Potřeba sdružovat jednotlivosti do skupin sdílejících určité znaky je pochopitelnou součástí lidského chápání světa. Usnadňuje to orientaci ve všem tom zmatku kolem nás. Vedle hmyzu, jedlých bobulí nebo příslušníků sousedního kmene si takto sdružujeme třeba umělce. Jeden takový pokus nahloučit skupinu český skladatelů pod souhrnnou nálepku dostal před nedávnem knižní podobu vydanou Nakladatelstvím AMU. Pod tázavým titulem Generace? najdeme krkolomný podtitul „česká skladatelská generace sedmdesátých let 20. století v odstupu čtyř desetiletí“ a tajuplně označené autorství „Jan Vičar et alii“.
Kniha není čtenářsky právě vstřícná. Její dvě třetiny, tedy přes dvě stovky stran, jsou poskládány ze dvou anket mezi skladateli, jejich shrnutí a záznamu z diskuze podobné skupiny lidí nad podobnými tématy. Odpovědi jsou rozděleny podle otázek, takže když skladatel odkazuje na to, co řekl k předchozí otázce, musíte si zalistovat zpět. První anketa proběhla v roce 1982, ta druhá v roce 2017, přičemž mezi respondenty někteří ubyli, jiní přibyli (např. Vlastislav Matoušek, jenž v době první ankety seděl ve vězení, nebo Petr Kotík, tehdy žijící ve Spojených státech).
Některé otázky jsou všeobecné. Význam školy a pedagoga pro skladatelský rozvoj, oblíbení skladatelé, preferované formy. Pak jsou otázky, které ve své době možná dávaly smysl, ale dnes působí spíše podivně: „Jaký význam měl pro vás Svaz českých skladatelů a koncertních umělců a jeho Aktiv mladých?“, „Co rozumíte angažovaností v hudbě?“, „Může soudobá vážná hudba přinášet radost, nebo je svou povahou předurčena k řešení vážných problémů?“ Někteří se snaží odpovědět ve vší vážnosti, jiní naznačují, že jim některá otázka příliš nedává smysl, jako například Vlastimil Peška, který na otázku „Jak řešíte problém „taneční“ věty v cyklických útvarech?“ odvětí: „Měl jsem zlomenou nohu. Proto netancuji. Tím pádem nepíši taneční věty, protože bych si na svých koncertech nemohl zatancovat.“
Položena je i otázka ohledně budoucnosti hudby za dvacet let, v první rundě mířící k roku 2002, ve druhé do roku 2037. Většina respondentů se nepouští do divokých věšteb ani v jednom kole odpovědí. Otomar Kvěch jde v tom druhém s dobou a vyslovuje obavu: „doufejme, že to vše nějaký bradatý islamista nezakáže.“ Jiří Gemrot na tentýž dotaz říká: „Najde-li vážná hudba zpět cestu k lidem, přežije, pokud setrvá na pozicích stále výlučnějšího elitářství, myslím, že časem (…) dojde donátorům chuť ji subvencovat a odpojí ji od této umělé výživy.“ Dojde i na vztahy Brna a Prahy coby specifických center soudobé hudby, ovšem nedočkáme se opět žádného převratného zjištění, snad kromě postesknutí Pavla Slezáka, že mu „závistiví brněnští kolegové“ bránili v provedení skladeb.
U takto časosběrně pojatého výzkumu je samozřejmě zajímavé porovnávat odpovědi na stejné otázky se čtyřicetiletým rozestupem. U některých témat těch rozdílů mnoho není, především pokud jde o pohled skladatelů na vlastní dílo. Nějaké se najdou, je-li řeč o roli Svazu skladatelů. Vymezování se vůči ideologizaci z porevoluční perspektivy je vyvažováno chválou možností, které svaz poskytoval svým členům. Otomar Kvěch vzpomíná: „Hráli nás na prestižních pódiích, vydávali nám nahrávky i noty, o tvorbě se psalo běžně v denním tisku.“ Petr Kofroň reflektuje pragmaticky jeho „význam společenský, tzn. členství v státotvorné organizaci mne bránilo na jiných polích.“
Závěrečnou část knihy tvoří několik kapitol vybraných podle nepříliš jasného klíče. Přednáška Ivany Loudové nebo postřehy interpretky k hudbě Milana Slavického vymezené téma doplňují. To ovšem těžko můžeme říci o studii o indických inspiracích v hudbě Miloslava Kabeláče nebo o propagačním textu o Miloši Bokovi. Ke knize je přiloženo CD s nahrávkami skladeb Ivana Kurze, Jana Vičara, Lukáše Matouška, Jiřiny Dvořákové Marešové, Ondřeje Urbana, Vlastislava Matouška a tomáše Reindla.
Kniha je z velké části vlastně historickým dokumentem. Autorství Jana Vičara spočívá především v sepsání anketních otázek a oslovení skladatelů, dále pak ve vedení diskuze a vytvoření celkové „dramaturgie“ knihy. Kromě toho se v úvodu pouští do souhrnné charakterizace „své generace“ v patnácti bodech. Z nich jsou některé celkem neproblematické, nad jinými bych poněkud pozvedl obočí. Skutečně odmítají skladatelé „dílo pojaté jako „privatissimum““? Někteří se právě k tomu i v anketě přiznávají. Na konci autor mluví o porevoluční „akceleraci (…) stylového rozkolu“ a formuluje tento rozkol ostře: „Tradiční hudební vyjadřovací prostředky = souhlas s kulturní politikou bolševiků, eklekticismus, omezenost až zabedněnost, staromilství. A naopak: Netradiční či „alternativní“ vyjadřování a užívání technik Nové hudby = pokrok, pravá a zaručená světovost, hrdý a neúplatný vzor.“ Opravdu dnes takto někdo staví opozici tradičních a moderních prostředků?
Jak již bylo řečeno, není kniha úplně chytlavé čtení a zajímavé postřehy je v ní třeba hledat. Ovšem v tomto případě má vlastně slovní balast jistou vypovídací hodnotu. Vystihuje atmosféru doby stejně jako dobové fotografie z oné debaty v roce 1982. Je to doba, kdy se pozice soudobé vážné hudby významně měnila, což v první řadě obnášelo její mizení z veřejného prostoru. V řadě druhé to znamenalo definitivní rozpad nějakých jednotících stylových vazeb mezi skladateli. Přesto osloveným zástupcům této generace – zdá se – přišlo důležité společně debatovat a hledat nějaká zobecnění. Každopádně jde o sondu do myšlení skladatelů, za nimiž stojí obsáhlé (byť dnes většinou zapomenuté) dílo, a také lidí, kteří sedí, či donedávna seděli v mnoha institucích zdejšího hudebního života a spoluurčovali jejich směřování.