Zápisky melomanovy 53

  

Meloman v absurdním světě novoročních projevů, petard, ohňostrojů a lidské hlouposti bez hranic… a ve stínu ořešáku.

„Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“ Tato již ikonická slova z prvního novoročního projevu Václava Havla v roli prezidenta mi vytanula na mysl maně, nekontrolovaně, se škodolibostí, když jsem poslouchal novoroční projevy třicet let poté; pro jistotu jich totiž bylo raději víc, aby se opakovaná lež mohla stát pravdou. A pocítil jsem stud. O Vánocích jsem si řekl, že se vykašlu na politiku, že už si nebudu pálit prsty, v tom horším případě házet řízky na stěnu. Mám doma tolik muziky, že bych ji mohl poslouchat nepřetržitě (pominu-li zdroje na internetu), tj. 24 hodin denně, cca čtyři roky; čili celý zbytek volebního období a pořádný kus dalšího. A pak můžu zase odznovu. A můžou mi všichni (pěkně po hornicku) „skočit na cara“…

Měl jsem za sebou pár hodin tradičního vinylového dne, kdy jsem poslouchal Grzegorze Ciechowského, bývalého frontmana legendární polské kapely Republika, na sólových albech pod jménem Obywatel G.C. V osmdesátých letech jsem ho zhusta poslouchal. Na Silvestra se v Kněževísku ozvalo jen pár osamocených petard. Rozhodně to nebylo proto, že jsem podepsal Petici za zákaz používání a prodeje zábavní pyrotechniky. Zda v Letovicích je ohňostroj, nám bylo šumafuk. Sice jsem si uvědomil, že městem protéká Svitava, kde jsou desítky kachen a o kousek dál pár labutí, ale nějak jsem doufal, že měšťané ohňostrojit nebudou v bezprostřední blízkosti. Jsou to přece rozumně myslící lidé, homo sapiens sapiens, tedy rozumní na druhou, tudíž dokonce moudří. Jako kluk jsem se vždycky těšil na letní prázdniny. Na červenec přijížděli k nám do sudetského domu na severu Čech bratranci z Mariánských Lázní, čili vlastně ze Západu. Strýc tam dělal nadlesního, teta lázeňskou lazebnici. A na Silvestra zbývala spousta zábavné pyrotechniky, kterou hosté ze západního Německa nestačili odpálit, protože jim pokaždé takovou produkci příslušníci Veřejné bezpečnosti rázně ukončili. Prý to někdy vypadalo jako zákrok na koncertě Plastiků. A tak jsme různě s petardami experimentovali; třeba která vyvrátí pařez od staré hrušně, již táta marně roky klučil. Nakonec se nám to i podařilo, ale táta neprojevil vůbec nadšení.

Povolen byl tehdy jen oficiální ohňostroj, který uměl dělat krásné hvězdy. Vždycky jsme čekali, zda se soudruhům ohňostrůjcům podaří také srp a kladivo, ale marně. Nejraději jsem měl takové ty hady, co zněly jako kulomet. Bratr je nesnášel, bál se jich, a vždycky strašně brečel. Jenže jsem vyrostl, prošel povinnou vojenskou službou, a po zábavné pyrotechnice a ohňostroji jsem již netoužil. Řekněme, že jsem pod tlakem zážitků na tehdejší jihozápadní hranici dospěl, vyzrál; ale stejně tak za to mohl strach. Na jednom cvičení s ostrými v rámci družby se Sovětskou armádou se naši spojenci opili vodkou a začali pálit na naše stanoviště. Jen zázrakem zemřeli pouze čtyři naši vojáci. Jinak proti ohňostroji nic nemám; díky němu (a Samu Hawkinsovi) byli přece zachráněni Vinnetou a Old Shatterhand ze spárů Bílého buvola!

„Města jsou pro lidi, ne pro zvířata! A lidi se chtějí bavit!“ napsal na Facebooku jeden Pražák pod alarmující snímky sedmi zraněných či mrtvých labutí, jež vyděšené záblesky a ranami pyrotechniky ulétaly ze svých zimovišť a narážely do překážek – tramvajového vedení či konstrukce Mánesova mostu (kde bylo obzvláště husté bojiště) – a které sbírali pracovníci Záchranné stanice pro ohrožená zvířata. Marný byl jejich apel na ohleduplnost a zdrženlivost obyvatel Prahy ohledně nakládání se zábavní pyrotechnikou. Dokonce se ozvaly i hlasy, jež se pozastavovaly nad tím, proč tedy ty ptáky záchranáři neodvezli někam jinam, když museli vědět, co se na Silvestra bude dít!

Ohledně novoročního ohňostroje se Praha změnila ve schizofrenika. Pražští radní se rozhodli, že Nový rok přivítá hlavní město nikoli pyrotechnikou, ale světelnou show, videomappingem s názvem „My, Praha“ na budově Národního muzea. Jenže vlastenecký spolek Ohňostroj pro Prahu se nedal a našel městskou část, takto Prahu 2, jež na svém území odpalování obřích rachejtlí povolila. To bylo věnováno památce Karla Gotta. Ten by měl určitě radost, kdyby se toho dožil.

A všechno toto se dělo, jedni občané se radovali, druzí rozčilovali a kroutili hlavami, a mezitím můj kamarád bojoval s dalším návalem depresí. Nic jsem netušil. Ještě 23. listopadu mi v Pardubicích na festivalu improvizované hudby Hear Me! daroval tričko se svatým Johnem Coltranem, jež mu daroval Hamid Drake před dvěma lety, když v Divadle 29 vystupoval s Kentem Kesslerem, Kenem Vandermarkem a Joem McPheem. Zářily mu oči, protože mi udělal nevýslovnou radost. Miloval kocoura Coltranea a on jeho. Tak jsem mu aspoň přinesl pamlsky. Byl šťastný, když ho Mats Gustafsson objal a poděkoval mu za služby; kamarád měl v divadle na starosti koncertující muzikanty. A o měsíc a týden později se oběsil na ořešáku. Teď, na Silvestra. Snad ho Coltrane neviděl.

Mats Gustafsson na Hear Me! vystoupil s formací The End. Tak to by si nevymyslel snad ani Beckett!