšel z klasické velveto-warholovské ikonografie a zobrazoval trs banánů. Ten se údajně nelíbil Lou Reedovi, nicméně po vytištění jej již nešlo vzít zpět. A tak před Lou Reedem měli v den koncertu ukrývat lístky i plakáty.
Vstupné bylo nabízeno ve dvou cenových hladinách: za 578 Kč nebo 630 Kč. Tyto částky převyšovaly cenu Rolling Stones na Strahově v roce 1990, i jakékoliv vystoupení rockové kapely do té doby u nás. Do prodeje šlo v půlce května 2800 lístků. Brzy se prodaly všechny, a tak se staly předmětem spekulace. Před Palácem kultury je v den koncertu nabízeli překupníci za tehdy závratných 2 000–3 000 Kč.
Reunion, kterému už nikdo nevěřil
Na začátku 90. let si vyznavači rocku vychutnávali pocit vítězství nad komunistickým aparátem, který je dlouhá desetiletí všemožně omezoval. Rock byl tehdy víc než jen hudební žánr a oslava nabité svobody nebrala konce. Ale kdo by i v této euforické době uvěřil, že legendární a uctívaní Velvet Underground se dají dohromady, a ještě k tomu přijedou do Česka? Očekávání byla veliká. V jedné novinové upoutávce se psalo že „stejně jako hrobky egyptských faraonů na břehu Nilu, tak i Velvet Underground tady zkrátka budou jednou provždy.“ (Tomáš Seidl, Uvidět Velvet Underground a…, České a Moravskoslezské zemědělské noviny, 8. 6. 1993).
Večerní program v Kongresovém sále zahájila v onen den americká předkapela jménem Luna. Dle dobových recenzí ji obecenstvo moc nevnímalo, ač hrála výborně. Po jejím setu následovala asi dvacetiminutová pauza a pak už nastoupily legendy.
Byli tady v původní sestavě: Lou Reed, John Cale, Moe Tucker a Sterling Morrison. Přišli na pódium a hráli, bez zbytečných prodlev a kudrlinek. Jen občas krátce promluvil Lou Reed. John Cale zpíval za Nico. Mnozí diváci nevydrželi na sjezdových sedadlech příliš dlouho a po pár písních se začali hrnout dolů k pódiu.
„Magické srdce Velvetů tepalo především díky dialogu Reed-Cale. Lou Reed (v tričku a džínách) byl agresivnějším protipólem odměřeného Calea (v dvouřadém žaketu). “ (Vladimír Vlasák, Pražská magie Velvetů, Lidové noviny, 15. 6. 1993)
Koncert probíhal asi od devíti hodin do půl dvanácté. Dlouhých 140 minut, během nichž zaznělo celkem dvaadvacet písní: We’re Gonna Have Real Good Time Together / Venus In Furs / Guess I’m Falling In Love / After Hours / All Tomorrow’s Parties (pěveckých partů Nico se ujal John Cale) / Some Kinda Love / I’ll Be Your Mirror / Beginning To See The Light / The Gift / I Heard Her Call My Name / Femme Fatale / Hey Mr. Rain / Sweet Jane / Velvet Nursery Rhyme (rýmované představování členů kapely, nová skladba) / White Light/White Heat / I’m Sticking With You / The Black Angel’s Death Song / Rock & Roll. Jako přídavek zazněly dvě skladby: I’m Waiting For The Man (zpěv John Cale) a Heroin (diváci si jej vykřičeli). Poté se přidávalo ještě jednou: zazněly Pale Blue Eyes a jediná skutečná novinka Coyote. Ze srovnání s ostatními setlisty a záznamy turné je vidět, že se kapela neodchylovala od playlistu, i ten diváky „vykřičený“ Heroin zazněl na předem naplánovaném místě.
Jak vlastně koncert zněl? Pokud se nechceme spoléhat jen na dobové recenze v tisku, můžeme si najít pirátské záběry na YouTube. Byly natočeny z dálky a ve slabé kvalitě, ale lepší prostě nemáme. Dále můžeme usuzovat dle živáku z Paříže, natočeném jen pár dní po pražském koncertu (album Live MCMXCIII, sestavené ze tří koncertů v Olympii 15., 16. a 17. 6. 1993), záznam vyšel i jako video. Vidíme, že Velveti diváky nezahlcovali žádnými zbytečnými kudrlinkami v hudbě ani v doprovodném komentáři. Také vizuální prezentace byla decentní, včetně osvětlení. Celková přímočarost vytěsnila rušivé momenty a dala vyniknout tomu podstatnému: skladbám a hudebníkům. V kombinaci s očekáváním publika tak bylo dosahováno nadčasového prožitku. Z pirátského záznamu můžeme zaslechnout časté pokřikování diváků a jásavé ovace. Recenzenti jásali také:
„Hráli bez sebemenšího náznaku rutinérství, bez jakýchkoliv manýr, bez prázdné nostalgie.“ (rd, Ohromující Velvet Underground, Lidová demokracie, 16. 6. 1993)
„Ještě nikdo nikdy možná nezněl tak skvěle.“ (Tomáš Seidl, Banánové opojení Velvet Underground, České a Moravskoslezské noviny, 22. 6. 1993)
„Skončil jeden z nejdokonalejších večerů této sezóny. Teprve po jeho odeznění začalo návštěvníkům docházet, čeho vlastně byli svědky.“ (Vladimír Wohlhöfner, Velvet Underground v Praze, 16. 6. 1993)
Underground v Pakulu
„Vím, co v té budově bývalo dřív. Je skvělé, co tu je dnes,“ prohlásil Lou Reed. Umístění koncertu do prominentního komunistického prostoru působilo od počátku podivně a nápadného kontrastu se chytali komentátoři.
„Místo špatně padnoucích obleků, které křesla velkého sálu Paláce kultury pamatují asi nejčastěji, se minulý týden sjezdový kolos naplnil džínami a undergroundem.“ (Michaela Příborská, Sametový underground vystřídal sjezdy, Telegraf, 18. 6. 1993)
Před koncertem se dokonce spekulovalo o tom, že Václav Havel, i přes dobře známou zálibu v undergroundové hudbě, se nebude účastnit právě proto, že by do Paláce kultury jednoduše nikdy nevstoupil. Prezident si ovšem Velvety ujít nenechal, stejně jako většina osobností českého undergroundu. I přes neustálé reptání nad nevhodností prostředí tak nakonec skalní příznivci Velvetů usedli do pohodlných sjezdových křesel a užívali si večer. Oko přimhouřili i mnozí recenzenti, byť si někdy neodpustili uštěpačné poznámky:
„Neosobní prostředí Paláce kultury nakonec koncertu příliš nevadilo, i když závěrečné ovace, kdy celý sál jako jeden muž povstal a aplaudoval, připomínaly spíše Pražské jaro či snad nějaký ten stranický sjezd.“ (Milan Šefl, „Pakul“ v samet oděný, Práce, 16. 6. 1993)
Místní kult Velvet Underground vystoupení v bývalém Sjezdovém sále neohrozilo. A pro samotný Palác kultury představovalo vystoupení Velvetů významnou událost také v tom smyslu, že korigovala jeho veskrze špatnou, prorežimní pověst. Za rok a půl se Palác kultury přejmenoval na Kongresové centrum, ale sjezdovou pachuť odstraňoval ještě celá desetiletí.
Agentura 10:15 si i v létě 1993 odškrtávala jednu legendu za druhou. Krátce před Velvet Underground, dovezla do Prahy Suzanne Vega (20. 5. v Lucerně) a Roberta Planta (26. 5. na Zimním stadionu Slavie). Nedlouho po Velvetech následovali Motörhead (21. 6. Zimní stadion Slávie), Sugar (24. 6. v Lucerně) a po nich Iggy Pop (23. 7. Sportovní hala na Výstavišti). Publikum, vyhladovělé kulturní politikou státního socialismu, stále nemělo dost. Jestliže Rolling Stones v létě 1990 symbolicky vyvolali porevoluční koncertní lavinu, Velvet Underground v létě 1993 byli jedním z jejích nejsilnějších proudů.