“My máme pravdu, vy jenom zradu a bič!” (Petr Ulrych: Zachovejte klid!)
Meloman vzpomíná na srpen 1968, tentokrát téměř bez hudby. Současný hřmot zbraní z Ukrajiny ji přehlušuje novým strachem…
Bylo mi necelých devět. Úštěk na Litoměřicku. Dětský tábor od podniku ZPA Nový Bor, kde byl táta vrchním kontrolorem. První dva týdny bylo náramných! S námi tam byli kluci a holky z východního Německa. Zamilovala se do mne jedna Němka. Stále po mně házela pohledem, usmívala se na mne, stále se okolo mě motala, potulovala se okolo mého stanu. Můj spolutáborník mne na to upozornil. Pár dní jsem byl slepý, nechápavý, vlastně jsem byl myšlenkama jinde. Bylo těžké zapomenout na moji první lásku, jež se o prázdninách odstěhovala. Ale pak jsem náklonnost Němky opětoval. Jenže jsem neuměl ani slovo německy. Šel jsem za staršíma klukama, aby mi poradili, co jí mám hezkého říct. „Řekni jí du bist švajne a bude jasná“, poradili mi. Ten samý večer, aniž jsme si kupodivu museli cokoli říci, jsme se už drželi za ruce. Vhodná chvíle jí vyznat lásku, řekl jsem si. „Du bist švajne“, pošeptal jsem jí. A bylo vymalováno. Z jejích očí vyšlehly plameny. Dostal jsem facku. A já zalapal po dechu. Bylo po mezinárodní lásce…
Ani družba nedopadla slavně. Za pár dní náhle přijel do tábora autobus a Němce odvezl. Zničehonic. Měli tam být s námi až do konce, to jest ještě týden. Bylo brzy odpoledne, 20. srpna 1968…
Ten samý den v noci vedoucí nespali. Tlumeně bylo slyšet rádio. A výkřiky zoufalství a vzteku. A brzy ráno, již za světla, s hrůzným lomozem jezdily po silnici pod táborem tanky a transportéry, s laufy namířenými na nás, jak jsme tam tak všichni stáli na kraji tábora a vedoucí se nás pokoušeli zahánět do stanů, ale nebyli schopni ani zařvat, jen sípali. Z očí jim tekly slzy. Kolona naježených armád byla nekonečná. To ráno už jako budíček nezazněli Slavíci z Madridu…
Odpoledne se k táboru doslova prodral podnikový autobus, aby nás odvezl domů. Táta doma nebyl, byl na novoborském náměstí s dalšími občany protestovat. Ten den se roztřásla okna u našeho domu pod náporem valícího se železa. Podíval jsem se z okna kuchyně, odkud bylo vidět na tehdejší Koněvovu ulici. Po ní jelo několik tanků a transportérů. Začal jsem hrozit pěstičkou. Ten poslední se náhle zastavil a stočil lauf směrem k našemu domu. A pak nahoru přesně do okna. Mířil na mne celou věčnost. Počůral jsem se strachy.
Národní vzepětí trvalo šest dní, než se hrdí a odhodlaní představitelé našeho státu vrátili z Moskvy jako schlíplí Brežněvovi pohůnci. Pamatuju si, jak se táta hrozně třásl. Byl v šoku. Nebyl schopen uvěřit, že Dubček se Svobodou a Černíkem couvli, že se podrobili moskevskému diktátu. Ale vzpamatoval se. A zabejčil se. Navzdory tomu všemu se jal iniciovat další protesty. Zároveň i petici za odchod okupačních vojsk a na náměstí sbíral podpisy. Dnes je mi jasné, že to byl už jen čirý akt zoufalství, ale o to víc ho za to obdivuju. Mezi demonstranty byli lidé s fotoaparáty a čile fotili. Jednoho se táta zeptal, jestli ty fotky pošle do Svobodné Evropy. Ať se celý svět dozví, že český národ nesouhlasí s Moskevským protokolem a ostudnou porobou. Fotograf horlivě přikyvoval hlavou a navzájem se poplácali po ramenou.
V dubnu 1969 nastupuje k moci Gustáv Husák. Zazní jeho nechvalně proslulý projev, v němž zahřímá „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť“. Komunisté, poučení krizovým vývojem, začali okamžitě tato slova realizovat. Táta byl členem Československé strany socialistické, ale na protest proti její kolaboraci s normalizačními komunisty z ní vystoupil. Vzápětí k nám domů vlítli estébáci a vyházeli odevšad veškeré písemnosti, časopisy a knihy, včetně foglarovek a setonovek, šlapali po nich, děsně řvali a můj o tři roky mladší bráška (bylo mu 7), kterého jsem držel za ruku, se strachy počůral. Měli jsme holt smůlu, že jsme narazili na tu „zlou“ StB.
Tátu chtěli vyhodit z fabriky. Ukázali mu fotografie z náměstí, jež dokazovaly jeho vůdčí protisocialistickou iniciativu. Chtěli po něm, aby odvolal svoje pomýlení. Táta rezolutně odmítl. Rozhodli se ho proto vyhodit z práce. Po mámě chtěli, aby se s ním rozvedla. Že samozřejmě ve fabrice zůstane a slíbili jí lepší pracovní zařazení. Máma rezolutně odmítla. A tak jsme se měli stěhovat, až někam do západních Čech, protože jinou práci rodiče v severních Čechách nesehnali. I když ji všude podniky vehementně nabízely. Nakonec jsme v Novém Boru zůstali, ale tátu z pozice vrchního kontrolora (a zlepšovatele, který měl na kontě několik patentů ohledně zkvalitňování holících strojků a fénů) odklidili na to nejhůře placené dělnické místo u soustruhu. A mamku k té nejhorší, kde si pak odrovnala krční páteř. Ten, kdo přišel na tátovo místo, měl samozřejmě rudou knížku, prošel prověrkami a k tátovi chodil pro radu, jak má přečíst technický výkres. Tátův mistr, taktéž straník, neuměl ani měřit šuplerou, ale na dílně stejně skoro nebyl; byl to náruživý člen Lidových milicí. Když jsem jako kluk chodíval s tátou po městě, vždycky si demonstrativně odplivnul, když jsme potkali jednoho růžolícího pána. „To je největší svině ve fabrice,“ ulevoval si. „Na toho si dávej bacha, ten chtěl zlikvidovat tvý rodiče.“ Po tátově smrti, čtyři roky po převratu, jsem se dozvěděl, že právě tento komunista se tehdy za tátu postavil. A chránil ho celou tu dobu, že dokonce i estébáci nám dali pokoj.
Když si jako meloman navzdory úvodním slovům těchto Zápisků přece jenom snažím vybavit hudbu, která tehdy zněla kolem mne, byla to podobně absurdní směsice. Běž domů, Ivane, čekááá tě Nataša se mísila s Modlitbou pro Martu, Bratříčku zavírej vrátka s Massachusetts, Časy se mění nicotněla oproti oslavě svobody San Francisco (Be Sure to Wear Flowers in Your Hair).
A pak je tu příběh písně Zachovejte klid, jež naplno dokumentuje tehdejší zlomové události. Mělo se za to, že neexistuje její záznam, ale nakonec se objevil v roce 2008 díky jednomu posluchači, který si ji tehdy z rádia nahrál. Její autor Petr Ulrych stejně jako my všichni tehdy slyšeli z rozhlasových přijímačů onu neustále se opakující výzvu „Zachovejte klid!“ Ten jej inspiroval k rychlému, emotivnímu napsání protestní písně téhož jména. O pár hodin později se dozvěděl o místě, odkud utajeně vysílá brněnský rozhlas. Okamžitě se tam vydal a bez přípravy zde v devět hodin ráno na jediný reportážní mikrofon novou píseň živě zahrál. Zvukově nepříliš kvalitní nahrávka je jediným autentickým záznamem tohoto okamžiku. S odstupem Ulrych vzpomínal: „Když jsem to zpíval, bylo mi nádherně. Na rozzářených tvářích všude kolem víra a naděje. Nikdo nechce vidět, že ve frontě na ideály už připravují účty věční vítězové dějinných zlomů.“
Věční?
