Mohlo by se zdát, že atentát na Heydricha nijak nesouvisí s melománií. Jenže nebýt neuvěřitelné statečnosti jeho předků, odbojářů, a jejich přátel, meloman by se nikdy nenarodil.
Můj strýc Luboš Ogoun, kterému jsou tyto Zápisky především věnovány, by byl ve svých osmnácti letech i s celou rodinou dozajista popraven, nebýt mlčenlivosti sousedů. Rodina Ogounů totiž ukrývala atentátníky. A byla jedna z mála, která běsnění nacistů přežila. A odtud byl jen krůček k příbuzenstvu, rodině Hocků, už proto, že děda byl členem ČSNS a jeho nadřízená, Milada Horáková, byla již dva roky vězněna (původní trest smrti jí byl snížen na doživotí).
Zásadní svědectví, jež existují, sem přikládám, takže se podrobně o pozadí atentátu na Heydricha můžete dozvědět z nich. Přesto bych to stručně zrekapituloval. Ogounovi ukrývali parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka osm dní, včetně noci na den D. Ráno 27. května 1942 odsud vyrazili splnit svoji misi. Strýc vzpomínal, že se s nimi potkal, když odcházeli. V ten den měl maturovat, takže mu popřáli: „Tak, Luboši, zlom u tý maturity vaz!“ Aniž se mu zmínili o tom, že je čeká maturita mnohem horší. Atentátníci si také od Ogounových vypůjčili aktovky a Gabčík od strýce navíc i čepici a kabát, protože se venku notně ochladilo. V následující noci po atentátu se po celé Praze konaly razie, při nichž 13 000 Němců a policistů horečnatě hledalo jakékoli stopy po dvojici atentátníků. Prohledávali také byt Ogounů, ale naštěstí si svrchníku visícího v šatníku nevšimli; patřil Kubišovi a v jedné kapse bylo několik britských nábojů. Ovšem horší bylo, že mezi věcmi, jež nacisté našli na místě atentátu, byla strýcova béžová čepice. Strýc Luboš ji nosil den co den, a navíc frajersky naraženou stínítkem obráceným vzhůru, takže byla až příliš pamatovatelná. Doma se ale podařilo najít podobnou látku a rodinný známý, krejčí, jim přes noc ušil čapku novou. Spolužáci a známí strýce nic gestapu neřekli, navzdory vidině tučné odměny. Den po atentátu se dopoledne stavil Gabčík u Fafků, sousedů (mimochodem u nich oba atentátníci spali před Ogounovými), Kubiš pak pozdě večer dorazil k Ogounům, k smrti unavený a zraněný; prateta mu z obličeje vyndávala střepiny, silně nervózní, protože se dala očekávat další domovní prohlídka. Prastrýc ale rozhodl, že si u nich odpočine. Kubiš po ošetření ulehl a spal až do poledne příštího dne. Naštěstí k prohlídce nedošlo. Atentátník odešel 29. května odpoledne ve svátečním obleku a druhý den se ještě zastavil oznámit, že jsou schováni dobře, téměř ve středu města v kryptách, a že až na tu zimu je to dobře vymyšleno.
https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=cs&id=1179&rt=46
A protože nacisté nadále zuřivě pátrali a popravovali celé rodiny, prastrýc se raději nechal za pomoci přátel-lékařů zavřít do Zemského ústavu pro duševně a nervově choré v Kroměříži jako pacient. „Chtěl jsem mít pro případ vyšetřování výhodu choromyslných, kteří jediní nejsou povinni odpovídat na otázky přesně,“ vysvětlil Ogoun. Do Kroměříže dorazil 18. června 1942, tedy v den, kdy nacisté obklíčili kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde se skrývalo sedm parašutistů včetně Kubiše a Gabčíka. Prastrýc měl strach o rodinu, protože Němci utahovali smyčku. Naštěstí o atentátnících u něj doma věděli jen Fafkovi a spojka. Ta se otrávila jedem, když ji přišlo zatknout gestapo. Fafkovi, včetně dvou dcer, byli zatčeni a 24. října popraveni, přičemž celé ty měsíce byli opakovaně podrobováni brutálnímu mučení, aniž by ale Ogounovy prozradili. Hluboce smekám před jejich hrdinstvím a vlastenectvím; i teď, kdy tohle píšu, se mi do očí derou slzy.
Strýc Luboš Ogoun jezdil v šedesátých a sedmdesátých letech občas k nám. Jako kluk a pubescent jsem náruživě poslouchal jeho vyprávění. A to nejen z války, ale také z jeho profese; byl to totiž tanečník, choreograf, divadelní režisér, libretista, šéf baletu a pohybový i gymnastický trenér. Trénoval pohybově také naše zpěváky pop-music; vychvaloval Neckáře, Kubišovou a Vondráčkovou (tehdy jako Golden Kids), o Gottovi prohlašoval, že je to absolutní dřevo. V šedesátých letech vůbec doslova zářil. V roce 1960 byl jmenován šéfem baletu Státního divadla v Brně, kde vytvořil již legendární představení, včetně Burghauserova Sluhy dvou pánů, Šostakovičovy Leningradské symfonie, Janáčkova Tarase Bulby, Hirošimy a Svědomí na hudbu Williama Bukového či novátorsky pojatého Svěcení jara Stravinského. V roce 1964 spoluzakládal (s Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem) slovutný soubor Studio Balet Praha, kde působil čtyři roky. Zde uvedl mimo jiné znovu nastudovanou Bukového Hirošimu, a také Bartókova Podivuhodného mandarína, kterého světově uznávaný německý kritik Horst Koegler označil za evropskou baletní událost roku. Jenže přišla sovětská invaze v 68. roce, a velké naděje na mezinárodní kariéru byly pohřbeny. Po roce 1970 musel Ogoun postupně opustit oba své šéfovské posty a stal se choreografem na volné noze. Pohostinsky pracoval u různých divadel, podílel se třeba na inscenaci Kytice v Semaforu. Také na celé řadě filmů, televizních pořadů, oper i činoher, přičemž se musel smířit s tím, že jeho jméno coby spoluautora nebylo v programu uvedeno. K větším divadelním inscenacím se opět dostal až po roce 1980. A to díky normalizační divě Libuši Pospíšilové (dříve narození si ji jistě pamatují z televizních Bakalářů), která se do něj zamilovala. A tak opět udivil taneční a baletní Evropu originálním pojetím Ravelova Bolera, Šachu králi od Martinů a Pololáníkova baletu Paní mezi stíny o životě Boženy Němcové. V letech 1986-90 působil i jako pedagog na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. Po Listopadu´89 vykonával funkci šéfa Baletu Národního divadla v Brně, ale již v lednu 1991 ji předal Zdeňku Prokešovi. Pracoval ale nadále jako choreograf, takže než se o slovo začalo hlásit zdraví, stačil udělat např. Škrtiče Bohuslava Martinů, uvedeného v české premiéře teprve podruhé od vzniku skladby vůbec (1948). Poslední jeho choreografií byla Vostřákova Viktorka v roce 1992. Zemřel 14. února 2009.
Ovšem každý jistě zná mistrný černobílý hudební klip režiséra Ladislava Rychmana z roku 1962, v němž Miloš Kopecký zpívá Mackieho Messera; ony sličné dámy s rouškami evokující pandemii koronaviru „naprogramoval“ právě můj strýc Luboš Ogoun…
