Zápisky melomanovy 50

  

Meloman se vrací, objevuje zapomenuté poklady na kazetách a bojuje hudbou proti sekačkám.

Na tři měsíce jsem se odmlčel. Omlouvám se. Ocitl jsem se v drtivém sevření existenciálních, sociálních, společenských a politických šroubů; některé povolovaly jen zvolna, jiné čas utahoval. Melomanie zůstala skryta, neměla možnost se naplno projevovat.

V červenci jsme se stěhovali. Z Osady vycházejícího slunce na Moravu. Moje žena blíž ke kořenům, já zase o něco dál. Chata, již jsme měli pět let pronajatou, se stala předmětem exekuce, takže jsme ji chtěli koupit. Nic jiného nám totiž nezbývalo, pokud jsme chtěli mít nadále střechu nad hlavou. Odhadce stanovil cenu jeden milión, majiteli se to zdálo málo a požadoval půldruhého miliónu. Milovali jsme to tam, ale takovou kouli jsme si odmítli k nohám přikovat. Nenažranost opět zvítězila. Ostatně je to již několik let oficiální státní politika, tak nic překvapivého. Ale pro nás nastaly krušné časy, plné nejistoty, nervozity, téměř až nicoty. Každým dnem mohl přijít exekutor se strážníky, aby na nás uvalil šibeniční lhůtu k vystěhování… do nikam! Naštěstí dobrá muzika, několik opravdových přátel a úžasný pes-srdcař Áďa nám pomohli vydržet. A pak se naskytla příležitost a jsme zde, v Kněževísku na Moravě, kousek od Zábludova a blízko k Františku Halasovi.

Říkává se, že lepší je vyhořet, než se stěhovat. Pro nás to ale neplatilo. Konečně jsme si mohli uspořádat věci, zjistit, které jsou zbytečné a které pro náš další život nezbytné, dokonce jsme objevovali zapomenuté klenoty. A to doslova. Žena nalézala náušnice, na kterých ujíždí (existuje taková lékařsky uznaná mánie?), já magnetofonové kazety, jež jsem si kupoval v časech, kdy zmizely vinyly, a já se bránil cédéčkům. Zaprášené jsem je nábožně otíral, protože to jsou hudební skvosty a ve své době měly pro mne nevyčíslitelnou hodnotu. A jak jsem je bral jednu po druhé do ruky, začala se z nich linout hudba. Nemám magnetofon, a ani ho mít nemusím.

Ostatně některé tituly spatřily světlo světa pouze na MC. Jako třeba Bandagen, které si vydal multiinstrumentalista a skladatel Mick Hobbs pod hlavičkou své kapely Officer! v roce 1989. Hraje mu tam např. klávesák Tim Hodgkinson, který byl s Hobbsem též členem skupiny The Work ze stáje R.I.O. (Rock In Opposition), bubeník Andy Wake (kteří takto ve třech tvořili v osmdesátých letech úderku The Momes) či harfenistka Zeena Parkins. Stranu A tvoří scénická hudba k experimentální jednoaktovce Bandagen, již napsala švýcarská herečka a režisérka Grazia Pergoletti, druhá strana je kolekcí písní Officer!, souboru, jenž působil na nezávislé rockové scéně v letech 1982-90. Jeho LP Ossification, jehož původní vydání vlastním, se k 30. výročí zrodu dočkal v roce 2014 reedice díky labelu Megaphone Records (http://www.megaphonerecords.com/). Jde o jedno z nejneobvyklejších progresivních alb, „nadčasovou anomálii v historii zaznamenávané hudby“, jak se vyjádřil vydavatel. Moc nepřehání. A letos 6. září vyšel sedmipalcový singl i CD znovuzrozeného souboru s příznačným titulem Brexit Means Toxic na značce Life and Living Records (https://www.lifeandlivingrecords.com/).

 

Ještě větší vzácností je kazeta Les Métamorphoses Clandestines, kterou vydal roku 1992 v počtu pouhých dvou set padesáti kusů kanadský hudebník Robert Marcel Lepage, a to na značce Ambiances Magnétiques (https://www.ambiancesmagnetiques.com/en/accueil), kterou spoluzakládal. Hraje zde na klarinety, altsaxofon, syntezátor, perkuse a kytaru, jediným občasným spoluhráčem je trombonista Michael Wilson. Jde o jednu z prvních Lepageových kompozic pro jeviště, v tomto případě pro experimentální baletní představení choreografky Louise Bédard. Nahrávka se vyznačuje poměrně vzácnou vyrovnaností mezi vážností a hravostí. Tuto schopnost později využil při tvorbě filmové hudby. Ta zní ve sto padesáti dokumentárních a hraných filmech, včetně festivalových trháků Truchlení pro Annu, Na hraně, Fatima a Nezbytnosti života. Zatím posledním počinem je hudba k animovanému filmu Velký zlý lišák (2017).

S Louise Bédard (https://www.lbdanse.org/) Lepage nadále spolupracuje. Na její domovské scéně v Quebecu vzniklo i toto expresivní představení:

A jak se žije českému melomanovi na moravském venkově? Zatím špatně. Probíhá přestavba bývalého selského stavení, které bylo dříve i hospodou, takže se dalším členem domácnosti stal zedník. Ten poslouchá Frekvenci 1. Člověk se tam může dozvědět, že „na prezidentových narozeninách se podávaly zabíjačkové hody“, moderátoři a moderátorky se až zalykají, jak jsou funny, písničky nikoho neurazí, snad jen mně. Nehraju si na něco víc, jak občas slýchávám od lidí. Nemohu za to, že neposlouchám jen popové či rockové hity. Že se mi slévají do jakéhosi nepřekousnutelného gumového hada, nebo přinejlepším do nepohádkového kolovrátku. Na sociálních sítích mi neznámí občané nadávají v této souvislosti do intelektuálů. A že kdybych makal rukama, tak bych neměl náladu na takovou hrůzu. Když jim sdělím, ať se neztrapňují, že mám za sebou třicet pět let práce, včetně třinácti let v podzemí uranové šachty, zablokují mne. A já se směju. Ano, škodolibě se směju.

Jako nedávno v neděli krátce po poledni. Byl jsem doma sám, žena ani zedník tady nebyli. Poobědval jsem při sklence červeného vína a jal se na chvíli ulehnout. Už už jsem se propadal do Hypnovy náruče, když v sousedství náhle zarachotila sekačka, taková ta velká, jak na ní venkovan sedí jako král na trůnu. A tak jsem vstal, rozmístil do oken reproduktory, vložil CD do přehrávače, otočil volume doprava a spustil. Za patnáct minut velkosekačka ztichla. I moje okna ztichla. A vydrželo to do pondělka. A cože jsem to použil jako obrannou a zároveň útočnou hlukovou stěnu? Toto: