Od niterného prožitku ke (zdánlivě) spontánnímu projevu.
Neděle 31. května představovala vzácný den pro všechny se zájmem o interpretaci soudobé vokální hudby, neboť se jim naskytla příležitost navštívit v Rudolfinu masterclass Barbary Hannigan. Světově známá sopranistka a ikona soudobé hudby se v letošním roce představila jako rezidenční umělkyně Pražského jara hned na čtyřech koncertech a hned v několika rolích: Jako sopranistka, dirigentka i jako všehoschopná umělkyně, která dovede zastat všechny své hudební i herecké talenty v rámci jediného představení. S těmito jejími rolemi se však může člověk seznámit alespoň digitálně prostřednictvím internetu, a byť v žádném případě netvrdím, že takový zážitek se rovná vlastní návštěvě koncertu, poznat ji v roli pedagožky je přeci jen ještě o něco vzácnější.
Mnoho už bylo napsáno o tom, jak dokonale Barbara Hannigan ovládá pěveckou techniku, jak ohromný má cit pro soudobou hudbu a jak může sloužit za vzor každému, kdo se chce na profesionální úrovni věnovat interpretaci soudobé vokální hudby. Ve spojitosti s nedělním masterclassem, což je ostatně pojem, který ne vždy dostojí svému názvu, však nelze tato slova nezopakovat. Barbara Hannigan je ve svém oboru skutečnou Mistryní s velkým M.
Na masterclass jsem přicházel s očekáváním, že na něm budou vystupovat především vokalistky a vokalisté s hlubokým zájmem o soudobou hudbu a že tomu bude odpovídat také výběr repertoáru. Byl jsem si sice dobře vědom skutečnosti, že masterclass není repertoárově omezen, patrně by mě však zaskočilo, kdyby se některý z uchazečů přihlásil kupříkladu s veristickým repertoárem. Mascagniho ani Leoncavalla jsem se sice skutečně nedočkal, přesto mě však překvapilo, že nás na programu čekaly písně od Ericha Wolfganga Korngolda, Albana Berga, a dokonce árie ze Stravinského neoklasicistní opery Život prostopášníka, které opravdu nelze označit za příklady soudobé vokální literatury. Ze soudobějšího – byť ještě ne zcela soudobého – repertoáru byl na programu úryvek z Poulencova operního monodramatu Lidský hlas a dvě písně Oliviera Messiaena.
Tato díla jsou samozřejmě po stránce melodické, harmonické i rytmické už poněkud inovativnější, po stránce pěvecké však na interpreta nekladou – snad s výjimkou náročnější intonace – žádné nestandardní nároky. Jediným dílem nedělního programu, které vyžaduje nový, nekonvenční přístup k práci s hlasem byla část Ligetiho kompozice Mysteries of the Macabre. Žádný Berio, žádný Scelsi, žádný Aperghis nebo jiný z „klasiků“ soudobé vokální hudby, které bych zde očekával. Ligeti tak zůstal osamocený ve společnosti poněkud méně radikálních, tradičněji smýšlejících skladatelů – alespoň co se týče práce s lidským hlasem.
Bez ohrnování nosu
Už v prvních minutách bylo patrné, že masterclass nebude ani tak věnován novým způsobům práce s lidským hlasem, se kterými se můžeme setkávat v hudbě posledních 70 let, ale spíše tomu, jak implementovat bel canto do soudobé hudby. To se potvrdilo, když Hannigan začala hovořit o vyrovnanosti hlasových rejstříků, o překlenování přechodové polohy nebo o důležitosti zaokrouhlení rtů k dosažení co nejkrásnějšího zvuku (myšleno nejkrásnějšího opět v rámci estetických hodnot bel canta). Na mysli mi tak vyvstala otázka: Cožpak i taková světová hvězda soudobé vokální hudby nahlíží na hlas tímto jednotvárným a nepříliš originálním způsobem? Tuto otázku jsem si však rychle přeformuloval: Pokud i Barbara Hannigan nahlíží na hlas tímto způsobem, mohu si dovolit nad bel cantem ohrnovat nos? Není bel canto skutečně tím nezpochybnitelným základem pro úspěšnou interpretaci nejen historické, ale také soudobé hudby?
K této otázce se ostatně během odpoledne vyjádřila i sama Hannigan, když poznamenala, že celoživotně usiluje o to dokázat celému světu, že se zdravou pěveckou technikou není žádná hudba zdraví nebezpečná. V pěveckém prostředí totiž není nijak vzácné setkat se s opačným názorem. Soudobá hudba před zpěváky v mnoha ohledech klade nové překážky, ty však nejsou neřešitelným problémem, pouze vyžadují zdravou a spolehlivou techniku, kterou je – podle slov umělkyně – právě bel canto. Když se totiž člověk prozpívá k chronické hlasové únavě, je na vině zpravidla jeho nedostatečná pěvecká technika nezávisle na tom, zpívá-li historický nebo avantgardní repertoár. Že právě bel canto představuje vhodnou technickou základnu i pro hudbu dneška, mohou kromě Barbary Hannigan doložit také legendy soudobé vokální hudby jako Cathy Berberian nebo Joan La Barbara.
Technické zvládnutí hlasu jde však u Barbary Hannigan ruku v ruce s důvěrnou znalostí hudební struktury a s hlubokým pochopením ztvárněné postavy, z nichž potom vychází jasný interpretační záměr. Právě toto propojení zdánlivě autonomních interpretačních aspektů v jeden nedělitelný celek bylo příznačné pro celý masterclass. Ať už se jednalo o píseň či o část opery, tradiční či avantgardní repertoár, prvním, na čem Hannigan s každou ze zpěvaček pracovala, byla snaha ponořit se hlouběji do emočního rozpoložení daných protagonistek. Během celého odpoledne si tak posluchači mohli všímat toho, jak odlišně – v některých případech až dramaticky odlišně – zní vokální projev, když interpretka obrací pozornost ke svému hlasu a když se naopak pohrouží do myšlenek a emocí postavy, kterou zosobňuje.
Tento obrat radikálně proměnil i pozornost nás posluchačů, když jsme byli spolu s interpretkami vtaženi do vnitřního světa jednotlivých postav a spolu s tím také hlouběji do vnitřního světa hudby. V takovém okamžiku nevadí, když nerozumíme zpívanému jazyku, neboť je komunikace přenesena do jiné, hlubší a mnohem přímočařejší roviny. Teprve vedlejším účinkem zmiňovaného obratu pozornosti bylo pak to, že i hlasy jednotlivých zpěvaček touto cestou dosáhly bohatějšího zvuku. Intimní propojení hlasu s vnitřním světem člověka se zdá být na první pohled zřejmým faktem, ale ve skutečnosti tomuto propojení není – alespoň tedy v prostředí klasického zpěvu – často věnováno tolik pozornosti, kolik zasluhuje.
Line up
Jako první na masterclassu vystoupila nizozemská sopranistka Noëlle Drost se dvěma písněmi z Messiaenova cyklu Poèmes pour mi. Drost, která disponuje působivým lyrickým sopránem, je absolventkou Koninklijk Conservatorium v Den Haagu a současně si doplňuje vzdělání v Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně. Pro posluchače soudobé hudby není bez zajímavosti, že její profesorkou v Den Haagu byla mimo jiné Noa Frenkel, která je de facto dvorní zpěvačkou Chayi Czernowin. Messiaenovy písně podala Drost přesvědčivě, zvláště poté, co se společně s Barbarou Hannigan ponořila hlouběji do obsahu díla. Písňový repertoár se v tomto ohledu neliší žádným způsobem od repertoáru operního. V obou případech se totiž jedná především o niterní zpověď, a tak je zcela nezbytné vybudovat si k hudbě i zpívanému textu opravdu intimní vztah. Tento vztah však měla Nizozemka k Messiaenovým písním patrně už spolehlivě vytvořený, a práce Barbary Hannigan tak spočívala už jen v detailech.
Poněkud méně přesvědčivě pak působil výkon Julie Catherine Eggli, která vystoupila se závěrem z Lidského hlasu od Francise Poulenca. Francouzská mezzosopranistka, která v současnosti studuje v Paříži, ve svém životopisu uvádí, že „její zvídavá povaha jí umožňuje vyjadřovat své umění bez jakýchkoliv kódů a hranic.“ Tomuto tvrzení ovšem v interpretaci Poulencova díla bohužel nedostála. Dynamika přesahující mezzopiano už se zdála být tvořena se značnou tělesnou námahou, a tak zpěvačka opakovaně narážela – nehledě na svou zvídavou povahu – na hranice svého vlastního hlasu. Barbara Hannigan jako přední interpretka monoopery, kterou ostatně sama v rámci Pražského jara uvedla jen o několik dní dříve, měla nespočetnou řadu podnětů k možnému uchopení ústřední role. Pod jejím vedením se pak také výkon Eggli začal jevit o poznání přesvědčivějším, a to jak po výrazové, tak i po zvukové stránce.
Třetí v pořadí vystoupila koloraturní sopranistka Coco Lau s fragmentem z Ligetiho díla Mysteries of the Macabre, které uvedla s obdivuhodnou přesností a flexibilitou. Lau je již velmi zkušenou interpretkou soudobé hudby, v minulých letech uvedla například Ligetiho Aventures et Nouvelles Aventures, a má tak vhled do hudebního jazyka tohoto skladatele i do množství nestandardních vokálních technik. Zpěv a interpretaci soudobé hudby studovala v salzburském Mozarteu a kromě koncertní činnosti se aktivně věnuje také soudobé operní tvorbě. Ve své interpretaci Mysteries of the Macabre dokázala spolehlivost své pěvecké techniky, když se zdánlivou hravostí zvládla všechny náročné koloraturní běhy, ostré změny hlasových poloh a nabídla širokou paletu barev svého hlasu, včetně schopnosti dokonale ovládat míru vibrata, a to i v extrémních hlasových polohách. Barbara Hannigan je asi tou nejpovolanější osobou k interpretaci tohoto Ligetiho díla, takže když z této pozice směrem k Lau pronesla: „I know that you can sing the heck out of it, so I don’t really need to mess with it,“ dá se to považovat za záruku excelentní kvality.
Poslední zpěvačkou, která se v rámci masterclassu představila, byla česká sopranistka Aneta Podracká Bendová. Přednesla recitativ a cabalettu Anny ze Stravinského neoklasicistní opery Život prostopášníka. Bendová je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a její hluboký zájem o interpretaci soudobé hudby můžeme pozorovat právě už od dob jejího studia. Obdobně jako u předešlých zpěvaček spočívala práce Barbary Hannigan zejména v uchopení postavy Anny, v hledání jejích vnitřních motivací, ale také v technickém zvládnutí pěvecky náročného partu. Postavu Anny svého času premiérovala Elizabeth Schwarzkopf, známá zejména pro svou interpretaci Mozartových oper a německého písňového repertoáru. To může napovědět, že se v tomto díle nesetkáme s příliš inovativním přístupem k hlasu jako takovému, ale spíše s vysokými nároky na klasickou pěveckou techniku. Je bezpochyby pravdou, že od Hannigan si zpěvák považuje rady ohledně pěvecké techniky stejnou měrou jako rady ohledně interpretace soudobé hudby. Přesto bych byl zvědavý, jak by vypadala práce například na některém z vokálních děl Johna Cage, které má Bendová ve svém repertoáru.
Bylo pozoruhodné v průběhu celého masterclassu sledovat, jakým způsobem Barbara Hannigan přistupuje k vokální interpretaci. Každý tón i každé zdánlivě spontánní gesto nebo grimasa má v jejím přístupu jasné opodstatnění, které vychází ze skutečně niterného porozumění interpretovaného díla. Škoda jen, že během odpoledne zaznělo jen jediné dílo přesahující hranice konvenčního klasického zpěvu. Díky tomu však mohl být masterclass přínosný všem zpěvákům nezávisle na jejich specializaci. Čtyři vystupující pěvkyně, Hannigan i klavíristka Šárka Knížetová, která musela během nedělního odpoledne obsáhnout širokou škálu repertoáru od Stravinského až po Ligetiho, si zasluhují velikou poklonu. V závěru je třeba vyzdvihnout samotnou myšlenku Pražského jara pozvat Barbaru Hannigan jako rezidenční umělkyni letošního festivalu a maserclass uspořádat. Jednalo se o opravdu vzácný počin a nezbývá než doufat, že to nebylo naposledy, kdy se mohli čeští posluchači setkat s touto umělkyní nejen v roli pěvecké nebo dirigentské, ale také v roli pedagogické.