53°45’18.59“N, 0°21’34.93“W *
* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.
„S těmito rukavicemi proniknete zrcadlem jako vodou“. Tuhle krásnou Cocteauovu větu jsem v listopadu roku 2007 neznal. K mé škodě, protože bych si ji mohl přeříkávat na obřím londýnském nádraží King’s Cross a je možné, že pak bych nebyl tak nervózní; místo ní jsem si přehrával dialog s průvodčím vlaku mířícím do yorkshireského Hullu. Mumlal jsem si v duchu, že já mu řeknu … a on mě nato, že … a já mu na to pohotově odpovím, že … místo klidu se ovšem vidím, jak mě vysazuje na malém nádraží ve střední Anglii a velmi zdvořile mi, zarámován dveřním okénkem, ujíždí z dohledu.
Hudebníci, účastnící se koncertní série „seeds & bridges“, kterou tu už několik let pořádá Jez riley French, jsou totiž předmětem dohody, kterou tento neúnavný organizátor gentlemansky uzavřel se společností Hull trains. Ta je sponzorem celého cyklu a nejistí interpreti z celého světa jen řeknou průvodčímu kam že jedou a ukáží na kufr s hudebním nástrojem. Manévr, který by v případě ČD skončil velmi pravděpodobně fiaskem, zde, v solidní konstituční monarchii, proběhne bezchybně.
Vždycky mě fascinovalo, jak jeden člověk, v malém městě, dokáže i přes evidentně skeptický postoj svých spoluobčanů rozpohybovat místní scénu nebo alespoň vytvořit natolik charakterický profil určité kulturní akce, že příští generace aktivistů má na co navazovat, i kdyby k témuž přistupovala z úplně jiného úhlu. Často to bývají lidé, kteří takovou činnost dělají léta mimo zorné pole hlavních kulturních radarů, logicky unavení po určité době souboje s lokálním větrným mlýnem.
Proto tu na úvod rozhovoru, který jsme s Jezem vedli, napíšu krátký seznam pozitivních impulzů, které celá série podle mě má.
Sám organizátor si jich, uondán, nemusí být tak úplně vědom:
– ač koncerty nemají rozhodně masovou návštěvnost, o to soustředěnější a poučenější publikum nakonec hostí.
– stylový rozptyl je široký: doplňují se tu folkaři a rockoví písničkáři se zvukovými umělci, dílny pro zájemce o terénní nahrávky střídají filmové projekce, umírněný noise následně vyvažují komorní koncerty soudobé hudby.
– série nemá stálé místo a během let putuje po městě, jakoby v nenápadně rozšiřujících se kruzích zkoušela detekovat nové a nové zájemce a také je postupně nachází.
-dramaturgie je nenásilně tematická a často kombinuje osobnosti z opačného spektra určité aktuální tendence např. v improvizované hudbě. To dává podnět k nečekaným spolupracím, které nezřídka pokračují i mimo rámec této události. (Já sám jsem se zde, velmi nenápadně, stal členem tria „Tierce„).
Tyhle letmé charakteristiky jsem použil jako základ následujícího rozhovoru:
Jednoduše něco, co je dobré a čím stojí za to se zabývat.
IP: Koncertní série Seeds And Bridges, kterou organizuješ v Hullu, je, myslím, specifická nejen svojí dramaturgií, která kombinuje zavedenější hudebníky s těmi (alespoň pro mě) dosud neobjevenými, ale také tím, že se koná mimo tzv. tradiční centra experimentální hudby.
Můžeš přiblížit, kdy celá idea vznikla?
JrF: No, to je velmi jednoduché; Hull je nejblíže místu, kde v jižním Yorkshire žiju a po mnoho let jsem tu čas od času organizoval koncerty. Umělecká scéna tu bývala dost uznávaná, což se změnilo někdy kolem roku 2000, částečně také důsledkem zrušení místní umělecké školy. Po několika letech pak městské kulturní oddělení a Arts Council England vyhlásili město jako „vysoce prioritní” pro podporu kultury, a od té doby bylo poprvé možné uvažovat o pořádání seriózní koncertní série experimentální hudby, což mimo jiné přineslo i kvalitní publicitu v médiích, možnost využívání různých netradičních prostorů a v neposlední řadě i zaplatit hudebníky, aby mohli vůbec přijet. Tehdy se jednotlivé nahodilé koncerty, které jsem organizoval dříve, plynule přetransformovaly do koncertní série „seeds & bridges”.
Vztahem malého města k tradičním centrům experimentální hudby se, upřímně řečeno, vůbec nezabývám. Pro mě to není důležité. Jde mi jen o to, dát dohromady zajímavou událost. Samozřejmě, že považuju za zásadní představit hudebníky z etablovaných center místnímu publiku, ale zároveň celou akci vidím jednoduše jako něco, co je dobré a čím stojí za to se zabývat.
IP: Jak jsem zmínil, pro mě je podstatný fakt, že se to celé odehrává na malém městě, kde se zpravidla jeden člověk snaží rozhýbat místní kulturní scénu. Fenomén, který je důležitý i v České republice. Víš o dalších podobných sériích v jiných městech Velké Británie? Bylo by možné vytvořit nějaký „kruh“ spolupracujících organizátorů?
JrF: Na různých místech celé Velké Británie najdeš lidi, kteří organizují koncerty, často v rámci určitého subžánru jako jsou free jazz nebo elektro-akustická improvizace, a také je tu pár lidí, kteří dokázali získat finanční a jinou podporu , takže pak mohli jednotlivé akce posunout kvalitativně dál, ale pravdou je, že většina takových aktivit je kulturními institucemi nepodporovaná, a proto je těžké motivovat hudebníky, kteří přirozeně musí z něčeho uhradit svoje náklady na cestování atd. Ten problém je docela složitý a zahrnuje různé aspekty, jako například to, že organizátoři nebo kluby často experimentální hudbu (nebo tzv. soundart) aktivně nevyhledávají, nebo že různá omezení konkrétních subžánrů jsou pro spolupráci příliš rigidní.
Během let tu bylo několik pokusů založit pro hudbu, o které tu mluvíme, jakousi oficiální síť těchto aktivních organizátorů, ale to se nikdy nepodařilo. Důvody byly různé – například to znamená být vytrvalý a pracovat z velké části zadarmo, a tudíž je obtížné najít lidi ochotné se v chodu takové organizace angažovat. Další překážkou je fakt, že běžná státní nebo městská podpora jako donátor vytváří tlak na pořadatele, aby prokazoval komerční úspěšnost akce. A mohl bych mnoho hodin pokračovat ve vypočítávání jiných problémů, např. že jiná kritéria jsou kladena na hudbu a jiná na vizuální umění. To je samozřejmě dáno tím, že hudba je vnímána v kontextu masivní reklamy populární hudby, spíše než v tom uměleckém. Vždycky jsem měl pocit, že nejrychlejší způsob, jak tohle eliminovat, je mít ve vedení hudebních klubů či v grantových komisích lidi, kteří ví o hudbě alespoň tolik, kolik musí znát o výtvarném umění ředitelé galerií nebo členové uměleckých komisí. Tam by byl těžko akceptován někdo, kdo ví o výtvarném umění jen to, že je k podobné činnosti pravděpodobně potřeba štětec a barvy. Přesto se na místě dramaturgů hudebních klubů, nebo v grantových komisích, vyskytují lidé, jejichž ponětí o tom, co může být hudbou, je velmi omezené.
IP: Často s pozvanými hudebníky i ty osobně spolupracuješ. Byl to od počátku záměr nebo přirozený vývoj?
JrF: Zajímavá otázka! V prvních dvou sezónách série „seeds & bridges” jsem účinkoval jenom jednou, možná dvakrát. Podpora, kterou jsme dostávali, byla, i přes zmiňovaný počáteční boom, přece jenom omezená a museli jsme se spolehnout z velké části na místní umělce. Docela smutné pro mě bylo, že i když jsem docela tvrdě bojoval o to, aby právě místní umělci byli městem podporováni a mohli tak přijít s něčím, co by mělo přesah za hranice regionu, domácí „umělecká“ scéna téměř stoprocentně selhala v úsilí přijít s čímkoli novým a v podstatě i hodně lidí, kteří se považují za součást soudobé umělecké scény ignorovala velkou část našich koncertů. To mě svého času dost mrzelo, ale na druhé straně, lidé, které jsme pro tenhle druh hudby získali, jsou z okruhu posluchačů, kteří s něčím podobným nikdy nepřišli do styku a jsou vlastně mnohem více otevření a nadšení.
Co se týká mé spolupráce s jinými hudebníky v rámci série, je to většinou případ, kdy se hudebníci na tuhle možnost sami ptali, nebo už jsme se v rámci nějakého projektu setkali a toto bylo jen pokračování naší společné práce. I přesto se pokouším omezit mou přímou spoluúčast na jednu až dvě sekce v každé sérii. V roce 2010, kdy jsem uspořádal 14 akcí, intervenoval jsem například ve čtyřech z nich, ale je fakt, že to byl výjimečný rok, co do počtu koncertů.
Takže zpátky ke tvé otázce, je to spíš výsledek vývoje celé série než záměr.
IP: Z některých projektů z poslední doby je patrná snaha vymanit se z limitů tradičního koncertního prostředí. Jsou tzv. „site specific events” něčím, čemu by ses chtěl v budoucnu věnovat více?
JrF: To je důležitá součást této koncertní série a vždycky byla. Myslím, že pouze zhruba pět nebo šest koncertů za ta léta bylo uspořádáno v klasických klubech nebo koncertních sálech. Zbytek se konal v kostelech, divadlech, starých továrnách, kavárnách nebo jiných pro tento druh hudby poměrně netradičních prostorách. To je klíčová věc. Samozřejmě, že někdy finanční, hygienické nebo bezpečnostní limity neumožňují využít místa, tak, jak bych si přál.
A bohužel, i když bych samozřejmě chtěl pokračovat v úsilí otevřít více městských prostor kreativním událostem, realita je taková, že jsem musel zrušit část letošních plánovaných akcí – stáhl jsem žádosti o granty a sérii „seeds & bridges” dočasně pozastavil. Bylo to těžké rozhodnutí, ale musel jsem jej udělat. Měl jsem pro to mnoho různých důvodů, ale nejjednodušší vysvětlení je, že problémy s koordinováním financí a časového rozvrhu jednotlivých akcí se dostaly do stádia, kdy jsem viděl, že navzdory vstřícnému přístupu městského kulturního oddělení, čas běží, a já bych nebyl schopen věnovat sérii takovou péči a propagaci, jak bych chtěl a jak jsem si vždycky představoval, že by měla mít.
Koncertní série „seeds & bridges“ přesto bude v určité podobě pokračovat. Například formou filmových představení na konci tohoto roku. Zároveň cítím potřebu uspořádat něco v jiném měřítku a „dosahu“ než doposud.
…………………………………………………………………………………………………………………………………
Jez riley French (1965)
hudebník, skladatel, kurátor, vydavatel, terénní nahrávač (spolupracovník Chrise Watsona v projektu Wildlife Sound Recording )
žije v jižním Yorkshireu, Velká Británie
ve své práci se zabývá intuitivní kompozicí, terénními nahrávkami a fotografií. V posledních třech dekádách rozvíjí svůj smysl pro detail, jednoduchost a subjektivní emotivní reakce na konkrétní místo a situaci.
Kromě sólových vystoupení a výstav, často spolupracuje se spřízněnými umělci. Založil a vede label „engraved glass”, koncertní sérii „seeds & bridges” a projekt, terénního nahrávání „in place” .
V posledních letech intenzivně pracuje na cyklu nahrávek vibrujících povrchů a architektonických prostor, které postupně třídí a publikuje v projektu ‘…. audible silence „ a kontinuálně rozvíjí koncept fotografických partitur.
V posledních letech několikrát vystoupil v České republice (ve Školské 28 v Praze a také v Brně). Zúčastnil se koncertů, přednášek a residencí ve Francii, Rakousku, Japonsku, Korei, Portugalsku, Litvě, Holandsku, Belgii atd.
Odkazy:
https://jezrileyfrench.blogspot.com// (blog a bio )
https://engravedglass.blogspot.com/ (cd-r label)
https://hydrophones.blogspot.com/ (autorské kontaktní mikrofony, hydrofony a snímače)
https://tristesse-engraved.blogspot.com/ (měsíčník pro fotografii a grafiku)
…………………………………………………………………………………………………………………………
1/ Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat jak tvoje hudba reflektuje město, ve kterém žiješ? Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?
JrF: Záludná otázka, protože přísně vzato v daném městě vlastně nežiju. Vždycky jsem bydlel spíš ve vesnicích, které jej obklopují. Samozřejmě bych tu otázku mohl vztáhnout i na své nynější okolí, ale abych byl upřímný, myslím, že tím, co ovlivňuje mou hudbu jsou věci, které se vztahují k osobní oblasti, k “vnitřnímu“ životu. Z hlediska geografického – žiju docela samotářským způsobem života, takže to co mě ovlivňuje nejvíce, jsou ticho, klid a pohoda, které cítím z mého domu.
2/ Proměnil se tento vliv prostředí na tvou hudbu nějak za posledních, řekněme šest, sedm let?
JrF: Vlastně jsem na to už odpověděl – za posledních několik let se moje práce stala ještě osobnější než tomu bylo dřív. Je teď zaměřena na „nekonečný“ detail. Stále víc a víc se k němu přibližuju.
3/ Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl jako omezení, jako svého druhu „klec”? Jaké „techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?
JrF: Velmi zajímavá otázka. Experimentální hudbou se zabývám přes 30 let, ale musím říct, že většinu toho času jsem se necítil být součástí žádné komunity. Ve skutečnosti jsem se jim vyhýbal. A ten pocit zůstává. Mám samozřejmě přátele, které jsem potkal skrze hudbu a tahle vztahy jsou pro mě důležité, ale to je jiná otázka – osobní. Z mnoha důvodů se většinou cítím být mimo jakoukoli komunitu. Předpokládám, že je to proto, že jsem v tom tak dlouho a ne jen jako hudebník, ale také jako někdo, kdo vytváří zázemí jiným (kurátor, vydavatel atd.), že jsem za tu dobu viděl taky dost negativních aspektů a klišé, které může komunita vytvářet. Mám tendenci se vyhýbat omezujícím vlivům, které se „scéna“ může pokoušet vnucovat svým účastníkům. A je jisté, že v rámci improvizační scény takové problémy existují.
4/ Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil být součástí hudební komunity?
JrF: V rámci experimentální hudby se, jak už jsem řekl, součástí komunity být necítím. Ale možná, že i přesto jí vlastně jsem, protože často potkávám lidi z celého světa, kteří se ke mně chovají jako k svého druhu hudebnímu/uměleckému „sousedovi“ a to je skvělé, ale stejně nakonec tohle za jasně definovanou komunitu nepovažuju. Abys mě nepochopil špatně – já se nesnažím mermomocí stát stranou, jenom jsem vyrůstal se silným pocitem individuality, zároveň v geografické izolaci od ostatních hudebníků. Nemám vůbec nic proti komunitám hudebníků a pokud mě někdo vnímá jako součást některé z nich, nevadí mi to, ale není to způsob, jakým sama sebe reflektuju. Možná, že tuhle „komunitnost“ cítím víc, když pořádám koncerty mladších hudebníků nebo jim vydávám album. Tehdy vidím, že oni si vědomě budují pozici v určitých kruzích.
…………………………………………………………………………………………………………………………………….
JrF: Ještě ke vztahu města/prostoru a zvuku: V úplném základu je má práce založena na dvou přístupech: 1/ na terénních nahrávkách a používání rozšířených metod záznamu zvuku jako jsou kontaktní mikrofony, hydrofony nebo magnetické snímače, kdy nahrávám prázdné prostory a povrchové vibrace různých struktur a objektů. 2/ na kombinaci konvenčních a nekonvenčních hudebních nástrojů během vystoupení, kterým jsem říkával improvizace, ale už dlouhá léta upřednostňuju termín „intuitivní kompozice“.
Obě zmíněné strategie jsou velmi svázány s prostorem, ve kterém jsou uplatňovány nebo se kterým spolupůsobí. Během mé práce jsem si postupně víc a víc uvědomoval, jaký potenciál je ukrytý v nepatrných detailech jak intenzívní pocity můžeme zažívat, soustředíme-li se na to, kde se v daném prostoru nacházíme.
Zdá se mi, že poslouchání, ne pouhé slyšení, ale skutečné poslouchání je klíčem k nejvíce podceňovanému způsobu vnímání a prožívání světa. Myslím, že jsme pouze na začátku procesu otevírání dveří do tohohle způsobu vnímání našeho okolí – že jsme jako děti v lese – víme tak málo o tom co je hudba a čím by mohla být, čím může zvuk obohatit naše životy. V tomhle smyslu je percepce konkrétního místa, ať už architektury nebo přírodních míst, zásadní. V živém vystoupení může prostor změnit vnímání publika nebo i vystupujícího zcela určujícím způsobem. To staví před hudebníky několik otázek: jakým způsobem posloucháme, jak očekáváme od druhým, že budou naslouchat a také jestli jsme schopni připravit své hudbě situaci, ve které může být skutečně uslyšena/pochopena?
Pro mou hudbu je esenciální jakýsi druh „blízkosti“, stejně jako cit pro „nekonečný“ detail, každý jednotlivý bod v nekonečnu, jeho silná a zároveň jemná podstata. Ano, myslím, že mezi onou „blízkostí“ a „nekonečností“ existuje souvislost.
Pro mě je důležité, aby mě moje práce vystihovala, abych to byl skutečně já a ne někdo, kdo ji jen vykonává, ale ona jej neodráží. Jinak to vlastně ani neumím. Práce je pro mě intimní činnost a je to také zároveň způsob, jak se propojit s místem, které mám rád. Žádná nauka o akustice, mnohem víc prožívání jednotlivých chvil.
Předchozí díly:
6 km od civilizace (1) Úvod – „Hudba starého muže”
6 km od civilizace (2) Barcelona, „Mínim“ 2004
6 km od civilizace /3/ Barcelona, „Música á Metrònom“ 2005
6 km od civilizace /4/ Barcelona – byty, ateliéry, patia, lofty 2008
6km od civilizace /5/ Vídeň – anketa „Město, hudba“
6km od civilizace /6/ Vídeň – Tak daleko!
6km od civilizace /7/ Berlín – poprvé v reálném čase
6km od civilizace /8/ Lublaň – festival „Osebno – kolektivno„
6 km od civilizace /9/ Berlín – Echtzeitmusik: sebedefinice jedné scény
