Meloman se propsal ke stovce. Končí hájení…?
Číslovka 100 (slovy: sto) je numerologií napříč civilizacemi a staletími považována za symbol života. Také v politice hraje významnou roli. Bývá zvykem, že každý nový ministr a vláda jako celek dostává sto dní tzv. hájení. Tento počet nevznikl náhodou. Tak dlouho totiž trvalo druhé císařství Napoleona Bonaparte, než jeho vládu ukončilo Waterloo. Tolik dní pak za hospodářské krize úspěšně žádal po Senátu americký prezident Franklin D.Roosevelt, aby během nich přijal zákony a další legislativu, jimiž se měla země vymanit z krize. Měli tedy sto dní klidu na práci a až poté se začalo hodnotit.
Sto dnů, ale života, měl vyměřen generál karabiniérů Carlo Alberto Dalla Chiesa, když se na jaře roku 1982 stal prefektem v sicilském Palermu. Nebál se odhalovat spojení mezi mafií, státní mocí a bankovními institucemi coby pračkami mafiánských peněz. A jal se té obrovské chobotnici odsekávat jedno chapadlo za druhým. To si samozřejmě mafie nenechala líbit a prefekta doslova rozstřílela, když jel se ženou autem do divadla. O dva roky později byl natočen film 100 dní v Palermu s Lino Venturou v hlavní roli. Výtečnou hudbou přispěl skladatel Vittorio Gelmetti, který se bohužel dožil pouhých pětašedesáti let (zemřel v roce 1992). Patřil od počátku 60. let k výrazným tvůrcům na poli elektroakustické hudby. Elektronické období ukončil v roce 1969, kdy v Experimentálním studiu Polského rozhlasu ve Varšavě vytvořil pozoruhodné dílo L’opera abbandonata tace e volge la sua cavità verso l’esterno. Poté používá nadále magnetofonový pás, ale vždy ve spojení s tradičními hudebními nástroji…
A pak tu máme hromady knih s magickou stovkou – 100 tajemství lidského štěstí, 100 tajemství uspokojivých vztahů, 100 tajemství lidského úspěchu, 100 rad pro domácnost, ale i 100 rad kombajnistovi na jedné straně, na druhé pak Sto roků samoty velikána magického realismu Gabriela Garcíi Márqueze…
V hudbě je číslo 100 jakousi metou, jež pomáhá umělci se opravdu razantně zviditelnit. Třeba zkomponovat sto symfonií, to je přece obdivuhodné! A někteří tento úctyhodný počet i překročili, zvláště pak v 18.století, kdy symfonický útvar nebyl ještě tak rozměrný – třeba Johann Melchior Molter, Karl von Dittersdorf, Christoph Graupner, Jan Křtitel Vaňhal (ten má na kontě rovnou stovku), Johann Gottlieb Graun či Joseph Haydn. Ale i ve 20., potažmo 21. století padl stovkový limit, a to díky Dereku Bourgeoisovi!
Dalším stovkovým hudebním dílem je A Hundred Hardanger Tunes op.151, což je sbírka lidových písní z norského regionu Hardanger v úpravě pro orchestr z pera skladatele Geirra Tveitta z let 1954–1963. Z původních sta melodií se dochovalo bohužel jen šedesát. Geirr Tveitt (1908–1981) začal sbírat hardangerské písně v polovině 30. let a pokračoval během druhé světové války. Z více než tisíce melodií nejprve padesát upravil pro klavír jako opus 150, poté se pustil do orchestrálních úprav. Nutno dodat, že některé jsou Tveittovy vlastní skladby.
Víte o tom, že značka skotské whisky 100 Pipers, která je považována za tu nejlepší, pochází z balady The Hundred Pipers? Ta vypráví o významné události během jakobitského povstání v roce 1745, kdy princ Charles Edward Stuart se smíšenou armádou Higlanders a Lowlanders donutil ke kapitulaci anglické město Carlisle. Do města vstoupil na bílém koni a před ním pochodovalo a hrálo sto dudáků. Tato tradiční skotská píseň patří k těm nejhranějším, a neunikla jí ani dvojice filmových komiků Laurel a Hardy:
V Galerii Rudolfinum se vloni v srpnu v rámci výstavy Jiřího Příhody VOID rozezněl díky členům Orchestru Berg tikot stovky mechanických metronomů. Ten tak tvoří Poème Symphonique, slavnou kompozici skladatele, hudebního experimentátora a vynálezce Györge Ligetiho. Ten ji napsal v roce 1962 během krátkého seznámení s hnutím Fluxus. Premiéra o rok později způsobila malý skandál a Nizozemská televize nakonec místo záznamu provedení raději odvysílala fotbalový zápas…
Nádherného kmetského věku sta let se dožilo v posledních dvou staletích poměrně dost skladatelů a muzikantů. Z těch již nežijících jsou to např. Irving Berlin, Walter Arlen, Elliott Carter, André Lavagne, Ralph Berkowitz, Roy Douglas, z jazzových jmenujme Svenda Asmussena, Davea Bartholomewa, Peggy Gilbert, Shepa Shepherda, přičemž mezi dosud žijícími figurují třeba Ray Anthony, poslední přeživší z původního orchestru Glenna Millera, afro-americký kontrabasista Charles Burrell, francouzský varhaník a skladatel Pierre Labric, kanadský klarinetista a skladatel Phil Nimmons či americká houslistka, skladatelka a muzikoložka Elisabeth Waldo.
Ale ne každý se té stovky dožil, byť si to moc a moc přál, protože se stále cítil mlád. Takovým člověkem byl dlouholetý zpěvák Hradišťanu Karel Sháněl (1908–2000). Považte, že jeho první profilové album vyšlo v jeho 86 letech! Za to dík Jiřímu Pavlicovi, který je primášem Hradišťanu od roku 1978. Kromě písní, které pro zpěváka napsal on nebo třeba Jiří Bulis, tu najdeme převážně lidové písně z nejrůznějších regionů Moravy, Čech a Slovenska.
O jeho touze žít do oné vysněné stovky pojednává tato nesmírně silná autobiografická píseň:
