- Inzerce -

Zkouška sirén – Není anonym jako anonym

Hudba je v naší společnosti vnímána jako sdělení konkrétního tvůrce zbytku světa. Stadionová kapela, skladatel vážné hudby i noisař, ti všichni svou hudbu nějakým způsobem podepisují a spojují se sebou. To platí i v případech, kdy chce tvůrce svou skutečnou identitu utajit, či si s jejím utajováním kreativně pohrává, jako tomu je u kapely Residents a bylo u producenta Buriala. I u nich je s hudbou spojen konkrétní podpis, byť maskou oddělený od občanského jména. Anonymita v umění se dnes příliš nevyskytuje.

Jsou ale oblasti, kde ji naopak bereme jako samozřejmou. Součástí učebnicových definicí lidové hudby bývá právě bezejmennost tvůrce či dokonce přesvědčení, že personifikovatelný autor neexistuje, protože lidovou hudbu tvoří lid jako kolektivní generátor. Ve skutečnosti u řady profláklých lidových písniček je autor známý. Ačkoliv ona kolektivní kreativita nějakým způsobem zčásti skutečně funguje, skutečný důvod absence autora je jiný. V dobách, z nichž pochází většina repertoáru označovaného dnes za lidový, prostě neexistoval systém umožňující evidenci a dokumentaci autorství a ani situace jeho existenci nevyžadovala.

Dnes žijeme v době posedlé dokumentací, evidováním, právním ošetřením autorství téměř čehokoliv. Na obalech sendvičů jedné české firmy najdete kód umožňující dohledat, která pracovnice vám mezi dva chleby poskládala tuňáka s vejcem. Autorství písniček, které jsou si podobné jako vejce vejci, se řeší u soudů. A přesto nás obklopuje spousta hudby, kterou můžeme za anonymní považovat, byť jsou jména jejích autorů zapsána ve smlouvách a dohledatelná, stejně jako ony výrobkyně sendvičů. Jen onen pocit osobní hudební výpovědi by v jejich případě neprospíval tomu, k čemu jejich hudba slouží. Vyzvánění mobilních telefonů jsou dnes propracované žánrové miniatury, stejně jako nesčetné znělky nebo zvuková loga. Zvukové knihovny jsou plné skladeb, které končí coby podkres v reklamách a mnozí muzikanti se produkcí právě takové hudební vaty živí, což vyžaduje dobrý čich na to, co by se mohlo líbit producentům z reklamních agentur, schopnost nebýt originální víc než jen trochu, sekat muziku jako zlínský švec své cvičky a také ochotu zůstat bezejmenným, byť váš výtvor uslyší třeba miliony lidí.

Existuje žánr, který zajímavě balancuje na hraně hudby anonymní a autorské. Hudba k filmovým upoutávkám, zvaná též „trailer music“. Filmoví skladatelé se dnes docela často stávají hudebními celebritami. Byl jsem ale překvapen, když jsem při zběžném průzkumu zjistil, jak často hudbu k trailerům dnešní mainstreamové produkce tvoří někdo jiný než skladatel filmu samotného. Trailer, dnes svébytný filmařský žánr, vzniká jinak než film, na nějž má lákat, a od hudby se v něm rovněž očekává něco jiného.

A tak vznikla řádka společností specializujících se na tento sortiment, v nichž se skladatelé rovněž musí smířit s tím, že jejich jméno se v titulcích neobjeví. A je to paradoxní, podíváme-li se na to, jak jejich produkce zní. Většina trailerové hudby míchá zbanalizovaný zvuk pozdního romantismu, tedy období, kdy se autorovo ego stalo alfou a omegou umění, s výběrem odvážnějších zvuků vyzobaných z hudby 20. století. Klastry, s nimiž spojil své jméno Ligeti nebo lachenmannovské škrábání po strunách jsou tu součástí bezejmenné ho podkresu. Představuji si, že tento druh skladatelů má v krocení svého ega praxi srovnatelnou se zenovými mnichy. A jistě často bojují s potřebou vystrčit někde svůj obličej a zvolat: „To všechno jsem složil já!“ Právě to se stane na akci, která se sice odehraje až příští rok v dubnu, ale již několik měsíců mi na ni chodí mailem upoutávky. Upoutávky na koncert hudby z upoutávek. Two Steps from Hell je název společnosti, kterou založili skladatelé a producenti Thomas J. Bergersen a Nick Phoenix. Jejich oborem je právě hudba k trailerům a mají za sebou impresivní řádku velkých titulů. Jenže jejich jména znají hlavně právníci a účetní filmových společností. Proto se rozhodli vyjet se svou hudbou na turné a v symfonické podobě dopřát publiku stejný pocit, jako když se díváte na reklamu na nový díl Rychle a zběsile. Je to hudba silných emocí a velkých dramat, k nimž využívá vše, co současná hudba nabízí, od orchestru s hypertrofovanou bicí sekcí po deformovanou elektroniku. Dramata a emoce jsou tu samozřejmě skutečné asi jako vášeň mezi aktéry v pornofilmu, ale zážitek z profesionálně dávkovaných gradací bude pro diváky příjemný. A možná pro ně příště hudba v trailerech nebude tak anonymní.

 

Anonymita může být uklidňující i strach nahánějící. V našem nedávném rozhovoru s Dennisem DeSantis ze společnosti Ableton přišla řeč i na budoucnost hudebních technologií a Dennis zmínil možné využití umělé inteligence v kompozičním procesu. Stejné téma nedávno vytáhl článek v New York Times shrnující současné pokroky v zapojení umělé inteligence do umění. Googlovský projekt Magenta minulý rok zveřejnil extrémně otravnou tucavou skladbu, na níž je zajímavé jen to, že byla složena strojem.

Douglas Eck, který se tomuto výzkumu u Googlu věnuje, v článku zmiňuje, že se vývoj blíží k bodu, kdy po naládování stovky písniček od Beatles do počítače, nám vyjede ven sto první, zcela nová píseň, která mezi ně bude stylově zapadat a zároveň bude originální. Obavy o to, zda tak umělci v budoucnu nepřijdou o práci, odmítá Eck s tím, že jde naopak o cestu, jak jim dát nové nástroje. Kromě generování nové hudby to má být vytváření nových zvuků. V praxi jde o možnost míchat charakteristiky dvou zvuků a tak vytvořit něco nového. Výsledky zatím neznějí úchvatně a podobné triky navíc již současná technika nějakou dobu umožňuje. Hrát si můžete zde: https://experiments.withgoogle.com/ai/sound-maker

Každopádně, pokud umělá inteligence skutečně bude schopna přesvědčivě komponovat, nemyslím si, že by to umělce příliš ohrožovalo. Skupinou, která by ohrožena být mohla, jsou právě oni dnešní anonymové, řemeslníci plnící hudební knihovny. Jakmile je bude stroj schopen přesvědčivě nahradit, budou nejspíš nahrazeni. Jeden druh anonymity tak bude nahrazen anonymitou jinou, tentokrát strojovou. Vlastně půjde o nový druh lidové hudby, protože kolektivní produkce procesorů by mohla být paralelou oné kolektivní národní tvořivosti. Pokud si tedy umělá inteligence nevypěstuje vlastní ego a nebude se dožadovat osobního uznání.