Kartaginská královna, čtyřiaosmdesát autobiografických fragmentů a múzická reprezentace (post)humánní situace… žádný experiment, nýbrž zdařilé poetické dílo.
Nový projekt Alessandra Bosettiho – Didone – dostal název po fiktivní agenderové postavě. Umělec jej stvořil na podzim 2019 v rámci rezidenčního programu Hudebního centra (Centro Musica) v severoitalské Modeně. Zakázka, jíž dílo vděčí za svůj vznik, nebyla podmíněna tematicky, pouze obsazením příležitostného komorního ansámblu (zpěvačka, saxofonista/flétnista, dva kytaristé a dva bubeníci), který měl autor k dispozici.
Didone je velká rekombinační hra s lidským hlasem, reprezentovaným průzračným sopránem Giulie Zaniboni, v hlavní roli. Kombinatorickým operacím je podrobeno hned několik rovin důmyslné kompozice – sonoristická, syntaktická i asociačně-sémantická. Na samém počátku tvůrčího procesu byly mluvené autobiografické narace, k nimž autor vyzval zúčastněné hudebníky. Jejich příběhy nahrál, sestříhal, roztřídil a ze získaných čtyřiaosmdesáti aforistických fragmentů vytvořil uvěřitelnou biografii smyšlené postavy, kterou pojmenoval Didone. K volbě jména ho možná inspiroval známý příběh kartaginské královny Dido, silné a podnikavé ženy, jež se v historii objevila jako archetypální mytéma v mnoha hudebně-dramatických dílech. Bosettiho Didone sice zpívá italsky nádherným ženským hlasem, reprezentuje ale spíš humanoida s indiferentní pohlavní identitou, jehož/jejíž promluva není výsledkem přirozené jazykové (a)kulturace, nýbrž múzickým darem, kterým jej/ji obdařil umělec coby samozvaný demiurg, projektující své vize v novém, posthumánním kontextu. Sympatické ale je, že autor zůstal věrný tradiční múzické reprezentaci, všechny party svěřil živým hudebníkům a nespokojil se s pohodlnějšími způsoby syntetické zvukotvorby, ať už elektronickými nebo počítačovými, poplatnými dostupným technologickým možnostem. Zůstal zkrátka hudebním skladatelem v tradičním významu této ušlechtilé profese. Stejně jako si počínal při psaní, nebo lépe řečeno sestavování „libreta“, i kombinatorika, jakou uplatnil při tektonice a instrumentaci díla, byla tvůrčí, co se týče myšlenkového koncipování i „rukodělného“ provedení. Z celkového počtu čtyřiaosmdesáti původně vokálních fragmentů šest „přeložil“ do hudební řeči tónů. Přestože se na vinylové album, jež letos vyšlo na italské značce Kohlhaas, dostalo pouze šest (z toho jeden instrumentální a jeden ve dvou verzích), není to běžná kompilace, ale spíš pečlivě sestavená smysluplná rekombinace fragmentů, pocházejících z větší mozaiky se zamíchatelnými a přeskupitelnými prvky. Snad se dočkáme i dalších verzí, koncertních provedení i nahrávek.
Ani poslední Bosettiho „vokalýza“ nezapře jeho intenzivní zájem o zvukový a komunikační potenciál lidského hlasu, s nímž ve svých projektech často experimentuje. Několikrát jsme se o tom konečně mohli přesvědčit na živých vystoupeních v Čechách, zejména v Brně, kde ho sešity Janáčkových nápěvků z tamějšího muzea inspirovaly k neobvyklým digitálním reinterpretacím. Didone ale není žádný experiment, nýbrž zdařilé poetické dílo s uváženou kompoziční strukturou a vokálně-instrumentální přesvědčivostí. Party, které skladatel předepsal jednotlivým hudebníkům, zejména saxofonistovi Danovi Kinzelmanovi a kytaristům Lucovi Perciballimu a Glaucovi Salvovi, prozrazují vlastní muzikantskou kompetenci na poli improvizované a experimentální hudby. Bosetti umí na saxofon nejenom hrát, ale též proň empaticky psát. Chytré nástrojové kombinace doprovázejí nebo pronásledují dominantní vokální party s hudebnickým citem i kompozičním vtipem, vytvářejíce spolu flexibilní polyfonické předivo se specifickou zvukovostí, na níž mají lví podíl svérázní zpěvnost italštiny i virtuozita všech hudebníků. Je to dravá hudba v procesu, která se v příhodné chvíli „umí“ zklidnit, jako by posluchači připomínala, že je to ona, kdo tady určuje tempo plynutí času.
Díky nádhernému, reliéfně tištěnému vnějšímu obalu gramodesky s působivou malbou Ettora Tripodiho, který opatřil výpravnými kresebními komentáři některé aforismy ve vnitřní příloze, se nedílnou součástí díla stalo výtvarno. Situační portréty Didone zvláštním způsobem korespondují s fragmentární narací, jako by chtěly dát celistvý smysl tomu, co se samou podstatou příčí smysluplnému propojení. Slova, zvuky a obrazy zde žijí vlastním životem, každý z těchto znakových systémů uchovává Didone nejen odlišným způsobem, ale též prostřednictvím odlišné afekce. Je potěšující, že po všech újmách, které si lidská figura a lidský hlas musely v minulém století vytrpět od avantgardních umělců, se Alessandro Bosetti svým novým projektem opětovně přihlásil k múzické reprezentaci (post)humánní situace a odmítl delegovat odpovědnost za své estetické volby na stochastické či indeterministické kompoziční metody, počítačové programy nebo neuronové sítě, jak je to dnes v módě. Je to o to sympatičtější, že sám má s digitálně manipulovanými hlasy bohaté zkušenosti.
