Meloman vzpomíná na Jiřinu Šiklovou, dámu, jež nebyla schopna splynout…
Včera měla pohřeb socioložka, aktivistka a signatářka Charty77 Jiřina Šiklová. Zemřela 22. května, chybělo jí 26 dnů do 86. narozenin. Pod těmito čísly se skrývá smutek nad odchodem skvělého člověka a ženy, která se nechtěla stát součástí žádné politické strany ani myšlenkového proudu, natolik byla jen svoje a jen sobě si také patřila a sama za sebe nesla zodpovědnost. Až v roce 2009 se objevila na kandidátce Strany zelených v eurovolbách. Ve 13. komnatě, dokumentárním cyklu ČT, si přece jenom posteskla, že role solitérky, „neschopné splynout“ (jak se sama vyjádřila), nebylo asi to pravé, ale byla to její volba.
Když zemřela, spousta českých občanů na sociálních sítích poukazovala na její členství v KSČ, a to od roku 1956. Šiklová ovšem upozorňovala na skutečnost, že aktivně se angažovala jen od března 1968 do dubna 1969. Pak stranu opustila. Ale už se zapomíná, že jen tak mohla spoluzakládat na Univerzitě Karlově katedru sociologie. A tam také podepsala v červnu 1968 manifest Dva tisíce slov. Po propuštění z univerzity pracovala jako uklízečka a posléze sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze. Šiklová mezi první vlnou 242 signatářů Charty77 nebyla. Svůj podpis připojila až v roce 1988. Bylo to z důvodu utajení. Patřila totiž k několika málo lidem, kteří měli odvahu, příležitosti a také kontakty pro práci „tajné pošťačky“. Přes ni totiž chodila většina literárních rukopisů či publicistických textů pašovaných do zahraničí, stejně tak „protistátní“ knihy a časopisy zase k nám. „Musíte být nenápadný, stýkat se s lidmi ze zahraničních ambasád a musíte se vyskytovat na místech, kde můžete být. Tenkrát jsem dělala v Thomayerově nemocnici a tam může přijít každý,“ řekla k tomu Šiklová. „Šlo o šifrované dopisy, vzkazy, někdy statě, rukopisy na průklepových papírech. Nebyly to knížky, ale věci, které můžete nenápadně zastrčit do kapsy. Měla jsem na kabátě k tomu účelu udělané zvláštní kapsy pro případ, že by mě někdo prohlížel. Když vás prohledávají policajti, tak vás projedou shora dolů, pak nohy a decentně do rozkroku. Jsou ale místa – například u kolen nebo u zadku –, kde neprohledávali. A tam jsem měla šikovně našitou kapsu tak, aby na ni nepřišli.“ Ale v roce 1981 byla zatčena a odsouzena za podvracení republiky. Na nátlak světové veřejnosti, včetně hlav států za železnou oponou, byla po roce propuštěna. „Kdybych věděla, že tam budu jen ten rok, tak je to maličkost – pak je to pro sociologa zajímavá věc,“ vzpomínala po letech. Za zmíněné obvinění mohla dostat až deset let, a pokud by se dostala do soukolí případného monstrprocesu, mohla dostat ještě víc. K soudu naštěstí nestačilo dojít.
Setkal jsem se s ní jeden víkend léta 1987 nebo 1988; ta různá setkání s disidenty a dalšími pozoruhodnými lidmi na chalupě bývalého novináře a rozhlasáka, chartisty Čestmíra Suchého na Záskalí u Hodkovic nad Mohelkou se mi časově rozplývají. Měla široké srdce a rozevřenou náruč, byla ochotna pomoci každému, aniž by za to něco očekávala. Vyplývalo to z její povahy nevázat se a nezavazovat nikoho. Ani jsem nedutal, když vyprávěla. A jako melomana mne samozřejmě zaujal i její vztah k dvěma osobnostem nezávislé kultury. K Jirousovi a Filipu Topolovi. O Filipovi mluvila natolik zjihle, a zároveň s hrdostí, že by si člověk mohl myslet, že je to její syn. Měla slabost pro mladé lidi, zvláště pak umělce, introvertní, bojující s démony, a přesto silné a neohrožené osobnosti s jedinečným charismatem. O Jirousovi mluvila jako o básníkovi s duší dítěte, šmrncnutém prokletými básníky a pijany co jich jen na světě bylo. Není náhoda, že Cenu 1. června, kterou uděluje město Plzeň za významný přínos k objasnění a prosazování principů demokracie, svobody a spravedlnosti a za důslednou obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím médií získali v roce 2012 právě Jiřina Šiklová a in memoriam Ivan Martin Jirous. Před nimi cenu získali například Václav Havel, Pavel Tigrid, Ivan Medek, Jiří Stránský, Jefim Fištejn či Petruška Šustrová. A tehdy na Záskalí z magnetofonu zazněla píseň Filipa Topola Žiletky, jež prý byla napsána pod dojmem jisté životní etapy právě Jirousovy.
Šiklová má jednu vskutku unikátní životní zkušenost. Vyzkoušela účinky LSD při utajovaném experimentu, který se odehrával v 50. a 60. letech v Československu, zprvu v režii armády, posléze lékařských kapacit. „Pro mě osobně to byl zážitek, silnější než cesta kolem světa,“ prohlásila před třemi lety na sympoziu o historii výzkumu LSD, pořádaném expertní skupinou Beyond Psychedelics v prostorách pražské Továrny. „Uvědomila jsem si, že to krásné máme v sobě. Pokud si to dopřeji, je to levnější než cestování a nemusím se u toho potit.“ Pravidelně užívala dávku kolem dvou až tří stovek mikrogramů. Výzkum byl ukončen v roce 1974. Ostatně existuje pozoruhodný dokument Pavla Křemena z roku 2015 s výmluvným titulem LSD made in ČSSR. Do té doby široká veřejnost netušila, že se experimentu zúčastnily stovky lidí, včetně Karla Gotta, Jana Švankmajera, Borise Hybnera, Oty Janečka, Vladimíra Boudníka, Jiřího Anderleho, Jana Křesadla, Pavla Rychetského, Petra Pittharta a prý i nynějšího prezidenta Miloše Zemana. Ale ten to v současné době ústy svého mluvčího Ovčáčka rezolutně odmítá.
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10463665003-lsd-made-in-cssr/