Dne 19. srpna v Mnichově zemřela ve věku 89 let skladatelka Gloria Coates.
Patnáct dní před skonem napsala svým mnoha facebookovým přátelům, mezi něž jsem patřil i já, poděkování za podporu a lásku po celý její život, a to nejen hudební. A k tomu tato slova: „Byla mi diagnostikována neoperovatelná rakovina slinivky a zbývá mi už jen krátká doba života. Kéž vibrace hvězd pokračují v harmonii po zbytek věčnosti a spojí nás v jedno.“
O této vynikající hudební tvůrkyni jsem tu psal v souvislosti s recenzí dvou CD s její hudbou – At Midnight (Tzadik, 2013) a Piano Quintet / Symphony No.10 „Drones of Druids on Celtic Ruins“ (Naxos, 2018).
Ve svojí sbírce mám celkem sedm jejích alb. Šest z nich bylo vydáno na značce Naxos, v edici American Classics, jež mapuje tvorbu amerických skladatelů 20. a 21. století. (Mimochodem ta tvoří nepřehlédnutelnou část mojí sbírky CD, neb obnáší šest desítek titulů.) Právě Coates, jež žila od roku 1969 v Evropě, a to v německém Mnichově, na starém kontinentě propagovala americkou hudbu. Na ni se zde totiž hledělo zhusta skrz prsty, podle mnohých znalců, kritiků a tvůrců nedosahovala úrovně té německé. Proto v letech 1971–1984 organizovala koncertní sérii German-American Music, psala muzikologické články a připravovala tematické rozhlasové pořady v Mnichově, Kolíně nad Rýnem nebo Brémách.
Zkomponovala celkem sedmnáct symfonií, deset smyčcových kvartetů, spoustu komorní a vokální hudby, také scénickou hudbu (Hamlet) a komorní operu Stolen Identity pro soprán, kontratenor, basbaryton, smyčcové kvarteto, klavír a bicí nástroje.
Průlom v nazírání na hudbu Glorie Coates nastal až na Varšavském podzimu 1978, po premiéře díla, které napsala již pět let předtím – Music on Open Strings. O této kompozici se mocně diskutovalo nejen na festivalu, ale také v evropském tisku. Stojí za to se vydat spolu s autorkou na dlouhou a trnitou tvůrčí cestu k této revoluční skladbě.
Její zárodek se datuje již do počátku šedesátých let. V roce 1962 se na letním kurzu u Alexandra Čerepnina v Salcburku seznámila s několika pentatonickými stupnicemi, které si pedagog přivezl z Číny. Zaznamenala si je a po letech se k nim vrátila. Vybrala si jednu a zkomponovala adekvátní kus. Roztrhala jej. Takto to zkoušela bez úspěchu několikrát. Jednoho rána dostala nápad přeladit nástroje. A zafungovalo to. Coates k tomu říká: „Najednou se hudba rozpohybovala, bylo to jako v hokeji. Když orchestr hrál, některé nástroje vypadly do fráze zcela jiné barvy. S každým opakováním se do melodie přidávaly další a další barvy, až ta byla pohlcena cele explozí barev.“ Tak vznikla první věta. V druhá větě použila prázdné struny v jakémsi scherzu. U třetí věty se skladatelka rozhodla, že by měla být založena na raném kvartetu, který napsala během studií v Louisianě v roce 1963, s použitím glissanda u všech nástrojů. Tehdy to její profesor odmítl jako „absurdní“. „Proč to nemohu zahrát v glissandu, když se to dá?“ zeptala se. Zasmál se: „Můžeš to napsat, o to nejde, ale kdo to bude poslouchat?“ Nakonec si to prosadila a materiál využila i pro Music on Open Strings. V roce 1973 začal Rhineland Chamber Orchestra skladbu zkoušet, ale vyrojilo se mnoho protestů, zejména ze strany houslové sekce. „Závěrečná věta zněla pak jako stará pračka,“ vzpomínala autorka. „Moje pokusy přimět dirigenta, aby to orchestr zahrál správně, byly odmítnuty. A tak jsem partituru odnesla a odložila na lepší časy.“ Posléze o provedení díla projevil zájem americký dirigent Richard Kapp se svým ansámblem Philharmonia Virtuosi. Jenže mnozí houslisté se báli zničení svých cenných nástrojů. Trvalo pět let, než byla veřejně provedena na již zmíněném Varšavském podzimu. Mimochodem, po tomto úspěchu (a po výměně uměleckého ředitele) byla uvedena i na Musica Viva, prestižním koncertním cyklu Bavorského rozhlasu, jako úplně první orchestrální dílo ženy v tehdy čtyřiatřicetileté historii série! (Cyklus založil v roce 1945 skladatel Karl Amadeus Hartmann, oním odpůrcem díla byl Wolfgang Fortner.)
Později byla kompozice Music on Open Strings označena jako symfonie, v tomto případě první. U skladeb Coates se tak stalo posléze ještě šestkrát. „Zpočátku jsem tomu nikdy neříkala symfonie,“ svěřila se skladatelka. „Nedodržovala jsem pravidla staromódních symfonií. Ostatně jsem se nikdy neřídila nějakými pravidly. Ale pak jsem si řekla, že pokud je tedy tahle skladba symfonií, nejsou tedy jimi i další kusy, jež jsem napsala? Poslala jsem je jednomu známému muzikologovi s otázkou, zda to jsou symfonie. Ten je analyzoval, použil i Mahlerovy příklady, a odepsal mi, že ano. Pokračovala jsem tedy v psaní symfonií.“
Dílo této pozoruhodné skladatelky (ale také malířky a spisovatelky) se tedy již definitivně završilo. Věřím, že na ni leckteří hudební tvůrci naváží. Jim jsou určena tato slova: „Musíte víc žít. Souvisí to se zkoumáním sebe sama a snahou najít bytostné spojení s tím, co vyjadřujete. Prožívejte naplno svůj život a hledejte vlastní individuální výraz. Já osobně tvořila spíše intuitivně než technicky. Abych se vyjadřovala co nejupřímněji…“