Zápisky melomanovy 89

  

Meloman na voru…

Zpráva z tisku: Dne 1. prosince 2022 bylo na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO připsáno vorařství, starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v Čechách jsou již z počátku 12.století…

Wikipedie: Vor je plavidlo sestavené z dřevěných klád a sloužící k jejich dopravě po proudu řeky nebo umělého kanálu. Vory byly kromě dopravy dřeva používány i dopravě dalších nákladů a osob. Vor patří k nejstarším lidským dopravním prostředkům. Ve středověkých listinách byl vor nazýván také plť (tento výraz se pro vor užívá dodnes ve slovenštině).

Poznal jsem v životě dva voraře. Byli to pozoruhodní chlapi, budiž jim země lehká. Jmenovali se Kotáb a Kocáb a oba žili v Davli. Člověk by čekal, že to bude nerozlučná dvojice, ale opak byl pravdou. Když začínali na Vltavě jako voraři, Kocáb prý nějakým chybným manévrem způsobil smrt jejich společného kamaráda. Od té doby s ním Kotáb nepromluvil ani slovo. Rok na to Kocáb ze dne na den ochrnul na celé tělo. Dvanáct let jen ležel v posteli, neschopen pohybu. Kotáb rozhlašoval po Davli a celém okolí, včetně sázavské strany, že Kocába potrestal sám Bůh. Pak jednoho rána náhle Kocáb vstal z postele a šel do hospody na pivo. Prý až na smrtelné posteli Kotáb Kocábovi odpustil. Já je poznal ještě jako nesmiřitelné nepřátele. A to spolu dělali na archeologických vykopávkách kláštera na ostrově sv. Kiliána, jichž jsem se jako šestnácti a sedmnáctiletý po zákazu studia zúčastnil i já. A protože Kocáb si mne oblíbil, nosil mi dokonce v rendlíku skoro každý den nějakou baštu, neboť jsem se v maringotce živil konzervami, Kotáb nemluvil ani se mnou. Chodil jsem ke Kocábovi i domů, jeho paní neustále vzpomínala na to ráno, kdy se stal zázrak, a se slzami v očích hladila muže po tváři. A mne také, vděčná, že ho mám rád…

Vory byly používány i k námořní dopravě. Každý si jistě vzpomene na legendární cesty norského mořeplavce a dobrodruha Thora Heyerdahla, který se tak pokusil dokázat svoji teorii, že vory sloužily k osidlování tichomořských ostrovů plavbou z jižní Ameriky již v prehistorii, hluboko v předkolumbovských dobách. Proto v roce 1947 postavil podle indiánského vzoru balzový vor, který nazval Kon-Tiki. To bylo původní incké jméno boha slunce. Šestičlenná posádka na něm urazila během 101 dne 7960 km, a to bez větších obtíží. Byla to vzdálenost mezi peruánským přístavem Callao a atolem Raroia v Polynésii. Cesty na balzových vorech byly pak třináctkrát opakovány, včetně dvou cest českého mořeplavce (a hudebního skladatele) Eduarda Ingriše. Byť pozdější genetické výzkumy prokázaly osidlování Tichomoří s největší pravděpodobností směrem z Asie, význam těchto cest to nijak neumenšuje.

Plavba Heyerdahlova voru Kon-Tiki se promítla i do hudby. V roce 1961 se jí nechala inspirovat britská beatová skupina The Shadows a jejich kytarová instrumentálka Kon-Tiki se vyšplhala dokonce na první místo žebříčku US Singles Chart!

V roce 1950 získal Oscara dokumentární film Ve znamení Kon-Tiki. Veškeré záběry z plavby natočil sám Heyerdahl pomocí jediné 16mm kamery. Hudbu k filmu zkomponoval švédský skladatel Sune Waldimir, který mimochodem napsal hudbu k osmačtyřiceti filmům (bohužel zemřel v roce 1967 ve věku 60 let).

Další dokumentární film na toto téma byl natočen v roce 1989 a jmenoval se The Kon-Tiki Man – Reeds In the Wind. Pokud vím, u nás uveden nebyl. Hudbu k němu napsal dnes čtyřiašedesátiletý norský skladatel Ragnar Bjerkreim. Zaznamenáníhodný je také fakt, že nahrávka vznikla v barrandovských studiích (mix potom ve slovutném Rainbow Studio v Oslo) za účasti Pražského filmového symfonického orchestru pod taktovkou Štěpána Koníčka.

Dalším legendárním vorem je Le Radeau de la Méduse, čili Vor Medúzy. Jde o obraz, který v letech 1817–1818 namaloval francouzský romantický malíř Théodor Géricault. Je na něm zobrazen skutečný příběh katastrofy lodě Méduse, jež se roku 1816 potopila. Sto padesát cestujících posádka opustila a ti byli vydáni bez jídla a pití napospas moři a rozmarům počasí. Po dvou týdnech plavby, kdy došlo i na kanibalismus, se zachránilo patnáct lidí na pokraji šílenství. Obraz byl namalován s takovou drásavou tragičností, že na pařížském Salónu 1819 vyvolal společenský skandál. V roce 2007 se tímto dílem nechal inspirovat současný americký fotograf Joel-Peter Witkin a vytvořil tzv. parodickou reminiscenci; na fotografické koláži nazvané Ship of Fools mají všichni trosečníci z voru tváře amerických politiků, včetně tehdejšího prezidenta George W. Bushe. Ostatně tento umělec rád provokuje; na většinou černobílých aktech, zátiší a portrétech zachycuje tělesně postižené a raněné lidi, masochistické výjevy i aranžované mrtvoly. V 80. a 90. letech měla jeho díla vliv na image kapel hrajících gotický rock a shock-rock. Patrný je také na videoklipu k písni Closer od Nine Inch Nails z roku 1994.

Vor se také stal symbolem evropské migrační krize. Symbolem naděje trpících lidí na lepší život, na důstojný život. Britský streetartový výtvarník Banksy vytvořil v roce 2015 v přístavu Calais graffiti, kde jsou zobrazeni syrští uprchlíci v žalostném stavu plující na voru, kteří zoufale mávají na luxusní jachtu na obzoru. Nástěnná malba tak kritizuje nevšímavost Evropanů k osudu válečných uprchlíků. Pro umístění svého díla využil symbolicky betonovou stěnu oddělující uprchlický tábor (zvaný Jungle) od okolního světa. Tehdy v něm bylo soustředěno na sedm tisíc uprchlíků především z Afghánistánu a Sýrie; odtud se pokoušeli překonat kanál La Manche právě na vorech.