Kniha čtveřice českých autorů zkoumá tvůrčí zacházení s prostorovými kvalitami hudby i nad zvukem jako součástí světa kolem nás.
Je tomu již pár let, co jsem v této rubrice pod záminkou pozvánky na koncert naťukl téma hudby kreativně pracující s prostorem včetně prosvištění historií tohoto fenoménu. Nějak tehdy nezbyl prostor ke konstatování, že v současné české hudbě najdeme několik skladatelů, pro něž je tento aspekt práce podstatnou složkou jejich vyjádření a kteří se mu soustavně věnují. Nyní je tedy čas to napravit a záminku mi k tomu poskytla kniha, která koncem minulého roku vyšla v nakladatelství Akademie múzických umění, tedy NAMU. Jejími autory jsou Michal Rataj, Slavomír Hořínka, Jan Trojan a Tomáš Dvořák, kteří jsou všichni aktivními tvůrci zkoušejícími využít prostor a pohyb jako plnohodnotný hudební parametr.
Knížka je rozdělena do pěti kapitol, z nichž první (od Michala Rataje) a poslední (od Tomáše Dvořáka) mají povahu předmluvy a závěrečného zamyšlení. Tři ústřední části pak z různých stran nahlížejí téma prostoru v hudbě a hudby v prostoru, přičemž propojují snahu o historický přehled o obecnější zhodnocení s velice konkrétními vhledy do vlastních prací autorů. Slavomír Hořínka se věnuje hodně obsáhle prostorovému aspektu hudby i jeho estetickým reflexím se spoustou konkrétních, notovými ukázkami i nákresy doprovázených příkladů. Do širokého kontextu pak zasazuje objasňování svých vlastních skladeb. Michal Rataj se kromě úvodní kapitoly věnuje specifickému tématu propojujícímu otázku prostorového chápání hudby s technologiemi, a to fenoménu reproduktoru. „Reproduktor jako hudební nástroj“ je v době, kdy drtivá většina hudby k našim uším přichází právě z těchto zařízení, jevem, který si reflexi bezpochyby zasluhuje. Rataj opět široký historický a estetický úvod spojuje s analýzou vlastní skladby. Jan Trojan navazuje kapitolou, kde historie různých pokusů o rozšíření předznamenává vznik konkrétního systému, takzvaného akusmonia na pražské HAMU. Závěrečná kapitola Tomáše Dvořáka odbočuje od hudby k obecnější rovině vztahu zvuku a prostoru, přičemž ho spíše než umělecká hlediska zajímají souvislosti společenské, filozofické či psychologické.
Text knihy je nadupán informacemi. Zároveň to ovšem není snadné čtení. Ne snad pro esoteričnost obsaženého poznání, ale pro evidentně nedostatečnou redakční práci. Všem kapitolám, některé více, jiné méně, by prospěly úpravy směřující k větší srozumitelnosti, odstranění vaty, ujasnění termínů. Tomáš Dvořák např. píše, že se nebude zabývat „hudbou, ba ani zvuky, jako spíše hluky, ruchy a šumy“ (s. 216). Vyplývá z toho, že vidí rozdíl mezi zvukem a hlukem či ruchem, ovšem není jasné, v čem onen rozdíl pro něj leží. K náročnosti čtení přispívají i relativní drobnosti, jako když jsou citáty z angličtiny, němčiny nebo francouzštiny ponechány v originále a jen některé pak přeloženy v poznámce pod čarou. Podobně zvláštně působí i proměny odstínů písma, které mají signalizovat různé druhy textu, ovšem nějak jsem neodhalil systém, který za střídáním stojí.
Výše uvedená kritika není nářkem čtenáře líného prokousávat se trochu náročnějším textem. Spíše potvrzením skutečnosti, nad níž jsem se tu již rovněž kdysi pozastavil. Jde o to, že česká hudebně-akademická obec podceňuje význam komunikace s širší veřejností a nesnaží se o tématech, která v ní rezonují, psát tak, aby to zaujalo i čtenáře, kteří nejsou zasvěceni. To totiž nemusí znamenat banalizaci textů a rezignaci na informační hustotu, ale rozhodně to musí obnášet kritické posouzení, zda se sdělení pod tíhou toho všeho, co autor má na srdci, nezačíná hroutit. Budiž tedy na závěr vyhlášeno: Kniha Zvukoprostor – Prostorozvuk je plná podnětných myšlenek a důležitých faktů souvisejících nejen s tím, jak hudební skladatelé řeší prostorovou složku hudby, ale i s obecnějšími otázkami toho, jak žijeme mezi zvuky a jak zvuky žijí kolem nás. Zasloužila by si ale trochu editace.
