Muzikolog není typickým kandidátem na prezidentský řád. Letos v červenci ale jeden český muzikolog právě takový řád obdržel, a to od litevské prezidentky. Vyznamenaným byl Vítězslav Mikeš a medaile byla oceněním jeho dlouholeté propagace litevské hudby v Čechách. Ovšem to je jen jedna stránka jeho aktivit. V posledních letech působí především v „neviditelných“ ale důležitých rolích coby produkční u orchestru Berg nebo ve filharmonii Hradec Králové a od roku 2012 jako dramaturg ve Filharmonii Brno. Za jeho působení v Brně se na programu koncertů často v odvážných, ale promyšlených kombinacích objevuje vedle klasického a romantického repertoáru objevuje hudba 20. století i zcela nové kusy. Dominanci západní hudby zároveň vyvažuje kompozicemi autorů z takzvaných postsovětských, ale také třeba asijských zemí. Vedle toho o hudbě píše, mimo jiné do časopisů Czech Music nebo HIS Voice, a připravuje rozhlasové programy na stanici Vltava. Je tedy tím, kdo hudbě pomáhá na cestě od tvůrců k posluchačům, přičemž sám zůstává víceméně skryt. V tomto rozhovoru tedy aspoň trochu tuto nenápadnost narušme.
Jaká byla tvoje cesta k objevení litevské hudby?
Na počátku to byla cesta stopem do země, o které jsem prakticky nic nevěděl, ale která mi ihned učarovala. Dál už tu cestu naznačím jen v bodech: ohromení Litvou – krajinou, kulturou, historií, jazykem, lidmi… – a těžko popsatelný pocit druhého domova (paní profesorka Giedrė Lukšaitė Mrázková, litevská cembalistka a varhanice působící v Praze, později poznamenala, že v minulém životě jsem musel být Litevcem); poznání výtvarné a hudební tvorby Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise, o jehož klavírní hudbě jsem pak psal diplomovou práci; studium litevštiny v Praze na Univerzitě Karlově s možností každoročních 2-3měsíčních stáží ve Vilniusu; postupné poznávání soudobé hudby, v čemž mi významně pomáhali Daiva Parulskienė a Linas Paulauskis z Litevského hudebního informačního centra (Linas tam působí dodnes a stále mi je k dispozici při zprostředkovávání materiálů, díky mu za to!); popularizace litevské hudby prostřednictvím článků a rozhlasových pořadů… Vše vyvrcholilo tím, že jsem zcela propadnul hudbě a osobnosti Broniuse Kutavičiuse, o jehož dílech na texty básníka Sigitase Gedy jsem napsal disertaci. No a postupně se objevovaly možnosti uvádět u nás litevskou hudbu i živě.
Jaká je dnes situace soudobé vážné hudby v Litvě a vztah státu k této oblasti? Můžeme se v Pobaltí něčím inspirovat, pokud jde o to, jak přistupovat k okrajovějším oblastem kultury?
Soudobá hudba má v Litvě rozhodně výraznější postavení než u nás. Má velkou oporu v kontinuálně rozvíjené tradici velkého festivalu Gaida, který se koná nepřetržitě od roku 1991 – na něm zazněla spousta litevských premiér (včetně orchestrálních) a objednávek od litevských a v posledních letech i světových autorů. Pro soudobou tvorbu v oblasti elektronické a elektroakustické hudby je významnou platformou festival Jauna muzika. Fakt je, že i v Litvě v poslední době dochází k parcializaci sil – vznikají menší festivaly s větší či menší nejistotou delšího trvání. Ale velké akce neskomírají.
Podstatnou úlohu plní i Litevské hudební informační středisko, které vydává noty, CD (profilová alba, výběry toho nejzajímavějšího, co za jisté období v litevské hudbě vzniklo atd.), vede informacemi nabité webové stránky, rozvíjí nejrůznější projekty propagující litevskou hudbu doma a zejména v zahraničí atd. atd. Pracuje tam šest lidí – jen si to srovnej s naším Hudebním informačním střediskem…
Ta obecná podpora soudobé tvorbě – nejen na Litvě, ale i v dalších pobaltských republikách – dost možná vychází z absence mezinárodně prosazené klasiky. My máme Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Suka, Martinů, s tím si vlastně repertoárově vystačíme. V Pobaltí takové skladatele nemají, proto napínají úsilí do prosazování současných autorů. Opomenout nelze ani silnou oblast sborového umění – i amatérské sbory tam jsou na vysoké úrovni a často interpretují i soudobou hudbu, kterou pro ně píší renomovaní skladatelé. A hybnou silou je nakonec i svérázný folklor, ze kterého soudobá hudba dodnes bohatě čerpá a dokáže využít jeho potenciálu i v těch nejavantgardnějších projevech.
Které litevské skladatele či hudebníky bys doporučil, někomu, kdo se o tamní hudbě chce něco dozvědět?
Nabízelo by se, abych zareagoval ve stylu „to je těžká otázka“ a abych pokračoval namátkovým výčtem spousty jmen a názvů skladeb. Ale nezaskočíš mě. Bez zaváhání řeknu, že za klíčové dílo litevské hudby považuji oratorium Poslední pohanské obřady Broniuse Kutavičiuse. Když se mi toto oratorium dostalo poprvé do rukou na CD a v grafické partituře, nemohl jsem se od něj odpoutat. Jak prosté dílo. Ale jak důkladně promyšlené, silné a působivé! Snil jsem o uvedení v Česku, ale kdovíproč jsem si z nahrávky a autorových instrukcí učinil dojem, že naživo je to prakticky nerealizovatelné. Pak mi ale Linas Paulauskis doporučil obrátit se na sbor Aidija a jeho sbormistra Romualdase Gražinise, kteří přijeli v roce 2012 na festival Hudební fórum Hradec Králové a ve spolupráci s místním dětským sborem Jitro Poslední pohanské obřady (spolu s dalšími dvěma Kutavičiusovými oratorii) uvedli. Uvědomil jsem si, že k realizaci stačí sbormistr, který skladbu dokonale zná a dokáže vytvořit i choreografii pohybu sborů v prostoru. V roce 2017 se oratorium podařilo uvést znovu, tentokrát na Moravském podzimu v Brně, kde Aidija opět spolupracovala s místním dětským sborem (Kantilénou). Reakce publika byla po obou provedeních totožná – dlouhé ticho poté, co sbory vyšly z kostela a dozněl závěrečný varhanní chorál, a pak nekonečné bouřlivé ovace. Velký zážitek to byl i pro oba české dětské sbory. Já se vlastně divím, proč si z toho Aidija nevytvořila svůj vlajkový exportní projekt.
Ale abych nezůstal jen u jedné skladby… Celá Kutavičiusova tvorba stojí za velkou pozornost. A kdybych to měl vzít namátkou chronologicky, doporučil bych Čiurlionisovy klavírní skladby, díla prvních dvou litevských avantgardistů Vytautase Bacevičiuse (bratra polské skladatelky Grażyny Bacewicz) a Jeronimase Kačinskase (žáka Aloise Háby z Pražské konzervatoře a průkopníka mikrotónové hudby na Litvě), úžasná je hudba Juliuse Juzeliūnase, z Kutavičiusových vrstevníků jsou velmi zajímaví např. Osvaldas Balakauskas a Feliksas Bajoras, z dalších generací bych připomněl Onutė Narbutaitė, Šarūnase Nakase, Rytise Mažulise, Antanase Jasenky, Arturase Bumšteinase, značně originální je hudba Justė Janulytė, Egidiji Medekšaitė, Žibuoklė Martinaitytė atd. atd. Mimochodem, za povšimnutí stojí ta vysoká koncentrace žen-skladatelek; přitom všechny autorky, které jsem zmínil, se dokázaly prosadit i mezinárodně…
Jak fungují v současnosti hudební vztahy mezi ČR a Litvou, případně jinými pobaltskými zeměmi?
V posledních dvou stoletích se tyto vztahy průběžně rozvíjely a byly nemalé, byť výraznější otisk zaznamenaly hlavně u Litevců (mimochodem, historii česko-litevských hudebních vztahů kdysi dobře zmapovala ve své diplomové práci Rūta Prusevičienė, současná ředitelka Litevské národní filharmonie). Kdo u nás třeba ví, že do vývoje litevského hudebního života v 19. století významně zasáhli dva čeští hudebníci a pedagogové Rudolf Liehmann (syn Dvořákova učitele Antonína Liehmanna) v Rokiškis a Josef Mašek v Rietavas (na Litvě se traduje, že právě Mašek jako první rozpoznal Čiurlionisův talent)? U nás se však povědomí o litevské a potažmo pobaltské hudbě v posledních dekádách výrazně zlepšilo, což je dáno stoupajícím mezinárodním renomé několika skladatelů. Jména jako Arvo Pärt, Erkki-Sven Tüür, Pēteris Vasks nebo Bronius Kutavičius se na našich pódiích vyskytují opakovaně a to je vlastně jen špička ledovce. Přitom se často jedná o zásadní počiny – dá se připomenout uvedení experimentálního díla Ziqquratu II Šarūnase Nakase v 90. letech na Marathonu nové hudby, z Kutavičiusových děl tu kromě Posledních pohanských obřadů zazněla třeba hudba k Dreyerovu filmu The Passion of Joan of Arc (díky Orchestru Berg) nebo symfonie Epitaphium temporum pereunti před dvěma lety na Pražském jaru v podání Litevského národního symfonického orchestru. Erkki-Sven Tüür byl rezidenčním skladatelem brněnského festivalu Moravský podzim 2015 (kde byl uveden i celovečerní projekt Přesýpací hodiny Justė Janulytė) a Pēterise Vaskse si jako rezidenčního skladatele sezony 2016/2017 zvolila Janáčkova filharmonie Ostrava. O vysoké frekvenci uvádění děl Arvo Pärta ani nemluvím. A to jsem řadu důležitých provedení určitě ještě opomenul…
Jako publicista i jako dramaturg se věnuješ hudbě z různých oblastí bývalého SSSR. Existuje něco, co tyto země hudebně spojuje? Existuje vlastně „postsovětská hudba“?
Jako publicistu mě to opravdu víc táhne na východ, jako dramaturg se ale snažím o teritoriální vyváženost a doufám, že to tak působí i navenek. Co se „postsovětské hudby“ týče, kdysi jsem s tím pojmem operoval, ale dnes už se mu vyhýbám. Dříve jsem se totiž zaměřoval hlavně na skladatelskou generaci, která nastoupila v 60. letech a přišlo mi, že autory jako Alfred Schnittke, Sofija Gubajdulina, Arvo Pärt, Bronius Kutavičius, Pēteris Vasks, Gija Kančeli, Valentin Silvestrov, Tigran Mansurjan ad., tedy nejvýraznější postavy této generace ve svých zemích – a samozřejmě autory se zcela rozdílnými tvůrčími rukopisy – něco spojuje. A to při vší kulturní různorodosti jejich zemí, které byly součástí Sovětského svazu. Třeba nadšení pro západní modernu vnímané na počátku jejich skladatelských drah jako protest vůči socrealistické estetice. Nebo naopak pozdější odklon od komplikovaného hudebního jazyka ve prospěch zjednodušení a duchovnosti, což by se zase dalo vnímat jako protest proti ateizaci sovětského společenství a zároveň jako snahu o hlubší ponor do duševního dědictví, spirituality toho kterého národa. Už tedy tato generace se vlastně ze sovětského kontextu vymanila a o jejich následovnících ani nemluvě. Proto pokládám pojem „postsovětská hudba“ za víc než problematický, nehledě na to, že pro dané země už má navždy negativní zabarvení. Mluvme dnes o litevské hudbě, estonské, lotyšské, ukrajinské, arménské, ruské…
V roli dramaturga Filharmonie Brno již několik let mícháš klasický repertoár s hudbou novější až zcela soudobou. Máš nějaký klíč k hledání toho aktuálního a zároveň posluchačsky vstřícného repertoáru?
Jediný možný klíč nemám, to by brzy vedlo ke klišé. Za každým programem stojí dlouhé přemýšlení o souvislostech mezi skladbami … Rozhodně se vyhýbám „sendvičové metodě“, která podle mě soudobé hudbě spíš ubližuje – posluchačům se jakoby dá „ochutnat“ současná tvorba v podobě desetiminutové skladby a pak se jim předloží „to, co chtějí slyšet“.
Jsem přesvědčený, že chytré kombinace a zjevné či skryté souvislosti mohou posluchačům pomoci při náročnějších programech. Postav vedle sebe Patetickou symfonii Čajkovského a kantátu Seid nüchtern und wachet Alfreda Schnittkeho. Nebo flétnový koncert The Deceitful Face of Hope and of Despair Sofie Gubaiduliny a Mahlerovu Píseň o zemi. Nebo Tan Dunův violoncellový koncert The Map a Musorgského Obrázky z výstavy. Ty souvislosti se vyjeví, třebaže ta či ona díla od sebe dělí sto let a odlišný hudební jazyk i kontext. Dívám se na hudbu bez dělení na klasickou a soudobou, neopovrhuji populárními klasickými díly, protože ta za to nemohou, že z nich hudební byznys učinil to, co z nich učinil. I tato díla v neotřelé kombinaci, tj. v novém kontextu, vyznívají jinak, nově, životně. Z tohoto přístupu pak plyne určitý balanc, o který mi při tvorbě programů jde. Nemyslím, že je to něco výjimečného, ve světě je to běžný přístup. To jen v našich stále ještě poněkud rigidních hudebních vodách je to možná vnímáno jako dramaturgický progres…
Jaký vliv na dramaturgii má či bude mít nový šéfdirigent brněnské filharmonie?
Vliv má zásadní a je to logické a správné. Pro mě je důležité, že s Dennisem Russellem Daviesem jsme na jedné vlně. On má samozřejmě svou vizi, co by chtěl hrát, ale je ochoten diskutovat, rád si nechá poradit a je otevřený novým podnětům. Díky jeho přirozené autoritě a obrovským zkušenostem se pak odvážnější dramaturgie lépe komunikuje nejen směrem k publiku, ale i k orchestru. Považuji si toho, že můžu spolupracovat s takovou osobností a že mě bere jako rovnocenného partnera při sestavování sezon brněnské filharmonie.
Vítězslav Mikeš vystudoval hudební vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci a litevštinu na Univerzitě Karlově v Praze. Působil jako produkční v orchestru Berg a ve Filharmonii Hradec Králové, jako dramaturg festivalů Hudební forum Hradec Králové a Expozice nové hudby v Brně. Od roku 2012 je dramaturgem Filharmonie Brno. Jako publicista spolupracuje s časopisy HIS Voice, Czech Music Quarterly a Harmonie nebo s českým rozhlasem.