Posluchačské pocity Václava Kahudy.
Zpráva o smrti spisovatele Václava Kahudy mě zastihla první den dovolené. Mimo počítač a knihovnu jsem si dva týdny připomínal jeho texty jen lovením v paměti a zatoužil si je opět zpřítomnit. Jsou nevyčerpatelné. Kahuda zesnul předčasně, krátce po vydání románu Prám, proslul zejména dnes již legendární Houštinou, autobiografickým proudem vzpomínek, pocitů a metafor.
Jedné noci na samých hranicích léta. Vzbudil jsem se v dřevěné chatě. Vyšel jsem ven. Otec zde seděl u rádia, šeplavou mušli sluchátka měl zastrčenou v uchu. Nepřirozeně hlasitě mi řekl „…ať nenastydneš…“ a dál se ponořil do tichého rachotu a šumů. Tatínek byl vůbec každou noc napojený na celý šramotící, v cizích jazycích cosi vykřikující, chraplavě vyhrávající svět.
Neustále pomalu prostupoval sféry signálů, šumů a atmosférických poruch. Naslouchal tajným šifrovaným zprávám, morseovkám, balkánským filharmoniím. Ponořoval se k hladinám štvavých vysílaček, proplétal se bručením rušiček, naslouchal vzdalujícím se rokenrolům.
Stanul jsem v té teplé překrvené noci pod žárovkou na zápraží. Ze tmy vylétaly můry a ťukaly do horkého skla. Oblak mušek, zelených jepic, zatmívá slabý jas. Pavouci předli sítě, procitnuvše z dlouhé strnulosti. Cvrčků chřestivý čas. Obrovská hnědá kobylka pomalu kráčela po desce stolu.
Vešel jsem do tmy. Kráčel mezi stromy. Díval se na vzdálená světla v krajině, ztracená v lesích. Naslouchal osamělému štěkotu psů z vesnice. V široké tmě u řeky, uprostřed luk a polí, se kolísavě sune světélko. Někdo jede na kole po pěšinách. Ze tmy se dívám na otce. Opírám se o strom. Nastavuji tvář jiskřivému světlu hvězd. Rukou šátrám po zvrásněném kmeni. … Vtom se v kůře hnulo cosi živého. Zpod prstů mi vylétlo něco velkého, měkce tlukoucího křídly. Vidím, jak lyšaj prolétl pod žárovkou a zmizel ve tmě nad údolím.
Vracím se ke světlu. K paprskům cezeným ježatými těly smrků. Vtom slyším, jak z krajiny za mými zády, v dálce, zazněl krátký, smutkem se rdousivě prodírající, zoufalstvím a krví nacucaný výkřik.
Narodil v roce 1965 coby Petr Kratochvíl, autorské začátky si prožil Na kovárně v Braníku a spisovatelem byl vpravdě samorostlým. V jeho prozaických textech narážel hospodský tok historek a vůbec řečí na kameny bolestné introspekce, boje s vnitřními běsy a hmatatelné smyslovosti. S jazykem zacházel vysloveně taktilně a chceme-li hájit hypotézu, že hmat je základním smyslem, neboť čtvero ostatních není ničím jiným než hmatem na jiných úrovních, může nám Kahudovo dílo poskytnout řadu argumentů.
Jednoho dne. Byla už škola. Při hodině hudební výchovy. Kdy jako jindy jsem se vypnul. Dobře věda, že tuto hodinu budu mít klid. Jsem pojednou uslyšel…
Jeden spolužák usedl ke klavíru a začal hrát. Je to Beethovenova sonáta „Pro Elišku…“ Jako bych se po letech probral z němoty. Sedím ve třídě. Hledím na hezké tváře dospívajících holek. Sedím tu mezi živými lidmi. Jsem v bezpečí.
Kanoucí tóny, zurčící hudba, rozevírající se a opět vracející k té jedné dokonalé melodii. Jež jako pramen ponořená proplouvá zvonící krajinou variací. Ano – vidím krajiny. Rozlehlé, zádumčivé klenby starých parků. Prosluněné louky, želené pláně, jež jako vzduté moře se vlní do dálky v průsecích tmavých lesů. Vidím březové háje v rozlitých jarních vodách. Zelené šumící zlato stromů. Vidím kraje štěstí…
A cosi za tím. Nějaké tušení blízké dospělosti. Bezpečí let, kdy bude člověk stát na svých nohách a hledět bude v svět. A to šedomodré tušení se mě dotklo štěstím a hlubokou radostí.
Svoboda… Stoje ještě pořád u chřtánu. V černém bahně, v bílém jílu dní. Zahlédl jsem na okamžik, v mezeře, někde uprostřed svých pocitů. Spatřil jsem průhled do šťastného světa.
Spolužák, černovlasý hoch. S patou vlasů jak malý Hitler. Hrál pořád dokola tu skladbu. Nic jiného neuměl. A já věděl… Nezemřu v pasti těchto dní. Zanedlouho skončí tahle škola. A za ní se odehrává život. Za ní se klene těžký, ale volný svět.
Několik uvedených líčení hlubokých posluchačských zážitků pochází vesměs z Houštiny. V pozdějších textech Kahuda své ohledávání časoprostoru podřizoval společenskokritickým narativům a utopickým snům o nápravě světa či alespoň úniku do lepšího jinam. V trojici „comebackových“ románů se starý známý Kahuda neztrácí, zejména Prám ale jako by psali dva lidé.
Naslouchám šramotu v křovinách. Tu vidím, jak maličká zvířátka, hlavičky utíkají v řadě za sebou. Ztuhnu a okolo ten vláček prošustí. Lasičky tečou listím.
Stojím na hřebenu kopce. Stromořadí vylézá z lesa ven do krajiny. Na rozcestí stojí morová kaplička. Dvě obrovské lebky se dívají do kraje. Bon Repos.
Stojím na lesní pěšině. Tu silný sytý zvuk houslí vše znehybní. Naslouchám zprvu vylekán. Naslouchám nepohnutě. Krajem se rozléhá Beethovenův koncert pro violu. Tóny vyvstávají a plně a neochvějně zní krajinou. Les je prostoupen tou hudbou. Vlhký zamžený vzduch mezi stromy, vodou napité mechy, vše zní hudbou.
Hluboká poklesnutí a chvějivé, melancholické výstupy. Tlumená síla té hudby. Jsem zasažen. Obklopuje mě ze všech stran. Přichází z korun stromů, z deštivého nízkého nebe. Blíží se mezi kmeny. Rozechvívá mé nitro a mlčenlivý kraj do dálky zní. Vzlétla hejna ozvěn a teď krouží pod mraky. Letí do všech stran. Do lesů za řekou, do rozsáhlých rovin u Labe. Do kopců na severu.
Stojím uprostřed hudebního lesa a zvuk těch smutných strun, ta krásná pnutí. Úlevné doznění a opětovné znovuzrození tajemné melodie. Ta bezeslovná píseň loví srdce. Jak štváči, jak dravec v lesích. To je – smrt. Plující bezhraniční nitro, jež vzplálo pojednou.
Vím, já vím. Samozřejmě. Z vesnice v údolí. Z tlampačů obecního rozhlasu. Z megafonů, které jindy chrlí ryčnou dechovku a řvavé, pocintané žestě. Z těch reproduktorů, z laminátových trychtýřů na stožárech …zní do kraje čarokrásná hudba.
Po půlhodinovém vytržení skladba končí. Cosi lupne, ozve se zapraštění a chraplavý hlas zadýchaně, v zahlušených, navzájem se překrývajících ozvěnách ohlásí čísi pohřeb. …Funus.Ale ta hudba se vepsala do těch míst. Tam u stožáru, jenž si sám pro sebe zpívá. Tam mezi křovisky akátů a bezinek. Pod korunami borovic. Na pěšině, která v dálce, v šeru mezi kmeny, vychází z lesa. Kde světlá se díra do kraje. Tam došlo k setkání. Něco se dotklo něčeho. Odevšad to přišlo, ke všemu.
Václav Kahuda byl velkým milovníkem hudby i citlivým posluchačem světa. Rádi jsme jej před časem pozvali k besedě v rámci našich poslechových pořadů I Put a Record On, fleška, kterou si přinesl, byla nabita zejména hudbou o generace mladších tvůrců. „Kittchen je takový Igráček,“ zaznělo mimo jiné a došlo i na rehabilitaci ještě předčasněji zesnulého Františka Sahuly, jenž byl mnohem víc než komickou figurkou v panteonu Tří sester.
Někdy, když mám na baterie, pouštím si rádio kablíkem do ucha. Malé upatlané naslouchátko mi šeptá dlouhé předpovědi počasí, stav vody na řekách. Stupeň pro odběr zemního plynu a svítiplynu číslo tři. Naslouchám šramotům z dálek, polským operetám a rychle drmoleným francouzským zpravodajstvím.
Znaven tou hlučnou nicotou, vypínám rádio. Mám prázdnou hlavu a upadám do blažené strnulosti. Zvolna vytuhávám, tělo usíná. Odpočívám od sebe. Jsem pouze dřímající pozornost a nic víc.
Někdy sebou škubnu, když kdosi z baráku hlučně odemkne sklepní chodbu a jde si pro sklenice kompotu do své kóje. Nebo soused instalatér něco rychle uřízne pilkou na železo, závit vytočí. Dýchám zlehka, ani se nepohnu. Později i to přehlížím. Sedím ponořený v tůni mlčení a hojím se.
Poznávat v Kahudových prózách postavy „ze scény“ je vůbec milá čtenářská kratochvíle už proto, že skutečná jména a pseudonymy se napříč dílem střídají dosti svévolně. Bylo by ale chybou hodnotit Kahudu jen jako kronikáře devadesátkové Prahy. V samotě, jež mu nejspíš byla potřebou i prokletím, nalézal nejvíce a hlavní postavou byl vždy on sám se svou všeobjímající zjitřenost, která si hledala cesty, jak vytrysknout a neublížit nositeli.
Strýc usedá ke klavíru. Zkusmo sešlapává pedály a v černém náhrobku hudby dunivě ožívají zvuky. Strýc se jakoby náhodou a zlehka rozbíhá po klávesách. Stojím strnulý uprostřed pokoje. Nikdy jsem nezažil hudbu tak zblízka. Doposavad jsem nepocítil ta rychlá a lehká těla tónů. Ty prostupující vlny vzbuzených melodií. Znaje pouze písně z rádia a neurčité koncerty z prskajících desek gramofonů. Zde náhle jsem stál uprostřed procházejícího stáda hudebních bytostí. Ten zvukový svět proplouval pokojem. Jak znenadání přišel, tak byl ten tam. Klaplo víko piána a strýc odchází do kuchyně s cinkající náručí vína.
Usedám na kulatou židličku. Otáčím se a rostu do výše. Vyšrouboval jsem se tak vysoko, že stěží dosáhnu na zem. Odklápím dřevěné víčko na metronomu a rozhýbávám ručičku. S cvakáním odsekává čas. Posouvám závažíčko až na konec a pomalý, sloní rytmus mi nahání nějaký příjemný strach.
Nahoře na piáně jsou dva bronzové svícny, dřevěná soška tančícího kozáka, velká ryba z červeného vyfouknutého skla. A stojí zde lehce zaprášená modla mých výprav k tomu černému mauzoleu hudby. Výprav, jejichž vyvrcholení jsem si sám odtroubil několika lehkými údery na nejspodnější basovou klávesu. …Stojí zde na plexisklovém stojánku, řítí se v klopeném oblouku …americká stíhačka. Má pečlivě namalovány všechny znaky a čísla. Ze špice trupu a z hrotů křídel trčí černé ostré jehly. […] Vtom venku na dvoře zahlaholí haranti, zacinká zvonek na kole. Na plácku zaduní do zdi střelený míč. Přítomnost protrhla tiché šílení slasti.
Kahudovy knihy jsou díky tomu, že nekvaltují k pointám a rozuzlením a že se v nich literatura nezaměňuje s publicistikou a falešným požadavkem jakési aktuálnosti, nadčasové. Je škoda, že k nim už žádná nepřibude. Jsou ale toho druhu, že se k nim nelze nevracet. Kdysi někdo Kahudu pro hnětení nekonečného přívalu řeči přirovnal k Hrabalovi a kdekdo další to pak pohodlně opsal. Když už hledat paralely, dovoluji si kontrovat – myslím přesněji – Henrym Millerem.