Meloman na pouti za hospodami svého života.
Tak nám od včerejška zase otevřeli hospody a zrušili noční vycházení. Což logicky souvisí, jinak by musely do ulic ozbrojené hlídky a obrněná vozidla. Ne, dost již sžíravého sarkasmu, který se mi maně dere na mysl již od 12. března. Mám doopravdy radost, protože i stoupenec tzv. pražské kavárny může mít rád obyčejné hospody, hostince, restaurace, pivnice, krčmy, špeluňky, výčepy, bufety, nonstopy, nalejvárny, šenky, pajzly, knajpy, putyky, puby, taverny, pizzerie; jen s jistými nejmenovanými řetězci rychlého žraní jsem na štíru, tam mne nikdo nedostane ani párem volů.
A tak jsem začal vzpomínat na hospody, kterými procházel můj život. A já za ním. Anebo před ním?
Nejdříve malý úvod do socialistických pohostinských služeb. Kde končila za socialismu rovnost mezi lidmi? No přece v hospodě! Komunisté coby kazatelé rovnostářství mezi lidmi je roztřídili do čtyř cenových skupin. K tomuto rozdělení došlo 11. června 1948. Ovšem tehdy do I. cenové skupiny patřily původně podniky lidového rázu, nejvýše pak byly např. luxusní restaurace hlavně v mezinárodních hotelech. Později bylo toto číslování otočeno. Prostě i tady se projevovalo typicky komunistické myšlení. Já už si pamatuju „čtyřky“, kde byl maximálně guláš, tláča s octem a cibulí, gulášovka, dršťkovka a buřt s řídkou hořčicí, pivo často pod míru, panáky rumu pro zpestření chuti (pivo pak chutnalo delikátněji), popřípadě zelená alias kvakykoňak, často ve spojení s pivem coby Magické oko. A kulaté porcelánové pivní tácky, na něž hospodský dělal čárky za vypitá piva; kdo měl pak před sebou tzv. slunečnici, to znamená uzavřený kruh čárek, byl všemi uznávaný borec. Jediné, co narušovalo hospodskou pohodu, všeobecný smír i halasné, vášnivé pře na životně důležitá témata, jako jsou ženské, fotbal, práce a život (postupem času přibývala politika), byli příslušníci SNB, kteří pravidelně, mnohdy i několikrát denně, kontrolovali občanské průkazy. Cenové skupiny restaurací a pohostinství byly zrušeny až 12. července 1994.
Jako študák, pak dělník, horník, tramp a neoficiální básník jsem samozřejmě navštěvoval hospody nejnižší kategorie, a to nejen kvůli cenám, ale především proto, že se zde zrcadlil ten pravý, nefalšovaný život. Měl jsem tu výhodu, že už ve 14 mi rostly fousy, které nevypadaly jako námraza na trusu, takže jsem byl kamarády posílán s kýblem pro pivo do Sokolovny, kde se čepoval jediný Staropramen v Novém Boru a jeho široširém okolí. Každý měl ešus a v Letním kině, kam nás s pivem pustil chápavý a vstřícný správce, jsme pak zkoušeli dospělácky chlastat. Další významnou hospodou v mém životě byla restaurace V pivovaře v Davli. V šestnácti letech jsem na nedalekém ostrově sv. Kiliána dělal jako brigádník na archeologickém výzkumu jednoho z nejstarších klášterů u nás, zničeného husity. Pramicí jsme se přesouvali do hospody, jež přecházela v Bio Sokol; stačilo si do kinosálu (bývalé tělocvičny Sokola) vzít s sebou židli, na které jste seděli v hospodě. Vidět tam třeba Chaplinova Kida byl pak neskutečný zážitek. A což teprve restaurace Klamovka v pražských Košířích, kam chodil můj strýc pátek co pátek posedět. U příbuzných jsem bydlel poté, co skončily v Davli venkovní práce a odvezli maringotku. Teta mne do hospody občas pro strejdu posílala, když měla pocit, že je tam déle, než je zdrávo. Miloval jsem to tam. Připadal jsem si zde jako houba, a to nikoli proto, že jsem tam mohl pít pivo. Klamovka byla v té době neoficiálním centrem undergroundové kultury. Strejda tam chodil s hercem Jiřím Klemem, který bydlel o patro nad námi. Setkávali se tam s muzikanty, literáty, filozofy, dalšími herci, kteří buď nemohli hrát, nebo tam chodili vypustit páru. Bohužel jsem se tu nemohl setkat s Plastikama, po čemž jsem toužil, protože v té době byli buď zavření, nebo pod policejním dohledem. Symbolem Klamovky byla i tzv. Košířská madona, kolorovaná fotografie, jež visela v předsálí před výčepem. Jejím autorem je fotograf Fred Kramer, vznikla v šedesátých letech jako reklamní snímek. Na jeho výstavě byla uloupena, po nějakém čase ji v košířské kuželkárně našel hostinský a vystavil v hospodě. Kramer svoji fotografii objevil až poté, kdy se stala logem časopisu Revolver Revue. Na autorská práva si nárok nečinil. Košířská madona přežila požár Klamovky v roce 1988, ale byla znovu ukradena. Po roce 1995, kdy restaurace vstala z mrtvých, visí už jen její kopie. Kramer se toho již nedočkal, zemřel rok předtím.
A následovaly dva roky v roli neúspěšného studenta geologie a důlního měřičství v Příbrami. V Pražské ulici jsme chodili na stojáka do bufetu, kde byla zrcadla, takže jsme se mohli pozorovat, jak udatně pijeme protivínskou desítku s pěnou jako od mýdla na holení. V rohu židle, na kterou si nikdo nesedal, protože to prý přinášelo do týdne smrt. Když se šlo po Pražské dál, stála Kolčava (studentským názvem), kde v zadní místnosti byl juke-box a my tam poslouchali singly od Beatles, Sweet, Slade, Smokie, Katapultu a Mišíka s Etc., o něco níže v boční uličce byla naše nejoblíbenější hospoda – Lotrovna. Už sám název je výmluvný. S Vysokochlumeckou kvasnicovou desítkou, většinou podchlazenou, takže jsem tam imrvére léčil bolest v krku. Měli jsme svůj stůl, odkud bylo dobře vidět do ulice, takže v čase nedospělosti nás nemohla načapat hlídka VB. Pro ten případ jsme měli připravenu limonádu a půllitry jsme schovali pod stůl k nohám. A hospodský zvaný familiérně Lotr měl vždycky pro nás schované pod pultem tvrdé startky s filtrem. Byli jsme tam prostě jako doma. Když nám 27. dubna 1978 vyhořel při požáru Svaté Hory internát, byli jsme přemístěni na Zdaboř do jedné z uraňáckých ubytoven. Každou středu, kdy nebylo na intru povinné studium, jsme pak hned po vyučování jako poslušní studenti vyráželi od Svaté Hory (ta byla přímo nad školou) směrem Zdaboř, ale tentokrát pěšky. A zastavovali jsme se v každé hospodě, již jsme na cestě potkali, vždy na jedno pivo. Respektive jsme byli takto odhodláni. Těch hospod bylo totiž třicet šest. Nikdy se nám to cele nepovedlo. Jednou jsme k tomu měli opravdu blízko, ale pětatřicáté pivo jsem cele vrátil zpět hned u výčepu, k tomu rovnou na záda nějakého důstojníka, a ten nás již nenechal pokračovat dál.
A jak tak život běžel, vážení, přibývaly další hospody. Ale o tom až někdy příště.
A tuhle písničku jsme v Kolčavě měli nejraději:
