Zápisky melomanovy 46

  
236

Od nové knihy o Františku Vláčilovi se vydáme do dějin živého hraní k němým filmům. Jeho počátky leží v českolipském filmovém klubu v dávných devadesátých letech. 

Minulý měsíc vyšla v nakladatelství Camera obscura bezmála devítisetstránková monografie František Vláčil – život a dílo. Je naprosto ojedinělá, a to nejen obrovskou sumou práce, již musel vynaložit autor Petr Gajdošík. Archivář a historik pracující od roku 2009 v Olomouci, odborník na raný novověk v městském prostředí, filmový fanda a publicista, se legendárnímu režisérovi, jenž by 19. února oslavil 95. narozeniny, věnuje již více než třicet let; samotnou knihu pak psal osm roků. V roce 2002 založil webové stránky Nostalghia.cz, na kterých se věnuje tvorbě duchovně zaměřených filmových tvůrců, především pak Tarkovského, Bergmana, Bressona, Antonioniho a pochopitelně Vláčila.

Samozřejmě, když se vysloví Vláčil, melomanovi se okamžitě vybaví skladatel Zdeněk Liška. Ten jediný byl schopen rozšířit režisérovy představy hudbou nikoli v ilustrativní roli, ale jako dalším vyjadřovacím prostředkem, často skrze ruchy a vůbec nehudební zvuky. „Především v šedesátých letech se oba snažili některé hudební motivy realizovat nejen orchestrem,“ vysvětluje Gajdošík, „ale kombinací reálných ruchů, a naopak hudebně vyjadřovat některé reálné zvuky. Pro Vláčila byly obraz, hudba a zvuky naprosto prioritní, odpovídaly jeho pojetí filmu jako poezie. Příznačné je, že po posledním filmu, který s Liškou dělal (Stíny horkého léta), přišly všechny jeho další filmy o část jakési typicky vláčilovské atmosféry.“

Ale Liškova hudba k Vláčilovým filmům nebude tématem těchto Zápisků. Nabalily se spontánní asociace, vytanuly další vzpomínky, jejichž kumulaci započala osoba autora vláčilovské monografie. Petra Gajdošíka znám z České Lípy, kde jsem nějaký čas žil. V devadesátých letech vedl tamní Filmový klub. Navzdory nejrůznějším problémům a klackům pod nohama se mu dařilo držet Filmáč nad vodou. Dokázal dostat na plátno českolipského kina Crystal mnohé artové lahůdky i mimo běžnou klubovou nabídku. Když celý kulturní svět v roce 1995 slavil 100 let zrodu kinematografie, byla Česká Lípa, Paříž a Berlín jedinými městy, kde se promítal Francouzi čerstvě zrekonstruovaný němý hororový film Kabinet doktora Caligariho z roku 1920. Už ani nevím, kdo přišel na ten nápad, ale každopádně chtěl Petr projekci nějak ozvláštnit. A tak jsem zašel za kamarády z kapely The Pípl, jejímž domovem byl můj rodný Nový Bor, zda by nechtěli film doprovodit naživo hudbou. Ten film znali jen rámcově, přesto jejich hudba umocnila film natolik, že dodnes na to pamětníci vzpomínají a tento projekt se stal již vpravdě legendou. Doma si s nostalgií sem tam pouštím jejich dvě kazety: Čurymuryfenomén (1994) a Bapdapčili arcimusik (1997). A kdože to tehdy byli ti Píplové? Za klávesami Zdeněk Štěpánek, s basovou kytarou Václav Beneš, za bicími David Konrád, se saxofonem Tomáš Vašíček a s kytarou Tomáš Procházka, tehdy zvaný Indián. Ano, dnes je známý jako Federsel, a v roce 1998 založil jednu z našich nejoriginálnějších kapel – B4. V té hrají dva členové dalšího památného alternativního novoborského bandu, kterým byl Hotel Bellevue – klávesák David Freudl a bubeník Leoš Kropáček. V kapele hráli ještě basák Theodor Kohout, saxofonista David Moc a kytarista Libor Kropáček. Jako oko v hlavě opatruju kazetu nahranou při Majálesu 1998 v Polevsku, na níž znějí pecky jako Z polí se to temně kouří na báseň Viktora Dyka a Tisíc rokov (pocta Dežovi Ursinymu). Pak již sudetskou scénu opanovala B4. Když si pustím kazetu Live from ČKD nahranou na koncertě v tovární hale bývalého strojírenského podniku ČKD v Praze-Karlíně v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu 20. listopadu 1999, pokaždé se s chutí nechám vcucnout do procesu volné improvizace, jejímž základem byla vzrušující směs ambientu a industriálu s občasným zvukem Procházkova didgeridoo. Dnes již B4 hraje jinou muziku, bohatě prokomponovanou, ale vždy jsou to nadupané člověčí orgie s elektronickými zdroji zvuku.

S Petrem Gajdošíkem a s muzikanty z The Pípl jsme se zajímali, zda u nás už předtím nějaká kapela hrála takto naživo při filmové projekci. Víme jen o Filipu Topolovi, ale to hrál pouze sám (bylo to na Letní filmové škole v Uherském Hradišti). Tehdy jsme neměli internet, abychom mohli googlit. Ale ani nyní, kdy jsem se pokoušel něco najít, se naše prvenství neotřáslo!

Pokud by někdo ze čtenářů věděl o nějaké takové akci před rokem 1995, nechť mi to sdělí e-mailem na . Nebudu se vůbec zlobit, pokud se prokáže, že jsme nebyli první.

A takhle pojal Kabinet doktora Caligariho multiinstrumentalista Thierry Zaboitzeff (Art Zoyd) v Berlíně 9. září 2010 (záznam pak vyšel o čtyři roky později na DVD a CD):