Inovativní formy umění v kulisách Jáchymova a v rukou mladých lidí.
„Znáš to napětí, který ven z tebe se chce dostat? Míváš chuť udělat něco bláznivýho? Přemýšlíš, jestli nejsi divná/divný? Všichni jsme divný. Jen musíš cítit, že to jde z tebe. Žádný pravidla. Tvoje tělo se vyjádří tak, jak potřebuje,“ stojí na jedné z posledních stránek malé brožurky, která slouží jako průvodce letošním výstupem z pražské frakce projektu Access. Jednoduchá a přesto tak výstižná definice podstaty umění.
Přístupné umění
Access je mezinárodní program, který usiluje o podporu inovativních forem umění, otevřenější zážitek pro publikum, ohledávání nových způsobů tvůrčího vyjádření, propojení poslechu s tvorbou, umělectva s diváctvem. Jak název napovídá, ústřední myšlenkou je apel na přístupnost, třeba tu směrem ke kvalitní a otevřené umělecké zkušenosti a dovednostem, stejně jako přístupnost umění k neohledaným místům i k novým způsobům existence performerů a performerek v hudebním prostředí. Koná se na třech místech: ve Francii, Portugalsku a České republice, přičemž v každé z destinací nese trochu jinou podobu, využívá jiné typy lokací a jiné způsoby zapojení veřejnosti – ve Francii a v Portugalsku pracuje například s industriálními prostory či klášterem, specifikem české odnože je pak spolupráce se školami. Při letošním, druhém běhu programu se Access spojil s gymnáziem Přírodní škola na pražských Lužinách.
Pozvání k rezidenci přijalo šest umělců a umělkyň: David Bausseron, Pasi Mäkelä, Andria Nicodemou, Maria Rašić, Václav Kalivoda a Marta Zapparoli. Jako lektoři se zapojili Marie Čtveráčková a Matěj Kotouček. Access využil faktu, že škola každoročně pořádá takzvané expedice – výjezdy, při kterých má studenstvo možnost pracovat v terénu na projektech dle vlastního zaměření. Skupina umělců a umělkyň tak se školou vyrazila na několikadenní výjezd do Jáchymova v severozápadních Čechách. Právě zde se studenti a studentky rozdělili do skupinek podle preferencí a část z nich se pustila do přípravy různorodého uměleckého programu ve spolupráci s kolektivem Access, přičemž měla celá akce o několik dní později vyvrcholit závěrečnou performance v prostorech školy. Možností tvůrčího vyjádření bylo několik: natáčení krátkého filmu, hudební tvorba za pomoci terénního nahrávání, hudební improvizace, vizuální tvorba, fotografie a tanec.
Právě posledně jmenovaná položka sehrála v celém procesu zásadní roli. Jeden z umělců, finský performer Pasi Mäkelä, totiž studenstvo seznámil s japonským tancem butoh, avantgardní taneční formou, která vznikla na přelomu padesátých a šedesátých let jako reakce na hluboké společenské trauma poválečného Japonska. Její zakladatelé Tacumi Hidžikata a Kazuo Óno odmítali jak západní estetické ideály, tak tradiční japonské divadlo, a hledali způsob, jak skrze tělo vyjádřit bolest, paměť, zranitelnost i potlačené zkušenosti jednotlivce a celé společnosti. Tanec se vyznačuje velmi pomalými, vědomými pohyby, které často střídají okamžiky téměř úplné nehybnosti s náhlými výbuchy energie. Typické jsou jemné mikropohyby, práce s napětím a uvolněním svalů, neobvyklé držení těla a důraz na vnímání tíhy, rovnováhy a gravitace. Pohyb v butoh nevychází z předem dané techniky, ale z vnitřních představ a emocí tančících osob, jež mohou ztvárňovat proměny člověka, přírody nebo různých bytostí.
Butoh, vzhledem k okolnostem svého vzniku, není jen taneční technikou, ale prostředkem konfrontace s kolektivní pamětí a místy poznamenanými historickým násilím. Právě proto se stal příznačným východiskem i pro expedici v Jáchymově, jehož krajinu dodnes prostupuje odkaz uranových dolů, nucených prací a dalších vrstev společenského traumatu.
Zvuk zraněné krajiny
Tím, co se nejznatelněji propsalo do všech studentských projektů napříč formou, byl právě specifický duch místa a tíživá atmosféra nezahojitelné krajiny. Expedice probíhala mimo jiné přímo v oblasti bývalých pracovních trestaneckých táborů a důlních šachet, v nichž v padesátých letech dvacátého století probíhala těžba uranové ruda. Obyčejně bývají tato místa souhrnně označována jako Jáchymovské peklo. Jednotlivé lokace, kterými byly například tábor Svornost, důl Rovnost a k němu přidružená Řetízkárna (místo, kde se političtí vězni převlékali do pracovních oděvů a které nyní slouží jako jeden z památníků obětí tehdejších zločinů) nebo impozantní Rudá věž smrti (sedmipatrová cihlová věž v pracovním táboře Vykmanov II., kde probíhaly nejtěžší práce z celé oblasti, vytěžená ruda zde byla podrobována konečným úpravám a vězni zde pracovali v enormním množství nebezpečného prachu bez jakýchkoli ochranných pomůcek), se v uměleckých výstupech promítly jak explicitně (krátké filmy, fotografie a terénní nahrávky), tak přeneseně (tanec, improvizace s nástroji, vlastní hudební kompozice, malba…).
Umělci a umělkyně z Accessu studenstvu během expedice představovali rozličné způsoby uměleckého vyjádření, částečně se podíleli na výsledných studentských dílech a také tvořili svá vlastní. Právě seznámení se s tím, co jednotlivé osobnosti ve svém tvůrčím životě dělají a jakými možnými směry se lze v umění vydat, bylo jedním z faktorů, které studenti opakovaně hodnotili jako zajímavé a přínosné: „Pro mě bylo důležité, že jsme zkoumali hranice umění a hudby. Nikdy bych neřekl, že zrovna to, co jsme dělali, je hudba, ale bylo to tak,“ zaznívá ve zpětné vazbě. „Teď chápu, že hranice umění vlastně nemohou být přesně vymezené – každý si v něm může najít svou vlastní cestu,“ potvrzuje jiný ze studentů. Jak již bylo zmíněno, s největším ohlasem se setkala technika tance butoh, což se projevilo nejen v míře jeho zastoupení v rámci závěrečné performance, ale také ve studentském hodnocení, kde byly právě zážitky spojené s tímto tancem, ať už je řeč o cvičeních, improvizacích nebo pouhém sledování tanečního mistra, opakovaně vyzdvihovány jako jedny z nejsilnějších. „Pro mě byl absolutně nejsilnějším momentem v rámci tohoto projektu okamžik, kdy pro nás vystoupil mistr tance butoh. Obvykle je to tichý, obyčejný dospělý člověk, ale v momentě, kdy se „přepnul“, to bylo jako by ho ovládla divoká šelma. Začal předvádět něco, co se nedalo popsat slovy, ale v tom nejlepším smyslu slova. Když to skončilo, všichni jsme zůstali v naprostém úžasu, zcela bez slov. Dokonce i samotný mistr se poté zdál překvapený tím, že během vystoupení vyběhl na balkón a rozstříkal vodu všude kolem, což ukázalo tu neuvěřitelnou hloubku jeho soustředění. Největším ponaučením pro mě z toho bylo, do jak velké míry že se člověk dokáže na jednu věc soustředit, a jak neuvěřitelně hluboko se tím může ponořit do svého umění,“ vysvětluje další z účastníků expedice.
Make a sound when you go
Jedním z poselství projektu Access je přinášení umění na místa, která s ním nejsou stereotypně spojená – narušit představu umění uklizeného do divadel, tanečních sálů a koncertních síní a poukázat na to, že prostor hraje v tvůrčím procesu i v jeho vyústění nezanedbatelnou roli.
Závěrečná performance toho byla výmluvným příkladem – publikum mohlo sledovat živou ukázku butoh pod vedením Pasiho Mäkely ve venkovním prostranství před školou, následně se pak se skupinou pomalu přesouvat do průchozího vestibulu a vnímat, jak se specifická kombinace trhaných a pomalých pohybů rukou střídá s plazením po zemi, imitací zvířat a momenty uvolnění (jimž předchází povel tanečního mistra „Relax!“ doplněný poděkováním za danou sekci tanečního procesu). Nelze než souhlasit se studentskými hodnoceními – sledovat butoh a především s ním spojenou míru soustředění každého jednotlivce, pro nějž jako by na několik chvil zcela přestal existovat okolní svět, je mimořádně poutavým zážitkem.
Prostory školy byly rozděleny do několika částí – každá z místností byla zasvěcena jinému ze studentských výstupů. V hlavní aule se diváci stali svědky hromadné hudební improvizace, při níž studentstvo společně s umělci a umělkyněmi sedělo v kruhu a společně pomocí nástrojů, hlasů, jejich měnící se intenzity a vzájemných reakcí tvořili spontánní a neopakovatelný hudební kus fungující jako dialog a samostatně žijící organismus. Jedna ze tříd sloužila jako galerie (převážně) vizuálních děl, která svými pestrými barvami reflektovala téma radioaktivity, instalace nese název Džungle. O kousek dál zaznívala nově vzniklá píseň.
Vedlejší dveře byly ověšeny velkými bílými cáry, a aby jimi člověk prolezl, musel vynaložit trochu úsilí. Odměnou mu byl příchod do potemnělé místnosti, která ve všech okolních zvucích a barvách působila příjemně klidným dojmem. Přehrávaly se zde výsledky terénních nahrávek z dolů a dalších míst, navrstvené do zvukové koláže. „Každý tón je střípkem lidského osudu a utrpení a každý šum je další krok na uranové cestě. Slyšíte vzpomínku země, lidské utrpení odvezené pryč z tohoto kraje bez jasného konce“ stojí v anotaci. V další ze tříd mělo publikum možnost se vlastními silami zapojit do zvukového experimentu za využití kovových předmětů a dalších propriet, které byly k dispozici. Vedlejší místnost posloužila jako kinosál, v němž se promítal krátký film MUKL sledující postavu jednoho z jáchymovských vězňů (za zkratkou MUKL stojí slova Muž Určený K Likvidaci). Mezi natáčecí lokace patřila Štola č. 1, pracovní tábor Svornost, Mauthausenské schody vedoucí k tomuto táboru a již zmíněná Rudá věž smrti. Druhý z promítaných krátkých filmů s názvem ankoku butoh sleduje taneční improvizaci v industriálních kulisách.
V poslední ze tříd proběhla další performance butoh, tentokrát inspirovaná stromy. Za velkými okny místnosti se příhodně rozprostírá koruna stromu, která posloužila italské umělkyni Martě Zapparoli jako přírodní anténa přijímající rádiové signály vytvořené povětrnostními událostmi na obloze. Strom byl připojen k měděnému drátu, který tyto signály přenášel do přijímače, jenž je činí slyšitelnými. Přítomní tak měli možnost vnímat běžně nevnímatelné a ponořit se do skrytého spojení mezi Zemí, atmosférou a počasím. Zdi místnosti zdobily fotografie pořízené kyperskou umělkyní Andriou Nicodemou, která se zaměřovala na textury materiálů ve Věži smrti. Výsledek popisuje jako „snímky, které lze zároveň chápat jako grafické partitury, vizuální formy hudebního zápisu, které místo tradičních not využívají tvary, linie a struktury.“
Odhalování skrytého a nacházení velkého potenciálu v nepatrných nuancích – právě tak by šel shrnout i celkový výsledek tvůrčího pobytu završený závěrečným představením. To, že byla spolupráce Přírodní školy a Accessu mimořádně plodná, ukazuje nejen vystoupení, ale i reakce zúčastněných, kteří nabyté zkušenosti vesměs hodnotí jako velmi přínosné. Zmiňují především rozšíření obzorů v oblasti současných forem hudby a umění jako takového, ale také to, že začali vnímat vlastní tvůrčí potenciál a možnost se umělecky vyjádřit „Zjistil jsem, že hudba může být utvářena různými způsoby a že ji můžu dělat i já, když budu chtít,“. Snad právě tahle nově nabytá otevřenost může být něčím, co si studenstvo z letošní rezidence Access odnese i do budoucích let a tvůrčích projektů.