Tamburašské orchestry jako zvuk slovanské jednoty a další postřehy z výletu do Slovinska.
Slovinsko nepatří v obecném povědomí mezi zvlášť ostře sledovaná místa na hudební mapě. Do historie se samozřejmě zapsala skupina Laibach, původně z hornického městečka Trbovlje. Místní experimentální a volně improvizační scéně se v posledních letech také daří, což dokazuje i kompilace, kterou před lety připravil HIS Voice v podobě CD. To jsou ale přeci jen poměrně úzkoprofilové případy.
Pokud jde o lokální tradice, je zdejší hudba bližší Rakousku a dalším alpským zemím a ve srovnání s dalšími postjugoslávskými oblastmi usedlejší. I tak ale kolem jejich oživování existují pozoruhodné kulturní propletence. Trochu blíže se mi do nich podařilo před nedávnem nahlédnout při návštěvě nejstaršího slovinského folklorního festivalu jménem Jurjevanje v městě Črnomelj. To leží na jihovýchodě země v regionu Bela Krajina, blízko hranic s Chorvatskem, což také ovlivňuje podobu zdejší hudby. Té dominuje specifické uskupení nástrojů – tamburica. Strunné nástroje loutnového typu nejrůznějších velikostí se v regionu používaly hluboko do historie, od poloviny 19. století se ale začaly kombinovat ve větších kapelách. Nástroji se také někdy přezdívá „dangubica“, což doslova znamená „zabíječ času“, tedy nástroj ke krácení dlouhé chvíle. Archaičtější verzi nástroje se říkalo „samica“, protože hrála sólově, tedy sama. Vůdčím nástrojem souborů v současnosti bývá mrňavá bisernica, k níž se přidávají další kousky: brač, bugarija a berd, čili basa. Ta někdy vypadá jako klasický kontrabas, jen s plochou přední deskou a kobylkou, jindy má podobu přerostlé kytary. Každopádně se na ni brnká trsátkem kvůli velmi tuhým strunám. Tento instrumentář se může poskládat do kapely o čtyřech členech, ale také do orchestru symfonických rozměrů. Kromě lidového repertoáru se tyto ansámbly rády pouštějí všemi žánrovými směry. Pro tamburicové orchestry se v češtině vžilo označení tamburaši a v průběhu 19. století se z nich stal zvukový symbol panslavistické sounáležitosti. Vojáci rakouskouherské armády se s nimi seznámili během služby a vozili si nástroje i repertoár domů. Tamburaši hráli třeba při otevírání Národního divadla a dodnes existuje i v českých zemích řádka těchto orchestrů specifického zvuku.
Občas se panslavistická provázanost české a slovinské kultury projeví nečekaným způsobem.
Tamburica se uplatňuje i coby koření rockových kapel.
Kdo zažil některý z tuzemských folklorních festivalů, může být slovinskou verzí překvapen. České, moravské i slovenské soubory představují na scéně většinou velmi stylizované podoby lidových písní a tanců, zaranžované a choreograficky upravené do podoby často až divadelní. Cílem je zaujmout publikum originálním tvarem. Slovinské soubory prezentují spíše jednodušší podoby tanců bez potřeby proměnit tradice v efektní show. Festivalové publikum u toho popíjí a baví se. Stejně jako u nás je ale folklor specifickým společenským pojidlem. Projevuje se to při volném pěveckém setkání převážně starších obyvatel Črnomelje nebo při koncertu v místním kostelíku, během něhož patnáct hráček na citery a hackbretty (malé cimbálky) spojilo několik generací. Decentní rozladěnost nástrojů v kombinaci s chrámovou akustikou dodaly výsledku atmosféru rurálně sentimentálního spektralismu.
Součástí festivalu Jurjevanje, který existuje od roku 1964 je také pálení ohňů a oživení rituálu „chození se Zeleným Jiřím“. Tím je člověk, většinou dítě, ukrytý v konstrukci z březových větví, prováděný za zpěvu obřadních písní městem a následně vhozen do řeky. Tedy, do řeky se hází pouze ona konstrukce, její nositel zůstává na suchu a nepoškozen. Ale jistě by někdo po vzoru filmu Slunovrat mohl zasadit příští folk-horrorový příběh právě sem.
Lidové tradice se mohou zdát na první pohled či poslech nezajímavé a příliš konzervativní, když se na ně ale díváme ve spojení s prostředím, kde žijí, může i zdánlivý kýč fungovat jako důležité společenské vazivo. A poslouží i jako inspirace pro osobitější a o originalitu usilující tvůrce. Na aktuální slovinské scéně to je například skupina Širom kombinující nástroje ze Slovinska i zbytku světa s vlastní kutilskou dílnou a volnou improvizací.
A koneckonců i v úvodu zmínění Laibach si své kořeny rádi připomenou. V soundtracku k filmu Iron Sky předělali lidovou píseň o srnkách a instrumentaci okořenili trochou tamburici.
Autor je vědeckým pracovníkem Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i.
