18. května uplynulo čtyřicet let ode dne, kdy Deborah Curtisová našla svého manžela Iana viset v kuchyni. Byl to konec existence skupiny Joy Division a začátek mýtu, který je nyní, jak se říká anglicky, larger than life.
Kvarteto Joy Division, jež se tou dobou chystalo na první americké turné, vzešlo z podhoubí manchesterské postpunkové scény. Rockový primitivismus ale přetavilo ve vlastní pojetí, jemuž dominovala volná tempa, mantrická souhra baskytary a bicích, kytarové i elektronické ruchy a baryton Iana Curtise, jehož život zle poznamenávala epilepsie, jež mu leckdy znemožnila vystupovat. Koncertování mu leckdy bylo nesnesitelným břemenem (na koncertech byly zakázány stroboskopy a rychle se měnící světla, riziko záchvatu ale představovaly i určité rytmické figury), představa amerického turné možná jedním ze spouštěčů osudové deprese.
Zatímco na koncertech byli Joy Division hlasitější a agresivnější, studiové nahrávky – zejména řadovky Unknown Pleasures a Closer – přinášejí originální zvuk stvořený producentem Martinem Hannettem, jenž se rozhodl vytěžit z tušené „prostorovosti“ kapelního zvuku maximum. Důsledně nahrával písně po jednotlivých stopách, někdy věnoval stopu i každému bubnu bicí soupravy. Z dokonale separovaných partů poté sochal dodnes nenapodobený výsledek. Srovnáme-li si tvorbu Joy Division s hudbou jejich žánrových souputníků a krajanů Public Image Ltd., The Cure či The Fall, můžeme dodnes žasnout nad invencí, která v Británii z úrodné mrtvoly punku vykvetla.
Největší hit skupiny se ale na žádné ze zmíněných alb nedostal. Poprvé vyšel až měsíc po Curtisově smrti a je vnímán jeho otisk zpěvákovy mysli před dobrovolným odchodem.
Členové Joy Division si odpřisáhli, že pokud někdo z nich odejde, změní název. Po Curtisově skonu se přejmenovali na New Order a ze stínu legendární značky dokázali vykročit umělecky i komerčně. Jejich Blue Monday (1983) se stalo nejprodávanějším maxisinglem všech dob.