Jak bude po smrti? Ptá se Jacob Kirkegaard a na svém albu ukazuje přinejmenším, jak to bude znít.
„Tenhle mikrofon,“ řekl, ukazuje na mikrofon, který se černal na bílých kachličkách, „ten je tu proto, abychom slyšeli průběh z obřadní síně. (…) A nahlédneme do pece támhletím okénkem nahoře v dvířkách. Je, pane Dvořák, z netavitelného kouřového skla. Je to, pane Dvořák, nejsvětější okno světa. Když jím pohlédnete, uvidíte jím přímo do kuchyně smrti, do dílny samého pánaboha, když se v ní duše odlučuje od těla a vzlétá do éteru.“
Pan Kopfrkingl ve Fuksově Spalovači mrtvol je fascinován možností zblízka sledovat poslední okamžiky lidské existence a v jeho okouzlení se spojuje zamyšlení nad otázkami metafyzickými s posedlostí technickými detaily, správnou teplotou, při níž se kosti rozpadají na prach, rozměry potrubí a tak podobně.
Umělci všech oborů napříč historií se smrtí samozřejmě zaobírali a zaobírají a v hudbě najdeme nespočet děl od středověkých písní inspirovaných morem po extrémní metalové nářezy. Většinou však jde o rovinu symbolickou a poetickou. Realistické ztvárnění smrti je z mnoha důvodů společenský i estetický problém. Dánský zvukový umělec Jacob Kirkegaard se do této oblasti pustil ve svém aktuálním počinu nazvaném Opus Mors, který vyšel na dvojvinylu na značce Fonik.
Kirkegaard nezaznamenává samotnou smrt, ale okamžiky přicházející těsně po ní. S pomocí mikrofonů a za podpory několika institucí zachytil symfonii, jejíž věty nás postupně zavedou do márnice, na pitevnu, do krematoria a do „zahrádky mrtvol“, v níž se těla nechávají rozpadat v přírodním prostředí, aby bylo možné zkoumat procesy, jež při tom probíhají.
„Nechtěl jsem vytvořit další klišovitý obraz smrti. Zajímalo mě, jaký je při pitvě rozdíl mezi zvukem pitvaného srdce a mozku.“ Vysvětloval Kierkegaard minulý rok při prezentaci svého alba v Rumunsku. Jeho dílo ukazuje, co bude znít kolem nás, případně přímo v nás v okamžicích, kdy již nic (pravděpodobně, doufejme) neuslyšíme. Opus Morturarium, dominuje hučení klimatizační techniky v márnici, Opus Autopsia nabídne cvakání ostrých nástrojů a čvachtání tkání, v Opus Crematio hučí plameny a vrčí strojovna posouvající rakev do očistných plamenů (za rozdychtěného dohledu pana Kopfrkingla za okénkem), v Opus Putesco jsou hlavními hráči roje much a dalšího hmyzu za doprovodu podivných záchvěvů zachycovaných snímači uvnitř rozpadajících se těl.
Výše uvedený popis jednotlivých „scén“ může působit odpudivě, děsivě, hororově. Kolik z těchto pocitů by se ale dostavilo, pokud bychom poslouchali neinformováni, bez kontextové omáčky? Zatímco v rovině volby tématu a realizace je Opus Mors unikátem, zvuky samotné jsou podobné jiným, s méně znepokojivým původem. Nahrávky klimatizací najdeme leckde a ty, jež ochlazují kanceláře po celém světě, se od márničních liší nejspíš jen nastavenou teplotou. Stejně tak mechanismy v kremační peci lze zaměnit za lecjakou těžkou mechaniku. Nahrávky z pitevny mají pravda celkem jednoznačný a ne zcela příjemný zvuk střetu čehosi měkkého s čímsi ostrým. Na druhou stranu s podobným materiálem pracovalo již v roce 2001 duo Matmos na albu A Chance to Cut Is a Chance to Cure, na němž ze zvuků plastické operace vytvořili celkem radostný taneční track.
Nahrávku tlejících mrtvol bychom s jiným popiskem mohli vnímat jako zvukový snímek přírody s hmyzem poletujícím po květinách v letním žáru. S takovou představou jde o v podstatě relaxační poslech třeba ve srovnání s nahrávkou na albu Outside the Circle of Fire (1998) Chrise Watsona, který umístil mikrofony do mrtvé zebry, abychom si mohli poslechnout, jak ji trhají supi.
Jacob Kirkekaard má za sebou nahrávání leckterých nezvyklých zdrojů. Akustika místností v okolí Černobylu nebo zvuky vydávané vnitřkem lidského ucha, zvuky sopek a gejzírů. V oněch případech pro své posluchače objevoval zvuky, které byly již samy o sobě jiné a nezvyklé. U takzvaných otoakustických emisí, vydávaných naším vlastním sluchovým ústrojím člověk mohl užasnout, co mu bez jeho vědomí a úsilí zní přímo v hlavě. Na Opus Mors slyšíme zvuky, na jaké bychom mohli narazit i v jiných kontextech. Teprve vědomí, že posloucháme, co se děje s lidskými těly a že aktéry podobných zvukových produkcí se staneme jednou sami, dodává zvukům nový rozměr. Někoho to může odpuzovat, v jiném probudit fascinaci podobnou té, jaká poháněla laskavého pana Kopfrkingla.
Chcete-li zjistit, co posmrtné zvuky probudí ve vás, můžete to zkusit při vystoupení Jacoba Kirkegaarda na festivalu Alternativa. Původně plánovaný letošní ročník je ovšem kvůli epidemii přesunut na rok 2021, je tedy třeba mít trpělivost. A pokud se mezitím chcete dozvědět více o umělci, nakoukněte do našeho archivu na rozhovor, který s ním vedla Zuzana Friday Přikrylová.
