- Inzerce -

Zvolna se zpomalenými deskami

K včerejším nedožitým sedmdesátinám Philipa Jecka… i k letním nedožitým pětačtyřicátinám Michala Brunclíka.

Špatné zprávy se tentokrát šířily pomalu. O tom, že koncem února zemřel liverpoolský hráč na gramofony Philip Jeck, mi při posledním Stimulu – tedy až přednedávnem, v říjnu – řekla Vicki Bennett alias People Like Us. Vídali se prý z přátelství i kolegiálního zájmu, byť k audiokoláži přistupoval každý jinak – ona coby digitální popkulturní „referentka a odkazovatelka“, on coby hledač oprýskaných, zapomenutých zvuků – až do Jeckovy osudové „krátké nemoci“.

Z turntablistů, kteří inspirovali i mou hudební cestu s deskami a jehlami, byl právě Philip Jeck, k jehož včerejším nedožitým sedmdesátinám vydala jeho domovská značka Touch digitální album Resistenza, tím, u něhož jsem si musel dávat největší pozor na to, abych se mu nepodobal. Když v jednom z prvních černobílých čísel HIS Voice vyšla recenze na Jeckovo CD Stoke, hledali jsme s kamarádem Michalem Brunclíkem zrovna tvář své rodící se kapely Birds Build Nests Underground. Že budeme hrát na gramofony a upravené desky, jsme již věděli, Michalovy středoškolské experimenty se smyčkami nám ukázaly jasnou cestu. A najednou jsem si četl o muži, který má rád, když elpíčka popraskávají, a aby se mu smyčkovala, neváhá na ně plácat samolepky. To je ono, jásali jsme a zároveň se zařekli, že dokud nezačneme vystupovat, nebudeme Jeckovu hudbu vyhledávat, aby nás neinspirovala ke krádežím.

Moc dlouho jsem zvědavost přemáhat nedokázal a jak jen to šlo, Jecka si poslechnul. Zas tak moc nesmyčkoval a nepřeskakoval a jeho improvizovaná zasněná nostalgie, čechraná echem a delayem, se s naší touhou psát zařezávající songy vycházející z estetiky industrialu, zas tak nepotkávaly. Jeckovým fanouškem jsem se stal okamžitě, s BBNU jsme sami začali improvizovat až po letech, kdy nám mezilidské vztahy bránily v pravidelném zkoušení a přidal se k nám Martin Ježek, jenž si své filmové pásy a diáky pouštěl, jak jej napadlo, i když gramofonisté měli nazkoušeno. Improvizace se dostavila jako poznaná nutnost a jakékoli potenciální epigonství šlo stranou v zájmu zachycení energie uprostřed poněkud labilního trojúhelníku, definitivně rozehnaného před deseti lety Michalovými démony. Naděje na znovushledání zemřela téměř přesně před pěti lety.

Když jsme s jinou partou zakládali festival Stimul, jehož vůbec poslední headlinerkou se stala právě People Like Us, byl Philip Jeck jedním z prvních na našem promotérském wishlistu. 13. dubna 2006 v Arše v rámci Stimulu proběhl „showcase koncert“ k pětadvaceti letům existence vydavatelství Touch, kde padesátník Jeck zahrál sólově i v duu s Fenneszem. Byli jsme první, kdo jej do Čech přivezl a potěšilo mě, že si jej oblíbili i jiní pořadatelé. Dodnes vzpomínám, jak Jeck dokázal zvukem zaplnit obrovský kostel v Opavě, kam jej na festival svého sdružení Bludný kámen pozval Martin Klimeš.

Koukal jsem Philipovi samo sebou už v Praze na ruce a na stůl. Jak to dělá? Věděl jsem, že kromě dvou kufříkových gramofonků s rychlostmi 16, 33, 45 a 78 používá samplovací klávesky Casio, kytarové delaye a předtočené smyčky na minidiscích. Působivým trikem bylo pouštět šelakové osmasedmdesátky rychlostí šestnáct – v basových hávech se ztratila jakákoli podobnost se zamýšleným vyzněním nahrávky. Jak přesně fungovaly kytarové efekty, těžko říci, jisté je, že jeckovská magie přetrvala i v době, kdy ke gramofonům načas přidal baskytaru (a přinejmenším na jednu nahrávku – kazetu Spool – nahrál s ní, ale bez gramofonů; na obalu to nepovažuje za nutné zmínit) nebo vyměnil Casio a minidiskové smyčky za notebook a MIDI klávesy. Jistě, báseň zbrojnicí nevysvětlíš… a koncertní videozáznamy ukazují, že Philip na vystoupeních ovládal svůj systém neobyčejně uměřeně, vlastně vytvářel zvukové a hudební prostředí z předem dobře připraveného materiálu.

První nahrávky vydal až po dlouhém, snad dvacetiletém hledání. Zkoušel to jako DJ, poté s roztancováváním klubových parketů přestal a svou hrou doplňoval představení pohybového divadla. Zároveň ale vytvořil rozsáhlou instalaci Vinyl Requiem pro 180 gramofonů, filmy, diáky a trojici hráčů chodících po jednotlivých patrech „lešení“ a pouštějících a zastavujících onálepkované desky podle Jeckovy partitury (televizní provedení vypadalo jinak). Přes naznačenou monumentálnost i z Vinyl Requiem cítím melancholické samotářství jeho sólových alb, popraskávajících bok po boku děl o generaci mladších click & cut laptopistů a samplistů. Se značkou Touch pro sebe postupně dozráli, dramaturgický kontext i uložení kompaktů v obalech s tlumenými snímky Jona Wozencrofta byly kongeniální.

Na novějších albech tíhl k abstrakci, od dříve repetitivnějších a písňověji stavěných tracků upouštěl ve prospěch rozmazanějších ploch, často vystřižených z koncertních záznamů. V tomto duchu bylo pojato i aktuální posmrtné album. Hodina obsahuje dva koncertní sety – tichý, křehký pětatřicetiminutový z Turína, během něž s přibývajícím delayem ubývá praskání, a o něco kratší duo s klavíristou, skladatelem, improvizátorem, publicistou a kurátorem Jonathanem Rasinem, nahrané v sále Liverpoolské filharmonie. Pomalu hraný, ale nikdy neutichající klavírní part si dobře rozumí se smyčkami a samply, které často pracují se zpětným chodem a line se z nich hudba ve srovnání s Jeckovými sólovými výstupy o něco více trhaná, rytmická a dynamická. Gramopraskotu tu mnoho neuslyšíme, je možné, že zde Jeck na instrument, s nímž si jej spojujeme nejčastěji, do značné míry rezignuje.

Resistenza je první Jeckovo album, které si po jeho odchodu pouštím. Vlastní hudbu téměř neposlouchám a nevylučuji, že žádnou nahrávku Birds Build Nests Underground už dobrovolně neuslyším. Extrovertní sentiment? Každopádně díky za vše, pánové.


Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen...

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“...

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy...

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby...

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium...

Helmholtz-Funk

Se skladatelem Wolfgangem von Schweinitzem o čistém ladění, hudebnosti hebrejštiny i prostorovosti...

Hermovo ucho – Letiště (v plurálu)

Kdo by nechtěl využít specifický veřejný prostor jako realizační médium pro své nerealizovatelné...

Zkouška sirén: Amelia

Laurie Anderson v kokpitu s brněnskou filharmonií...

MA

Vytváření prostoru pro novou hudbu...