- Inzerce -

Videa na víkend – Requiem

Různé podoby zhudebněné mše za zemřelé, ať už zdůrazňují smíření mrtvých i živých, nebo naopak finální apokalypsu a boží hněv.

Dnes máme den památky zesnulých, Dušičky, halloween, prostě den, kdy bychom měli rozjímat o tom, co nás čeká „na druhé straně“, ať ji věříme v jakoukoliv verzi. Obřadem vyprovázejícím člověka na onen svět je v křesťanské kultuře tradičně rekviem a to se dočkalo mnoha hudebních zpracování i v průběhu stále ateističtějšího 20. století stejně jako v tom století našem.

Ve 20. století asi není monumentálnějšího a apokalyptičtějšího Requiem nad to, které napsal György Ligeti v roce 1965.

O dva roky později, v roce 1967, se polský jazzový klavírista Krzysztof Komeda takto rozloučil s Johnem Coltranem.

Bruce Odland a Sam Auinger se rozhodli skrze rekviem rozloučit s fosilními palivy. Vokální party doprovázejí hluky města proměněné v hudbu.

Ruská skladatelka Lera Auerbach má na kontě requiem již tři. Rsuké, drážďanské a jedno za básníka (Symfonie č. 2). Tu máme dvě z nich.

Sylvie Bodorová napsala v roce 1997 Terezin Ghetto Requiem.

Tandem Helmut Oehring a Iris ter Schiphorst stojí za Requiem z roku 1998.

Se smrtí by mělo být spojeno také smíření. tato myšlenka stála za kolektivní kompozicí Requiem of Reconciliation, na níž se podílelo  patnáct skladatelů, mimo jiné Marek Kopelent.

Ale místo smíření to mohou být i plameny pekelné a věčná zkáza. Tak to působí ve filmu Sedmá pečeť, kde režisér Bergman použil Dies Irae, jednu z částí rekviem.

https://www.youtube.com/watch?v=VkDKenVg1cY

A apokalyptické vize v tomto textu inspirovaly i program kombinující starou i novou hudbu. Autorka programu realizovaného předloni na festivalu v Lucernu, houslistka Patricia Kopačinskaja v doprovodném textu spojuje vizi konce světa se současnými problémy včetně klimatické či migrační krize. V závěru koncertu začnou divákům pod sedadly odklepávat metronomy.