Meloman v zajetí sonických fotografií.
Z přednášek na letošním ročníku Hevhetia Showcase/Jazzbus v srpnu v Košicích mne hluboce zasáhla ta, ve které se Julo Fujak, vysokoškolský pedagog, hudební estetik a nepřeslechnutelný hudební experimentátor, zaobíral mimo jiné sonickou fotografií. Totéž téma přednáší také na své domovské Katedře kulturologie FF UKF v Nitře.
„Mám hlavně vizuální paměť,“ uvedl Fujak, „ale některé záblesky minulých okamžiků jsou v mé mysli silně spojeny s hmatovými, čichovými a v neposlední řadě sluchovými vjemy.“ A posléze uvedl několik příkladů z dětství. Např. zvuky větru (různé vzdušné proudy v korunách stromů a lesích v Kysuckých Beskydech), vody (zurčení potoka a malé říčky u vesnické chalupy jeho prarodičů), ohně (praskání táboráku na louce pod letní oblohou), zmrzlého sněhu (jeho křupání pod nohama), zvuky z maminčiny kuchyně (když vařila nedělní oběd se zapnutým rádiem). A já si při nich uvědomil, že mám v sobě taky takové fotografie, dokonce celý film, tu a tam se odvíjející. V těchto okamžicích mne uvnitř doslova paralyzuje, ale nesmírně příjemně, to příslovečné třepetání motýlích křídel. Čas se tak zastaví, abych se mohl vrátit třebas o padesát let zpátky…A čím jsem starší, tím častěji a silněji!
Patří mezi to zvuk tátovy kosy při sečení, navíc umocněný onou melounovou vůní čerstvě sťaté trávy. Oba vjemy jsou neoddělitelně spojeny. Na rodný dům v českých Sudetech si kdykoli vzpomenu, slyším-li zpěv kosa ohlašující déšť; ten vždy seděl na nejvyšším bodě střechy, hned nad mým dětským pokojíčkem. Jsem šťastný, že již šest let topím v kamnech dřevem; den co den, každou zimu, se mi vrací zvuk letních večerů, kdy praskal oheň na naší zahradě a kolem něj horda strýců, tet, táty, mámy, sestřenic, bratránků, mne a bráchy opékala buřty. Tady se jedná přímo o multisonický vjem. Protože se praskot snoubí ještě se syčením tuku kapajícího do ohně, mumrajem hlasů od šepotu po výskot, od smíchu po pláč (to když někomu z nás, dětí, spadne buřt do plamenů), a v oné magické půlhodince mezi setměním a tmou též s lehounkým šustěním netopýřích křídel. A to nemluvím o další přídané hodnotě, vůni a pachu dřeva a uzeniny. A takto bych mohl pokračovat dál a hlouběji. Ale musím se ještě zmínit o jedné z nejostřejších zvukových fotografií. Je jím zvuk roztřesených, chvějících se listů, takové to ostrohranné čeření, zlověstné šumění čehosi neznámého, znepokojujícího. Může za to film Zvětšenina, který jsem jako kluk viděl; zvuk z parku, který skrýval zločin, jenž se ale možná ani nestal, ve mne zůstal dodnes. A protože žiju obklopen stromy, motýli se ve mně probouzejí téměř každý den…
Fujak se také zmínil o jednom zvukovém zážitku již z dospělosti, a to nedávném. Mohl za to velký starý stroj během tomografického vyšetření krční páteře a lebky. „Zvuky snímkovacího přístroje v různých sukcesivních rozmezích, rotujícího kolem mě, dosahovaly hlasitosti okolo 130 dB a zdravotní asistent mi zapomněl dát chrániče sluchu. Přežil jsem to jen díky tomu, že jsem se rozhodl změnit svůj způsob vnímání – vsugeroval jsem si, že jsem na elektroakustickém koncertu skvělé noisové hudby.“
Mám podobný zážitek, ale z opačného pólu, z ticha. Když jsem fáral na uranové šachtě, byl jsem atakován spoustou zvuků různého původu a hladiny hlasitosti. Měli jsme používat buď sluchátka nebo speciální špunty do uší, ale většina z nás je ignorovala. Člověk pak neslyšel zvuky ohrožení, které mohly přijít ze všech stran. Ať už to byl praskot stěny, valící se uranové bahno, řítící se lokomotiva s nepozorným řidičem či utržené, plně naložené vozíky alias hunty a další smrtelné hrozby. Na odpoledních a nejčastěji nočních směnách, když byla chvilka, zavítal jsem mimo hlavní překop do nějaké již pracovně opuštěné chodby bez větrání, abych se občerstvil tichem. Zpočátku se to jevilo jako ticho, to ano, ale po krátkém čase se do uší začal řinout pozvolna bobtnající hluk. Ten byl amorfní, zároveň monolitní, obsahující snad všechny myslitelné zvuky podzemí. Včetně tetelících se částeček prachu a míhajících atomů urania a radonu. Zároveň se rozezvučil hluk uvnitř těla, zvláště pak údery srdce, proudící a klokotající krev, kručení v žaludku či naopak proces trávení. Ticho je nejbrutálnějším hlukem…
„Zvukové fotografické záznamy se vyznačují zvláštní performativní textovostí, která dokáže uchovávat a sdílet neverbální EXISTENCIÁLNÍ podstatu všech minulých okamžiků proběhlých v konkrétním, jedinečném a neopakovatelném prostoru a čase,“ sděluje Fujak. Poté se zmiňuje v této souvislosti o „zvláštním vnitřním existenciálním rozměru posluchačského zážitku.“
A to je na tomto poznání to nejúžasnější. Proto mne to tak zasáhlo. A tak jsem na sobě jako na zvukovém forografovi začal od letošního léta systematicky pracovat. Jen jediný zvuk jsem se dosud nenaučil akceptovat: řev sekaček trávy. Protože je pouze a jen nemilosrdně destruktivní, zhůvěřilý, sobecký a nelidský. A pokud bych jej přijal jako něco normálního, zničil bych v sobě všechny uložené zvukové fotografie, jež dokáží udělat z každého dne neobyčejné dobrodružství…
Dovolte mi k závěrečné hudební ukázce, kterou je Fujakova kompozice Pentrofónia, jež vznikla před deseti lety na objednávku ČRo Vltava pro pořad rAdioCUSTICA, plně citovat samotného autora. Čte se to jako detektivka: „V nářečí slovenského regionu Kysuce slovo pentro znamená podkroví stodoly nebo domu. Tato kompozice vychází z naší rodinné mytologické paměti a z mého dětství. S bratrem Eduardem jsme jako malí kluci často chodili na půdu dědečkova domu v kysucké obci Podvysoká a hráli jsme si tam s jeho už polozapomenutými, zaprášenými hudebními nástroji – velkými bubny a tzv. chodníkovým cimbálem, který mě fascinoval asi nejvíc. Protože jsem neměl ponětí, jak se na něj vlastně hraje, objevoval jsem jeho možnosti po svém. Na té půdě k nám občas zdola z kuchyně přes dřevěnou podlahu prosakovaly různé zvuky, především rádio, které bylo skoro pořád zapnuté, anebo hra na akordeon (dědeček, prastrýc a hlavně otec byli vynikající akordeonisté).Všechny tyto zvukově-sémantické vzpomínky – včetně metafory půdy jako úžasného prostoru podněcujícího svou tajemnou jinakosti k tvořivé a objevné hravosti – jsem se snažil přetavit do akusmatické skladby Pentrofónia. V jistém smyslu jde o poctu tomu, co se ke mně dostalo od mých předků – často právě na půdě, ale nejen tam. Malý chodníkový cimbál (na nějž jsem také hrával dvěma kameny: jeden byl vylovený ze dna moře, druhý byl brousek na kosu mojí babičky Evy z matčiny strany) a polopreparovaný klavír používám nekonvenčním způsobem jako kvazi sonoristické elektroakustické nástroje, ale místy i pizzicatově jako prastarou lyru. K tomu přidávám zvuky vrzání dřevěné podlahy a akustické záznamy haptiky – přejíždění prsty po drsné omítce komína, dřevěných stěnách a podkrovních trámech, údery na ně a hra na cosi jako mbira z velkých hřebíků do nich zatlučených. Do toho se vnořuje elektronicko-kinetické pásmo v reálném čase přelaďovaných rozhlasových stanic.“
No řekněte, není to úžasné?