Leos Carax a The Sparks v popové opeře o propasti.
Kdysi jsem se na těchto stránkách vyznal ze svého problematického vztahu k operám a zamyslel jsem se nad žánrem „oper pro ty, kdo nemají rádi operu“. Tytéž pocity mám i vůči muzikálu coby lidovějšímu bratránkovi operního žánru. U některých muzikálů oceňuji hudbu a otravuje mě děj, u jiných naopak, nejčastěji mě nezaujmou ani jedním. Mezi výjimky řadím Tanec v temnotách Larse von Triera, pokud si odmyslím jisté citové vydírání, jemuž publikum podrobuje. Když jsem od několika lidí, kteří naopak klasické muzikály mají rádi, slyšel vyděšené či pobouřené reakce na film Annette od režiséra Leose Caraxe, má zvědavost byla probuzena, a po dvou a půl hodinách trvání snímku nebyla zklamána. O filmové stránce, o tom, jak Carax záměrně pracuje s jednoduchou zápletkou, aby se mohl soustředit na obrazy a jejich rytmus, již napsali a napíšou zasvěceněji jiní. Já zůstanu u hudby.
Ve většině muzikálů je píseň vyvrcholením a kondenzací emocí, zatímco mluvené pasáže posouvají děj kupředu a připravují půdu pro další emocionální vlnu. Barokní, klasické a romantické opery koneckonců pracují podobně při střídání recitativů a árií. Leos Carax v Annette provedl s muzikálovou strukturou něco podobného, co někteří skladatelé s operou na přelomu 19. a 20. století. Opery jako Salome či Elektra Richarda Strausse či Modrovousův hrad Bély Bartóka jsou jednolitým proudem vláčejícím posluchače za sebou, kde ponor do pocitů a dějový progres jedno jsou. Se zmíněnými operními díly Annete kromě formy spojuje i ústřední téma, jímž je propad hrdinů kamsi do propasti, do níž je stahují jejich vnitřní démoni. V Annette nemá mluvené slovo téměř žádný prostor, zpívá se tu během porodu, na záchodě i při orálním sexu. A aby bylo vše „jako doopravdy“, zpívali údajně herci své party naživo, bez předtáčení, jako tomu běžně bývá u filmových muzikálů. Všechny ty aktivity, které provádějí, mají tedy pochopitelně vliv na jejich hlas a výraz. Marion Cotillard v roli operní zpěvačky je přesvědčivě éterická a byť Adam Driver jako její partner a provokatérský stand-up komik zpívá syrovějším a občas přiškrceným hlasem, není to na škodu. Při poslechu samotného soundtracku mi jeho barva hlasu místy připomínala Davida Bowieho (toho má Carax také v oblibě). V pozdější fázi do děje vstoupí Simon Helberg jako Dirigent a pak samozřejmě titulní Annette, dítě obou protagonistů. Nechci prozrazovat příliš mnoho z finále filmu, tak jen naznačím, že jsem v něm byl svědkem vzácného příkladu využití dětského pěveckého talentu, které nevedlo ke sladkému kýči, ale k nečekanému prolnutí pocitů beznaděje a katarze. Vedle dvou hlavních a dvou vedlejších postav můžeme za jakéhosi kolektivního aktéra považovat sbor, jenž se zhmotňuje v různých situacích v podobě nadšeného i nenávistného publika. Sbory ztělesňují svět, mezi jehož obdivem a odmítnutím se postavy potácejí. Při vší hutnosti filmu je hudba v jistých ohledech redukcionistická. Jednotlivé písně pracují s jednoduchými, sloganovitými texty, ať již jde o milostný duet či dramatickou scénu v bouři. Stejně tak se melodie každé z písní točí kolem výrazného motivu či dvou, těch několik ústředních se navíc v průběhu filmu vrací, takže se pěkně zažerou do ucha. Tuto jednoduchost vyvažuje barvité a proměnlivé aranžmá, jehož zvuková paleta koresponduje s vizuální opulentností na plátně.
Hudba hrála ve filmech Leose Caraxe vždy důležitou roli a ve většině z nich najdeme scény, jež jako by předznamenávaly propojení obrazu a zvuku dosažené v Annette. K filmu Pola X složil hudbu Scott Walker, přeběhlík od popu k experimentu. A dojde v něm i na industriální orchestr (mezi hráči se schovává například zpěvák skupiny Rammstein).
Violoncellová sonáta Zoltána Kodályho rytmizuje chaotickou honičku tunely v Milencích z Pont-Neuf.
V minulém Caraxově díle Holy Motors hraje i zpívá Kylie Minogue.
Arvo Pärt, Henry Purcell, Dead Kennedys, David Bowie, ti všichni jsou víc než jen zdrojem podkresu, ale stávají se tak trochu dalšími postavami filmů. A u Annette to platí dvojnásob. Autory nejen hudby, ale také scénáře jsou bratři Ron a Russell Maelovi, kteří tvoří skupinu Sparks. Původně měla Annette vyjít jako jejich řadová deska, ale bratři ji zkusili nabídnout Caraxovi, který přijal, mimo jiné proto, že prý The Sparks měl rád již od puberty a jednu jejich píseň si vypůjčil již do Holy Motors.
The Sparks jsou podivuhodným fenoménem. Bratrské duo fungující od konce 60. let vzniklo sice v Kalifornii, ale pod silným vlivem britské hudby. Pod názvem Urban Renewal Project natočili několik písní, mezi nimi i podivně folkovou Computer Girl.
Na počátku 70. let se usadili v Británii a tam začíná jejich popularita stoupat. Teatralita a hudební invence v té době čímsi připomíná třeba Queen, ovšem s podstatně větší mírou ironie, k čemuž přispívá i jejich kontrastní vystupování: zpěvák Russell jako divoký showman a klávesista Ron coby chladný úředník za klávesami s divným knírkem a charakteristickým podezíravým pohledem úkosem.
https://www.youtube.com/watch?v=FMzs1UcwUJ0&ab_channel=CapitalQ
V roce 1979 se The Sparks dali dohromady s průkopníkem elektronické hudby a disca Giorgiem Moroderem, z čehož vzešlo album No. 1 In Heaven a od rockového zvuku zamířili k vesmírným syntetickým barvičkám a strojovým rytmům. Leckdo z oblasti new wave či post punku u nich následně našel inspiraci.
Shrnout vývoj skupiny až do současnosti je nad možnosti tohoto textu (o The Sparks již vyšly dvě knihy), pro ilustraci toho, jak míchají koktejl stylů a nápadů mohou snad posloužit dvě z novějších písní. Střet opery s hard-rockem Dick Around…
…a syntetická iPhone:
Sparks jsou skupinou, která mnohé muzikanty ovlivnila, ale zároveň zůstává lehce ve stínu, navzdory tomu, že kontinuálně vydává desky, jichž má zatím na kontě dvacet pět, a koncertuje (v roce 2008 během dvaceti večerů přehrála živě svých dosavadních dvacet alb). Letos v lednu měl premiéru dokument The Sparks Brothers režiséra Edgara Wrighta, který je v jistém ohledu dobrým doplňkem k Annette. Je téměř stejně dlouhý a rovněž si pohrává s žánrovými pravidly, tedy s tím, jak má dokument o popové kapele vypadat. Vedle obligátních mluvících hlav a archivních záběrů tu jsou animované a loutkové pasáže a bratři nám o sobě sdělují zajímavosti, jejichž pravdivostí si ovšem nemůžeme být jisti.
Z písní, videoklipů i koncertních vystoupení The Sparks vyzařuje hravost a optimismus, zároveň ale jejich divadelní stylizace naznačuje, že vše může být jen maska, pod níž se lze nadít věcí vážnějších, že úsměv může skrývat pohled do propasti. Film Annette jako by více než padesát let jejich práce zkondenzoval a toto napětí rozpracoval. Z popových melodií tak vzniká zcela nepopový příběh o běsech v lidské duši.
Při projekci v pražském sále Edison Filmhub následovala po projekci diskuse, během níž se hned dva diváci přiznali, že čekali muzikál v duchu úspěšného La La Landu a byli lehce vykolejeni tím, co jim bylo předloženo. Nelze než ocenit jejich výdrž a otevřenost a možná i trochu závidět, protože taková vykolejení skrze umění jsou velmi zdravá.