Konec mého (už minulého) roku proběhl ve znamení vinylového sejšnu. Ano, byly Vánoce, ale tentokrát jsem se ponořil do té tisícovky elpíček, jež mi ještě zbyla, a snažil se z ní vyďobat netradiční lahůdky. A opět jsem si blahořečil, že jsem se těchto skvostů během devadesátých let nezbavil, byť se zdálo, že elpíčkům definitivně odzvonilo. Nakoupil jsem si zásobu hrotů VM 2204 a modlil se, aby kompaktní stereo věž Tesla SM 580 vydržela provozuschopná. A vskutku – gramofon stále hraje; jen předloni mi jeden opravář a fanda v jedné osobě posílil mechaniku. Tuner ostatně hraje též, magnetofon už hůře, neb se po půlhodině unaví natolik, že zpomaluje. Ale kazet mám již beztak poskrovnu, celou sbírku jsem daroval jednomu sběrateli; nechal jsem si jen demáče kapel z osmdesátých a devadesátých let, jež mají nespornou archivní cenu.
Doslova jsem se do vinylů opět zamiloval. A pocítil to dávné vzrušení z hudebních objevů. Vím na vlastní kůži (prodával jsem v Bontonlandu), že po roce 2005 začal návrat vinylů i u nás, zatímco v cizině už to nabývalo nečekaných rozměrů několik let. A došlo to už tak daleko, že třeba ve Velké Británii tržba za prodej vinylových desek překonala v minulém roce placené stahování hudby. A to ještě rok předtím vydělávalo stahování čtyřikrát více než obchod s deskami! Navíc se ukázalo, že vinyly kupují dvacátníci a třicátníci, které baví prolézat regály s deskami a hledat hudbu starou třeba i padesát let; v módě je art-rock, psychedelie, blues, klasický soul a dobová alternativa. Tak mne napadá jízlivá otázka: Že by už přišli na to, že všechno už tu bylo, a bylo to dokonce lepší?
A tak i já jsem povytahal elpíčka, která jsem počátkem devadesátých let sehnal z katalogu Recommended Records, respektive z italské pobočky Auf Dem Nil. Zatímco nás Miloš Skalka krmil bezpohlavní populární hudbou ze San Rema, na Apeninském poloostrově přitom bujela industriální, elektronická, avantgardní rocková a neofolková hudba. A ani si komunističtí ideologové neuvědomili, že tato scéna byla protikapitalisticky orientovaná, na rozdíl od nablýskaného pozlátka v onom luxusním přímořském letovisku plným bohatých snobů, hahaha!
Zásadní význam měla pro mne kapela The Doubling Riders. Jejich dvojalbum Doubling & Silences Vol.II (1987) odstartovalo můj zájem o celou tuto scénu, jež se v podstatě řadila k hnutí Rock in opposition. Ke kompletu dvou vinylů patřila také kresba italského surrealisty Gustava Foppianiho, jemuž byl titul věnován (zemřel rok předtím ve věku pouhých 61 let). Mozek na piedestalu…
Z trojice Francesco Paladino, Pier Luigi Andreoni a Riccardo Sinigaglia, jež tvoří jádro The Doubling Riders, mne zaujala osobnost posledně jmenovaného. Sinigaglia byl a je nejen hudebním experimentátorem a pedagogem na konzervatoři v Miláně, ale též architektem a vizuálním umělcem. V roce 1985 založil s Mariem Canalim audiovizuální uměleckou skupinu Correnti Magnetiche a začal pracovat s digitálním systémem; pomocí počítačových programů vytváří zvukové instalace a koncertní kompozice s živou elektronikou. Spolupracuje se slovutným Pietrem Pirellim a jeho Ensemble de la Roue, hraje free-improvising s kapelou The Swimmers (zde mimochodem působí výtečný basklarinetista Rocco Parisi). Sinigaglia natočil řadu autorských desek, já mám LP Riflessi z roku 1986, jež představuje vůbec první titul pod značkou Recommended Records Italia.
Další úžasnou italskou deskou je Al Passo Con L´Arcangelo, již v roce 1988 vydal soubor Kino Glaz. Tito experimentující neo-folkaři se pojmenovali po sovětském dokumentárním filmu Dzigy Vertova z roku 1924, což o jejich politické orientaci leccos vypovídá (kdyby to tak Skalka věděl!). Původně pocházeli z post-industriální úderky Tomografa Assiale Computerizzata, tedy slavné T.A.C., založené v Parmě na začátku osmdesátých let (Paola Sartori, Patrizia Mattioli, Simone Balestrazzi). Sestavu doplnil multiinstrumentalista a etnomuzikolog Gregorio Bardini, zakladatel významného souboru Thelema a spolupracovník legendárních Tuxedomoon.
V roce 1987 vyšlo pozoruhodné kompilační dvojalbum pod názvem F/Ear This! a s podtiulem A Collection Of Unheard Music, Unwritten Words And Unseen Images Inspired By Fear. Je sestaveno z příspěvků 25 představitelů evropské scény nonkonformní hudby napříč žánry (elektronická avantgarda, nová vlna, neo-folk, art-rock, gothic-rock, experimentální jazz), mezi nimiž nechybí třeba The Blech, Look De Bouk, Embryo, Doctor Nerve, Nurse With Wound či Die Form. Výtěžek šel cele na podporu italského anarchistického časopisu R/Rivista Anarchica, založeného v roce 1971 a vycházejícího dodnes (již nikoli papírově). Jeho pravidelným čtenářem byl např. masově uctívaný písničkář Fabrizio De André, jakýsi italský Cohen, který časopis držel nad vodou i ekonomicky; bohužel v roce 1999 předčasně odešel, když v 58 letech podlehl rakovině plic. Z kolekce nesmírně zajímavých snímků mne okouzlila poetická skladba Fishes In Water; sugestivní recitativ Jane Dolman doprovází ambientně laděná hudba Peta Wrighta…
Pete Wright je vůbec nesmírně zajímavá postava; byl baskytaristou a zpěvákem britské, anarchisticky zaměřené punkové skupiny Crass. Ta působila v letech 1977 až 1984. Tito punkeři bývají dodnes označováni jako Gándhíové rocku, neboť prosazovali pacifismus, vegetariánství a společenskou aktivitu ve jménu nenásilí. Tedy žádné no future a vůbec nihilismus a negaci, jako to proklamovala první generace punkového hnutí v Anglii. Prosazovali anarchii jako politickou ideologii, životní styl a hnutí odporu. Nabalovali se na ně výtvarníci (graffiti, street-art), básníci, performeři a filmaři (např. Gee Vaucher). Představovali tak chybějící článek mezi mírumilovnou kulturou hippies a rozzlobenou rétorikou punku.
Tolik potřebný i dnes! Možná ještě naléhavěji.