Jména Jan Švankmajer a Zdeněk Liška jsou dnes již neodmyslitelně spjatá se světem filmu. Jan Švankmajer jako filmový režisér a výtvarník a Zdeněk Liška jako hudební skladatel. Liška zároveň patří k té nepočetné skupině tvůrců, kteří pro dosažení požadovaného efektu využívali i metody a materiál elektroakustické a konkrétní hudby. Začátkem prázdnin bylo možné připomenout si výročí úmrtí Zdeňka Lišky (13. července 1983), na konci prázdnin pak výročí narození Jana Švankmajera (4. září 1934). Z hudebního hlediska stojí z jejich vzájemné spolupráce za zvýšenou pozornost krátký film Et cetera z roku 1966.
Počátky elektroakustické a konkrétní hudby sahají až k prvním meziválečným avantgardám, ale k výraznému rozvoji došlo teprve po druhé světové válce. Klíčovými pojmy a osobnostmi se stali Edgar Varés, Studio d´Essai (1942) a Pierre Schaeffer, Pierre Henry, Jacques Poullin, Groupe de Recherche de Musique Concrète (GRMC, 1951), Groupe de Recherches Musicales (GRM, 1958), Luc Ferrari, Karlheinz Stockhausen a celá řada dalších skladatelů primárně tzv. druhé či poválečné avantgardy aj.
Využívání postupů uvedené elektroakustické a konkrétné hudby není v Liškově tvorbě běžným zjevem a nahlíženo z čistě hudebního hlediska, pak jejich případné uplatnění nedosahuje úrovně tvorby zmíněných zakladatelských a navazujících osobností. Liška ale ani takovou ambici zjevně neměl a v tomto smyslu také nevykazuje žádnou nedostatečnost. Jeho nejvýraznější pokus o tvorbu s pomocí stále ještě nových, tj. nekonvencionalizovaných materiálů, nástrojů, zvuků a instrumentáře pochází z druhé poloviny 60. let. Kouzlem (ne)chtěného je to právě při spolupráci s Janem Švankmajerem, jež je vnímán jako jeden z nejaktivnějších a v rámci obecné proslulosti také vedle Toyen či Jindřicha Štýrského jako nejznámější představitel českého surrealismu, jenž je myšlenkovým proudem vycházejícím z prostředí meziválečné avantgardy. Liška přirozeně neměl možnost psát „surrealistickou hudbu“. Hudba je bezpojmoslovný systém a nedokáže dostatečně ošetřit vztah mezi dojmem a pojmem a zůstává tak coby relativně čirá abstrakce surrealismem neuchopitelná. S banálním využitím metod blízkým metodám střihu, mixáže či montáže a s použitím dalších pracovních postupů a nástrojů elektroakustické a konkrétní hudby, ale pro Švankmajerův snímek vytvořil přiléhavou zvukovou stopu odpovídající požadavku výsledného filmového tvaru. Hudba ve filmu Et cetera výrazem a strukturováním ilustruje pohyby a jiné aktivity animovaných postav, předmětů a jevů a pomocí své netradiční zvukovosti jednoduše dosahuje efektu tzv. bizardnosti, jenž je mnohdy nesmyslně, byť pochopitelně, zaměňován s obsahem pojmu „surrealismus“. Za pozornost stojí zejména třetí a současně poslední díl s názvem Dům (od čtvrté minuty), ve kterém je kombinována ústřední tonální melodie s různými akustickými objemy, ruchy a šumy.
Nové zvukové možnosti Liška ale využil už při komponování hudby k filmovému zpracování slavného vědeckofantastického románu Julese Verna Vynález zkázy (Karel Zeman, 1958). Kromě běžné scénické instrumentální hudby doprovázející děj, je zde patrná snaha ilustrovat také samotné vědecké fantastično, tedy nevídané stroje a horlivé, morálně pevné a nezlomné vědce. Ke slovu se pak logicky dostává to, co je po ruce a tedy do té doby neobvyklé zvuky prvních stabilizovaných elektrofonických nástrojů a jiných podobných technologií. Výsledkem je podmanivě obskurní atmosféra na rozhraní mezi science fiction a dobrodružným románem. Filmový obraz a scénář zde potencoval nejen skladatelovu kreativitu v rámci běžného hudebního instrumentáře, ale podnítil i využití netradičních metod, byť uplatněných velmi jednoduchým, ilustrativním, ale současně zcela adekvátním způsobem.
Zdeněk Liška se narodil 16. března 1922, skladbu studoval na konzervatoři v Praze. Je autorem hudby k takřka třem stům hraných a dokumentárních filmů různé kvality a úrovně. Za svou tvorbu byl mnohokrát oceněn. Mezi nejznámější a zároveň klíčová díla české (československé) kinematografie s hudbou Zdeňka Lišky patří jistě Spalovač Mrtvol (Juraj Herz, 1968 ), zmíněný Vynález zkázy nebo Markéta Lazarová (František Vláčil, 1967).
