Jóhann Jóhannsonn, neptuniánské vize Olafa Stapledona a jugoslávský brutalistní beton.
„Poslouchejte trpělivě. My, kteří jsme poslední lidé, upřímně toužíme s vámi komunikovat.“ Hlasem herečky Tildy Swinton se tak k nám obrací generace lidstva z budoucnosti vzdálené dvě miliardy let. Kamera při tom z podhledu klouže po hrubém betonovém povrchu jakéhosi monumentu a výjev doprovází pomalé akordy lidských hlasů. Tak začíná film, jehož režisérem i autorem hudby je Islanďan Jóhann Jóhannsonn, jenž v roce 2018 zemřel. Na filmu Last and First Men pracoval přibližně deset let a v podobě koncertu s projekcemi jej ještě stihl představit roku 2017. Filmová verze měla premiéru letos a představuje zajímavý průsečík sci-fi, abstrakce a architektonického dokumentu.
Scénář vychází ze stejnojmenné knihy britského spisovatele Olafa Stapledona, která vyšla v roce 1930. Jde o jakousi kroniku lidstva, jeho osmnácti vývojových fází, během nichž se lidstvo z neobyvatelné Země přesune nejprve na Venuši a posléze na Neptun. Kniha nemá konvenční děj, ale s vědeckou důkladností popisuje historii budoucích lidských rodů, jejich fyzické i kulturní proměny i filozofii. Text je psán z perspektivy osmnáctých, tedy posledních lidí, kteří dosáhli nesrovnatelné úrovně poznání a zároveň vědomí, že se blíží jejich konec.
Olaf Stapledon předkládá některé zajímavé vize týkající se umění. Hudba či další umělecké formy se v knize opakovaně objevují coby důležitý prvek lidské civilizace či přímo celého vesmíru. Druzí lidé, kteří povstanou po katastrofickém konci prvního (tedy našeho) rodu, si kupříkladu cení hudby coby abstraktního umění a již jejich malé děti mají (například vedle sbírání matematických vzorců) v oblibě pohádku, v níž statečná melodie porazí kakofonická monstra, aby získala melodickou nevěstu v zemi, jejíž krajina je tvořena výhradně zvuky.
U jedné z civilizací v rámci Třetích lidí se hudba stala základem náboženství, tedy nikoliv jeho složkou či prostředkem, ale přímo předmětem uctívání. Víra v hudbu se vyvinula v systém, jehož vývoj napříč staletími je popsán včetně proměn od podzemní církve po oficiální ortodoxii, reformaci a sektářství. Zájem posilovat v dětech co nejsilnější cit pro hudbu vedl u této civilizace k selektivnímu výběru partnerů, z čehož vzešly generace s doslova hypertrofovanou hudební senzibilitou. Jak se píše v knize: „Tyto nové bytosti byly tak nadměrně citlivé na hudbu, že jim píseň skřivana způsobovala svou banalitou vážné utrpení, a pokud slyšeli lidskou hudbu, jejíž styl jim vyhovoval, upadaly pokaždé do vytržení. Pod vlivem hudby, která nebyla podle jejich vkusu, byli tito lidé schopni zešílet a zavraždit hudebníky.“ Ustavila se tyranská hudební teokracie, jejíž vláda vedla k chaosu a pádu oné civilizace. U Pátých lidí je rozvinuta telepatická komunikace a přímé propojování myslí, takže je jejich kultura osvobozena od nutnosti vyjadřovat se pomocí symbolických systémů. Řeč zůstala zachována již jen jako prostředek uměleckého vyjádření. Sedmí lidé, vybavení křídly podobnými těm netopýřím, z umění praktikují hudbu, recitaci a létací tance.
Zároveň se celou knihou táhne motiv hudby coby metafory universa. Stapledon se obrací k antické představě „hudby sfér“, jednoty propojující individuální životy i celé galaxie. Vypravěč, příslušník oněch Posledních lidí, popisuje, že „celé kosmické dobrodružství chápeme jako právě probíhající symfonii. (…) Je to hudba tvořená nikoliv pouhými zvuky, ale dušemi. Každé z jejích vedlejších témat, každý akord, každý jednotlivý tón, každý záchvěv tónu, je více než pasivní složkou hudby; je zároveň posluchačem i tvůrcem.“ Hudba sfér přesahuje existenci lidstva, která v ní tvoří jen jeden z hlasů. Ten se podle knihy právě přiblížil ke svému závěru.
Stapledonova kniha nepředstavuje konvenční sci-fi čtivo, nicméně si vysloužila značný věhlas a vliv. Jakkoli by se to nabízelo, zmínky o hudbě se ovšem do Jóhannssonnova filmového scénáře nedostaly. Důraz je kladen spíše na filozofické aspekty, případně na téma proměny životního prostředí lidí, ať již vlivem jejich vlastních aktivit, nebo zásahem vesmírných sil. Absence hudby v textu je samozřejmě vynahrazena hudbou skutečně znějící.
Jediným skutečně lidským prvkem filmu je hlas recitátorky. Vizuální složce dominují černobílé záběry na působivé betonové stavby pomníků, postavených na území bývalé Jugoslávie po druhé světové válce. Tvary spojující komunistické velikášství s geometrickou odvahou jsou rozmístěny v krajině mimo velká města a jejich izolovanost zesiluje pocit mimozemskosti. Kamera si objekty prohlíží s rozmyslem, najíždí z nečekaných úhlů, někdy je propojuje s okolní krajinou, jindy nás vtahuje do detailů surového povrchu či vlhkosti prokapávající prasklinami.
I hudba jako by byla stavěna z masivních bloků. Uplývá v téměř statických plochách, které sice mnohdy začínají jemnými melodickými linkami, ale postupně mohutnějí, roztahují se do subbasových hlubin i éterických výšek a získávají intenzitu až výhružnou. V několika místech jsou tyto gradace náhle přerušeny, useknuty do ticha. Také obraz se v takových momentech mění a místo černobílých památníků na nás pomrkává zelné světélko osciloskopu. S tím je většinou spojen i přechod do nové části narativu. Další barevný kontrast přijde krátce po polovině snímku, kdy se kamera zadívá do rudého slunce. Jemně hučící prodlevu v tu chvilku překryjí jemné smyčcové akordy a konejšivý ženský hlas.
K nahrávání přizval Jóhannssonn řadu jmen z okruhu stálic současné experimentální hudby. Na violoncello hraje Hildur Guðnadóttir, na saxofon Colin Stetson, k nim se připojuje kvarteto vokalistů i symfonická síla Budapest Art Orchestra. Zvuky reálného světa přispěli Chris Watson a Jez Riley French. Kontrabas a elektroniku ovládá izraelský skladatel Yair Elazat Glotman, který také po autorově smrti dokomponoval chybějící místa.
V posledních letech se v oblasti na pomezí hlavního proudu a experimentu usadil okruh hudebníků, jejichž tvorbu spojuje dědictví minimalismu, ambientu, poučenost soudobou vážnou hudbou i elektronikou, s častými sklony k zádumčivosti a melancholii. Dobře se jim daří ve filmové hudbě a i jejich hudba autonomní má často rysy „soundtracků k neexistujícím filmům.“ Nepříjemně často se však tato scéna dostává na hranu kýče i za ni a ani Jóhann Jóhannssonn nebyl vždy imunní vůči přeslazenému krasosmutnění. Na rozdíl od jiných se mu však dařilo v nejsilnějších okamžicích tyto odstíny doplnit čímsi kontrastním a výsledek tak posunout od předvídatelnosti. Ve filmu Billa Morrisona The Miners’ Hymns (2010) tak kombinací varhan, žesťů a bicích dodává dokumentárním záběrům anglických horníků v dolech i na demonstracích nadosobní i nadčasový rozměr. V brutálním thrilleru Mandy (2018) zase jeho elektronické plochy mění krutosti páchané aktéry filmu v obřadní choreografii. A toto spojování velmi pozemských věcí a činů s vyššími sférami funguje i v Last and First Men. Hrubý beton vztyčený jugoslávskými komunisty na svazích coby památka partyzánských bojů se skrze hudbu proměňuje v svědectví o vesmírném příběhu, který nás všechny dalece přesahuje.
Film byl v říjnu na programu festivalu Ji.hlava a v plánu bylo i jeho uvedení v kinech. Zda k tomu v současné situaci dojde, zatím není jasné.
https://www.youtube.com/watch?v=VoQZ6PBeEuY&ab_channel=Mezin%C3%A1rodn%C3%ADfestivaldokument%C3%A1rn%C3%ADchfilm%C5%AFJi.hlava