Meloman versus rusofobie…
Jsem prý rusofob. Protože souhlasím s rusofobem Liborem Dvořákem, který je prý hlupák, ničemu nerozumí, a navíc ještě lže, když tvrdí (cituji): Putin je mezinárodní zločinec a masový vrah. Vůbec nechápu, jaký má smysl s takovým člověkem mluvit… Když potom čtu protiargument jedné z více než stovky náruživých vlastenek, jež na Facebooku napsala (cituji): kdybych-nevěděla pravdu tak stebou budu možná souhlasit-ale pravdu nemáš a leš má krátké nohy, kdo vám dává takové pokiny aby ste lhali národu-Děs, stydím se a přeji si být trpaslíkem ze Zeměplochy…
Je opravdu zábavné, když se k tématice Ruska vyjadřují lidé, kteří o této zemi očividně nevědí skoro nic. Z kultury znají maximálně Jen počkej, zajíci, Neználka, Mrazíka, Alexandrovce a Pugačevu; ale o té už nechtějí slyšet, ta zblbla západní propagandou. A teď už začali poslouchat dokonce Čajkovského, protože ten je prý v našem Národním divadle zakázaný! Skandál! Kam až ta demokracie dospěla! To nebylo ani za komunistů!
Milují Putina. Dokonce ho ti z nejnáruživějších českých vlastenců žádají, aby také u nás udělal konečně pořádek. Aby nás zbavil fašisty Zelenského, fašistické Fialovy vlády, fašistických havloidů, fašistické Evropské unie, fašistické USA, židovského fašisty Sorose a toho, kdo za všechno může, Kalouska. A teď i Libora Dvořáka, nejtrapnějšího rusofoba. Kde ho ten Fiala vyhrabal? Proč se najednou objevil? Z ničeho nic! Holt se té pětikolce hodil do krámu, to je jasný!
V pondělí slaví tenhle slouha havloidů a fašistů shodou okolností 74. narozeniny. Narodil se v Chebu. Úplně je slyším: No jasně, tam přičichnul k Západu, tehdy imperialistickému, dnes fašistickému! Ale aby zmátl české vlastence, jal se studovat filozofii a ruštinu. Stal se pak uznávaným rusistou, překladatelem z ruštiny, redaktorem a novinářem. Na ČRo Plus moderuje pořad Den podle…, kam jsou zváni hosté, aby diskutovali o nejdůležitějších událostech dne a tématech ovlivňujících náš život. Zároveň je dlouholetým komentátorem pořadu Názory a argumenty, kde se zaměřuje hlavně na Rusko a postsovětský prostor. Tak on už špiní Rusko takovou dobu? To snad ne! Jako překladatel a rusofob v jedné osobě již od sedmdesátých let překládá např. bratry Strugacké, Michaila Bulgakova, A. P. Čechova a Vladimíra Sorokina. Ne! Tomu nevěříme! Vy jste novinář a novináři lžou!
A tento rusofob Libor Dvořák měl v roce 2011 na půdě Ústavu mezinárodních vztahů v Praze zajímavou přednášku nazvanou Hudba proti sovětské i nové totalitě. Vlastencům jsem její text doporučil. Zmiňuje tam například nejednoznačnost režimních postojů jednoho z největších představitelů světové moderní hudby Dmitrije Šostakoviče. Tu mnohokrát popisoval muzikolog a propagátor ruské kultury Solomov Volkov v knize Svědectví, ve které zapsal skladatelovy paměti. Na otázku, zda Šostakovič bytostně činil kompromisy, Volkov odpověděl:
Dopouštíte se stejné typické chyby jako jiní, kdož o něm uvažují: Směšujete totiž zcela protichůdné stránky Šostakovičovy činnosti. Mé zkušenosti s kulturními velikány sovětské epochy ukazují, že si pro soužití s mocí poměrně brzy zvolili jasný postup (jemuž já říkám taktika tvůrčího přežití). Šostakovič své konání přísně rozdělil na sféru umělecké tvorby a oblast veřejné činnosti. Trpně se ocital v různých oficiózních rolích, vystupoval na sjezdech, psal do stranického tisku, což dělal pečlivě a poctivě, ale takříkajíc mechanicky. Jsem přesvědčen, že se k tomu rozhodl zcela vědomě a velmi brzy, což mu pomohlo fyzicky přežít, ale mělo to samozřejmě i negativní důsledky… Na druhé straně se málo mluví o tom, jak otevřeně se Šostakovič zastal Josifa Brodského, či jak desítky či stovky dalších lidí doslova vytáhl z lágrů a kriminálů… Já nevím, ale řekl bych, že mluvíme-li o dobách nejtvrdšího komunismu, je tu ještě jeden důvod ve sporu o tom, zda tenkrát byly či nebyly nutné kompromisy.
Šostakovič prožil celý svůj život v Sovětském svazu a tvořil v podmínkách stalinismu, rozporuplné vlády Chruščova a následné brežněvovské stagnace. Šostakovičův žák, violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič a jeho žena, vynikající sopranistka Galina Višněvská, již mohli zaujímat jednoznačnější, vysloveně politické postoje. Navíc mohli, respektive museli vycestovat do zahraničí. Nejdůležitějším Rostropovičovým politickým činem v brežněvovské epoše byl bezpochyby otevřený dopis stranickému listu Pravda, v němž poukázal na obludné pronásledování sovětských disidentů, včetně Alexandra Solženicyna. Toho dokonce, když už bylo opravdu zle, ubytoval ve svém venkovském domě. Sám prohlásil toto: „To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle bylo mé svědomí čisté a jasné.“
Rostropovič s Višněvskou byli Brežněvovým režimem postupně zatlačeni do ústraní a nakonec museli svou vlast opustit. Přestože je plně rehabilitoval již Gorbačov v rámci glasnosti, domů se vrátili až v roce 1990. Rostropovič měl poté znovu příležitost prokázat svoji občanskou odvahu při Srpnovém puči v roce 1991, kdy se s přilbou na hlavě a kalašnikovem v ruce postavil mezi stoupence Jelcina a obránce vládní budovy, tzv. Bílého domu. Ale na to již vlastenci nereagovali…
Ale po odkazu na Zápisky melomanovy 43, že podobně destruktivní úlohu na sovětskou, potažmo ruskou kulturu měl a má i soudruh Putin, se na mne snesla přes messenger snesla snůška vulgarit a výhrůžek. Proč mne to nepřekvapilo?