Klavírní díla Milana Knížáka mezi strojovými repeticemi a nostalgickým pohledem do minulosti.
Milana Knížáka zná široká veřejnost jako výtvarníka, konceptuálního umělce a někdejšího ředitele Národní galerie, během posledních let se pomalu rozšiřuje i povědomí o jeho tvorbě hudební. Zásadní položkou dějin českého undergroundu je jeho skupina Aktuál, stejně tak je znám (přinejmenším čtenářům HIS Voice) koncept broken music, tedy práce s destruovanými gramodeskami. Knížák má ovšem na kontě i komponování pro, řekněme, tradičnější instrumentář. A na belgické značce Sub Rosa letos vyšla kolekce děl pro instrument z nejklasičtějších, tedy pro klavír. Navzdory třicetiletému rozpětí vzniku skladeb album působí velmi kompaktně, spíše jako jedno velké dílo o šesti větách. Na albu jsou kompozice seřazeny chronologicky, první a poslední přesahuje deset minut, stopáž ostatních se pohybuje kolem pěti. Hudba Milana Knížáka vzniká často metodou koláže, byť je následně hrána pěkně jednolitě a scelena zvukem klavíru. Tak jako se vracela jehla na jeho rozlámaných a zase poslepovaných gramofonových deskách, tak se vracejí fragmenty tónů, někdy vypůjčených z odhalitelných i skrytých zdrojů. I klavírní skladby tak působí jako koláže fragmentů, jež se opakují v nepravidelných smyčkách.
První tři kompozice – Mostly Fast Piano Sonata (1991), Piano Sketch (1997) a The White with a Bit of the Grey (2010) – jsou si navzájem docela podobné. Valí se na nás proud úryvků střídajících se v nepravidelných rytmech, ale zároveň udržujících jistou míru opakování. Nejsou to ale repetice, jaké známe od minimalistů, úryvky se neopakují stejně, některá myšlenka zazní jen jednou, jiná se vrátí po delší době, když jsme na ni už zapomněli. Rychlé, atonální běhy se střídají s vágně povědomými melodiemi, pak zase s pár tichými akordy. Každá z těchto tří kompozic pracuje odlišně s poměry návratů a proměn, disonance i lehkého melodična, posloucháte-li je ovšem v kuse, přirozeně na sebe navazují.
Kontrast přináší skladba Sadness Intruding (2016). Její úvod nápadně připomíná jistou lidovou melodii a Knížák tu zní trochu jako Bohuslav Martinů. Narozdíl od předchozích kompozic, které se nedrží žádné jednotné emoce, zde se můžeme tak trochu melancholicky zasnít. I následující Miniature (2019) potlačuje roztříštěnost ve prospěch homogenní, poklidné nálady, jen na pár místech narušené rychlými běhy.
Finále alba tvoří Tramp Sonate or Looking for Context, která měla premiéru roku 2021 (HIS Voice referoval). Jak název naznačuje, jsou tu využity některé hity české trampské tradice, například song Táboráku, plápolej. Strukturou se opět vracíme do kaleidoskopického víru rychle se střídajících a nepředvídatelně repetujících fragmentů. Název i autorův komentář naznačuje, že se v onom víru točí útržky české táborákové zpěvnosti, ale (jak i Knížák poznamenává), pro požitek z hudby není vůbec nutné snažit se je identifikovat. Zároveň se ale celou skladbou táhne jakýsi neurčitý pocit, že všechny ty kousky skutečně pocházejí z jednoho cancáku, dýchá z nich neurčitě retro atmosféra s houpavými rytmy a odrhovačkovými harmoniemi. U spousty míst jsem měl pocit, že by stačilo ocitovat o pár tónů víc a už už bych tu melodii poznal. A tento pocit neustálého balancování na hraně povědomosti je zdrojem zvláštního uspokojení. Knížák ve druhé větě požaduje také zařazení úryvku některé z Mozartových klavírních skladeb v doporučeném rozsahu 7–17 taktů. Interpret, v tomto případě tedy Miroslav Beinhauer, se tak stává do jisté míry spoluautorem; do nahrávky začlenil kus Sonáty č. 16 C dur, jednoho z nejprofláklejších Mozartových kousků.
V bookletu si můžeme přečíst jakési krédo Knížáka coby skladatele spojujícího potřebu hledání nových způsobů vyjádření s konzervativními postoji. Píše zde mimo jiné: „Dvacáté století otevřelo dveře technologiím a novým formám tak vehementně jako nikdy předtím. Zisky z dvacátého století by asi neměly zahynout, ale nelze s nimi vystačit. (…) Současná hudba potřebuje určitou míru tradičnosti, aby mohla být konzumována obecněji než výboje století dvacátého, které stále zůstávají experimentálním snažením, i když od jejich vzniku uplynula dlouhá řádka let a asi takové zůstanou. Jsem přesvědčen, že současná avantgarda, jestli se vůbec o avantgardě dát mluvit, má být (nějak) konzervativní.“ To není myšlenka zásadně nová, koneckonců po celé 20. i 21. století pozorujeme, jak se nápady dříve radikální a neslýchané stávají šířeji přijatelné, přičemž se jejich hrany obrušují a zaoblují. Knížákovy klavírní kompozice jsou toho pěkným příkladem. To, co v podobě rozlámaných gramofonových desek dokáže poslouchat jen nadšený milovník noisu, je v podobě klavírních skladeb vlastně celkem konvenčně hezká hudba. Přispívá k tomu i její slyšitelná technická náročnost, vyžadující virtuozitu, což je tradiční hodnota evropské klasické hudby. Miroslav Beinhauer je pro tento materiál skvělým interpretem, jenž dokáže hrát jako přesný stroj téměř bez emocí a následně přepnout do „lidského modu“. Po nahrávkách různých verzí Broken Music a smyčcových kvartetů značka SubRosa albem Another State of Stagnation přidala další kapitolu v dokumentaci umělecké osobnosti, která na české scéně nemá obdoby.
Milan Knížák: Another State of Stagnation / Piano Pieces (1991–2021)
Sub Rosa (subrosa.net)