Ladislava Kupkoviče jsem poznal jako umělce v názoru nekompromisního, který, jak ho vidím po tolika letech zpátky, nehleděl na to, zda je v zákrytu s panujícími proudy současného umění. Tomu zůstal zřejmě věrný po celý život. Tím „zřejmě“ chci dát najevo, že jsem po jeho odchodu do zahraničí po sovětské okupaci měl pramálo informací o jeho tvorbě.
Kupkovič byl významných činitelem ve formování hudební avantgardy šedesátých let na Slovensku, a to už založením souboru Hudba dnieška. Jestli se nemýlím, spoluorganizoval i setkání se Stockhausenem v rámci festivalu ve Smolenici v roce 1968. Nebyli jsme v přímém styku, ale věděli jsme o sobě díky té nezapomenutelné spojnici mezi Prahou (Pražská skupina Nové hudby i Musica viva Pragensis), Brnem (Studio A) a Bratislavou.
Jeho jméno brzy vešlo ve známost i v zahraničí. Na začátku sedmdesátých let, když už byl doma v nemilosti, došlo v Praze k události, která dodnes zůstává v paměti. Gidon Kremer na závěr koncertu v Rudolfinu zařadil jako přídavek Kupkovičovu skladbu Souvenir, což náležitě hlasitě ohlásil publiku. Jak jsme se později dozvěděli, byl z toho velký poprask ve Svazu skladatelů včetně jeho intervence na sovětském vyslanectví; tam ovšem na to vůbec nezareagovali, a to v souladu s respektem vůči tehdy už mezinárodně známému sovětskému umělci.
Kupkovič i v zahraničí pokračoval ve svých originálních projektech. Ve středu jeho zájmu byl vztah hudby a prostoru. Ať už to byly tzv. Wandelkonzerte, např. jeden takový v Kasselu na Wilhelmshöhe, v rozsáhlém parku na kopci nad městem s kaskádami tekoucí vody, kterého se zúčastnily mj. vojenské kapely anebo dokonce tzv. Klanginvasion v Bonnu, tehdy hlavním městě Německé spolkové republiky. Nová hudba „obsadila“ nádraží, radnici, prostě město a, jestli se nemýlím, došlo i k hudebnímu výsadku. Nezapomenutelné…
Později se Kupkovič rozhodl k radikálnímu opuštění panujícího stylu a vrátil se hluboko do minulosti. Opět nekompromisně. Ocitl se v blízkosti tvůrců, jako byl Robert Schumann. Laco byl i dirigentem. Poznal jsem to osobně na počátku sedmdesátých let, když dostal od severoněmeckého rozhlasu v Hamburku nabídku, aby nastudoval a natočil s orchestrem a sólistou klavíristou prof. Petrem Roggenkampem mou skladbu Appassionato. Napsal mi, že to byla pro něj dosud nejtěžší partitura, kterou realizoval. Nemohl jsem tam jet (normalizace!), ale nahrávka byla vynikající.
Ladislav Kupkovič byl milý člověk a rád mu věnuji tuto vzpomínku.