Veterán newyorského downtownu, skladatel, improvizátor, dechař a kytarista Elliott Sharp nespojuje s německým souborem pro zeitkratzer (či jeho vedoucím, klavíristou Reinholdem Friedlem) síly poprvé. Aktuální album nese název Oneirika, bdělý sen, a skladba na něm obsažená vznikla na zakázku festivalu Maerzmusik. Premiéru měla v roce 2014 v berlínském Berghainu a takhle to tam tehdy znělo:
Doprovodné materiály k albu, jež vyšlo na vinylu i coby download opět u berlínských Karlrecords, jakož i na CD vlastním nákladem ansámblu, jsou oproti místy až bombastickému hudebnímu obsahu poměrně cudné. Sharpova skladba vznikla přímo pro zeitkratzer, ideovým východiskem jí byla „cageovská tradice“ poskytující interpretům značnou volnost, materiálem pak koláž úryvků partitur, které Sharp vytvořil a různě kombinoval v Photoshopu, což je jedna z jeho komponistických specialit. Obraz not je počítačem manipulován možná podobně jako zvuk Sharpových nástrojů digitálními efekty či jako zeitkratzerovské nástroje neobvyklými herními technikami a proklatě blízko instalovanými mikrofony. Výsledné zápisy kromě not obsahují i výtvarný rozměr, který může hudebníky patrně vést i způsobem grafických partitur.
Sedmačtyřiceriminutové album nabízí působivou symbiózu toho, co od protagonistů dobře známe. Není tak překvapivé, jako paralelně vydané zeitkratzerovské interpretace srbských válečných písní, v jeho hutném zvuku se ale dá příjemně tonout a bloudit snad donekonečna. (Snad proto mi trvalo pustit se do této recenze půl roku.) Ve chvílích, kdy zeitkratzer vytváří nerytmické ruchové pavučiny, se nástroje v jeho rukou zbavují všeho, čím kdy byly charakteristické, a výsledek leckdy hraničí s tím, jak obvykle známe terénní nahrávky. Tyto okamžiky se vcelku pravidelně střídají s rytmickými pasážemi, v nichž ansámbl místy hraje tak trochu jako pokroucená, ryčná ne-dechovka, v jejímž skřípotu, dunění a prdění tuším vzdálené, nikdy zcela nedoslovené ohlasy americké tradice marching bands i německého holaryjó. Přechody od jednoho k druhému pólu jsou nejnapínavější, zčásti i díky tak trochu „filmovému“ očekávání a tušení toho, co musí díky zákonitostem rozehrané zápletky přijít. V jednu chvíli je okoření (nejspíš) Sharpovo free saxofonové sólo, autor skladby ale stíhá i dirigovat a hrát na elektrickou kytaru.
Díky zmíněným ryčným dechochvílím mi Oneirika dala lehce vzpomenout – a jde opravdu o vzpomínku se všemi bludišti jí vlastními, nikoliv muzikologické srovnání – na v tomto ohledu explicitnější a zvukově břesknější Symfonii Titan Petra Kofroně (V rámci série Composer Portraits jsme ji v Hudebním informačním středisku vydali v roce 2015, deset let po premiéře.) A nejen pro ten kutálkový zvuk. Obě skladby mají společné použití počítače coby kreativního partnera při práci s notovým zápisem. Zatímco Elliott Sharp fotošopuje, Petr Kofroň, opíraje se o minimalistické i (zrovna jako Sharp) cageovské ideové pilíře, v notačních programech posouvá, kopíruje, rytmicky čeří tlačítkem DELETE. Jeho otázka, do jaké míry notace ovlivňuje skladatelské myšlení, a kreativní hledání odpovědi pomocí počítače, jsou vlastní i Elliottu Sharpovi.
zeitkratzer + Elliott Shart: Oneirika (Karlrecords, https://karlrecords.bandcamp.com/album/oneirika)