V průběhu několika málo květnových dnů nezávisle na sobě vyhřeznul jeden hrůzný čin StB.
Tedy veřejně se ví, kdo jej spáchal, ale není dostatek důkazů pro soudní uzavření případu… Nejdříve to byla sebevražda pádem do Macochy z počátku letošního května, která evokovala přímo onu smrt, jež přervala v roce 1981 život dvaadvacetiletého mladíka. A o tomtéž mladíkovi se v květnovém čísle kulturního magazínu UNI zmiňuje hudební undergroundová legenda Vráťa Brabenec v rozhovoru, který s ním vedl Vladimír „Lábus“ Drápal (Guerilla Records). Když se dostala na přetřes estébácká akce Asanace, Brabenec řekl: „Žádnej med to nebyl, ale toho zabíjení tolik nebylo. Ačkoliv se staly věci, které stojí za to pořád připomínat, jako když jsme dostali zprávu z Brna, že začínající undergroundovej básník Pavel Švanda, kterýho my ani neznali, byl na procházce u Macochy a taky v ní skončil, k čemuž mu dopomohli neznámí muži ze žlutýho žigulíka. Třeba. Nikdo o něm nevěděl. Prostě takovej pomatenec vlasatej, kterej si psal blbosti. To ti přestane chutnat pivo i rum. Neznámej básník z Brna. A co potom my, co tiskneme ve Svědectví u Tigrida? A žádní svědci se nenašli ani v devadesátejch letech, protože se báli i potom o tom jen mluvit.“
Bylo to 10. října 1981, když kdosi zavolal na Správu Moravského krasu, že na dně Macochy leží tělo. Nebylo je ale možné zahlédnout ani z horního můstku, ani ze dna propasti, neboť se nacházelo až za terénní nerovností. Macocha se stávala (a stává nadále) poměrně často cílem sebevrahů, ale žádný by neskončil na takovém místě. Tyto už několik dnů staré ostatky patřily dvaadvacetiletému studentovi brněnské architektury Pavlu Švandovi. Dnes už je de facto jisté, že tento mladík, který spolupracoval především s křesťanským disentem, byl příslušníky StB zavražděn. Zvláště, když krátce předtím navštívil v Itálii svého prastrýce, kardinála Tomáše Špidlíka. A o tuto návštěvu se estébáci enormně zajímali. Údajně proto také žádost Švandy o vycestování „podpořili“…
Neobyčejně citlivý a vzdělaný mladík těžce snášel normalizační chování drtivé většiny národa. Do svého deníku, který si pečlivě vedl, si poznamenal: „Ustálené vědomí, že „ono se s tím stejně nedá nic dělat“, které je nám tvrdošíjně imputováno od samého dětství, přijímáme tak bezprostředně jen proto, že je to velmi pohodlné. Tiše si zanadávat na režim, žoviálně připustit, že si koneckonců žijeme docela dobře, a že tedy odvedeme bestii povinnou daň a pak ať nám políbí. Ti nejchytřejší z nás dokonce chápou, že tento postoj je pro státní moc vůbec nejvýhodnější, nicméně si hrají ve svých očích na otrlé cyniky.“
V letech 1980 a 1981 se začal vzdalovat studentskému prostředí. Snoubenka Anna Horňáčková (dnes Ondračková) ho přivedla do rodiny dominikánského duchovního, vydavatele samizdatové literatury a politického vězně Josefa Adámka. (Mimochodem, jednoho z jeho synů nějaký čas po Švandově smrti estébáci vyvlekli za město a vyhrožovali mu, že skončí v Macoše „jako ten před ním“.) Švanda přepisoval samizdaty, navštěvoval bytový filozofický seminář v Praze, psal usilovně povídky, úvahy i kritiky, zabýval se tabuizovanými tématy. Samozřejmě ale publikovat nemohl. Například pod dojmem Vláčilova filmu Adelheid napsal na téma poválečného vyhnání Němců toto: „Vedle trýznivé a věčné viny fašismu zde krystalizuje neskutečná a neospravedlnitelná vina naše. Neboť to, co lze ve filmu jen tušit, je právě oním konkrétním svědectvím o čase, kdy jsme si zahráli na soudce dějin, kdy jsme vraceli zlo na nás uvalené a opláceli je zlem, stavíce se tak na stejnou úroveň s poraženým mučitelem.“
Dění osudného dne na základě svědectví jeho přátel a blízkých rozhodně o úmyslu sebevraždy nevypovídá:
V pátek 2. 10. 1981 po deváté ráno nechal Pavel snoubence Anně na kolejích vzkaz. Byl napsán evidentně ve velkém spěchu či rozrušení. Stojí v něm, že se v úterý chystá za strýcem a byl by rád, kdyby šla s ním. Po přednášce cca v 11 hodin dopoledne řekl kamarádovi, že jede do Boskovic za babičkou, nechal si narazítkovat obědy na příští týden, nastoupil do tramvaje a odjel. Od této doby ho již nikdo z blízkých a spolužáků neviděl…
Případ vyšetřovala Okresní správa SNB od 12.října do 2.prosince 1981, kdy bylo šetření zastaveno s tím, že zemřel na následky pádu a nebylo zjištěno zavinění druhé osoby. Policie tak rozhodla poté, co v pitevním protokolu bylo uvedeno, že mrtvý měl na vnitřních stranách zápěstí řezné rány, tak typické pro sebevrahy. Ale pak je podivné, že policie odmítla ukázat Švandovo tělo jeho matce a snoubence. Oběma bylo navíc důrazně řečeno, aby se o případ příliš nezajímaly, neboť je nyní v gesci Státní bezpečnosti. Po roce 1989 bylo vyšetřování Švandovy smrti obnoveno a roku 1994 uzavřeno s tím, že nelze nic jednoznačně prokázat.
V roce 2010 se příběh Pavla Švandy stal námětem pro první díl cyklu České televize Přísně tajné vraždy. Dostal název Odsouzen k sebevraždě.
Téhož roku, 9. září, byla v Muzeu regionu Boskovicka prezentována za velkého zájmu veřejnosti kniha Pavel Švanda: Slunci vstříc. Přítomni byli Ludmila Švandová (matka Pavla), Helena Janíková (Pavlova sestra), Anna Ondračková (tehdejší snoubenka) a Ivo Ondračka, spolužák Pavla a vydavatel této knihy, jež představila literární výbor z pozůstalosti předčasně zemřelého autora. Všichni vyjádřili nezlomné přesvědčení, že Pavel nespáchal sebevraždu, ale byl umlčen estébáky. Setkání se zúčastnil také brněnský spisovatel a profesor JAMU Pavel Švanda. Ten byl s tragickou smrtí rovněž spojen, neboť rozhlasová stanice Svobodná Evropa o události právě na základě shody jmen nejprve chybně informovala o jeho smrti a posléze zprávu dementovala.
Pamatuju si, jak jsme tu zprávu s tátou poslouchali. Byli jsme zdrceni. Táta mne varoval, abych si dal pozor. Že fakt přituhuje. Byl jsem půl roku doma z vojny a usilovně jsem psal poezii, která si ohledně režimu nebrala servítky. Chystal jsem první ucelenou várku na tajné autorské čtení neoficiálních literátů ve skalách českolipského Pekla. Na jiném místě kaňonu, již ne tak divokém, žil disident a chartista Ladislav Lis, živící se chovem koz a oslů (nic jiného mu povoleno nebylo). Na něm se ostatně estébáci taky „vyřádili“. Neustále sledovali jeho dům, vyhrožovali likvidací celé jeho rodině, odebrali mu řidičský průkaz, a přitom třikrát denně se musel hlásit na VB v České Lípě. Smutný byl pak pohled na spoustu hrobečků na zahradě kolem domu; tady byli pochováni jeho psi, které estébáci otrávili, aby se v jeho nepřítomnosti dostali dovnitř do domu… Ale to je jiný příběh.
O devět let později vznikl další dokument o smrti Pavla Švandy. V rámci třináctidílného cyklu ČT Zakázaný Bůh vznikl jako jedenáctý v pořadí film Macocha – podivná smrt Pavla Švandy.
Byl to strašný rok. Ten rok 1981. V červenci jsem začal makat na uranové šachtě. Zprvu ze sebedestruktivních, potažmo tvůrčích pohnutek…
… a tenhle cajdák jsem z duše a celého srdce nenáviděl: