• Hermovo ucho – Caigo v Benátkách

    Přístřešek zázraků se zrcadlí ve vodách kanálu, hledištěm jsou schody a židle od sousedů.

    V uměleckém světě se o Benátkách soudí, zřejmě pořád oprávněně, že je to magické místo. Dnešní hudební život je však hodně dlužen zašlé muzikantské slávě, nic nenasvědčuje tomu, že právě v tomto městě jsou pohřbeni Monteverdi, Stravinskij či Nono, že právě zde naposled vydechli Wagner nebo Ďagilev. Agresivní turismus a kompetitivní trendovost současného umění (všechna ta bienále!) vymýtily auru a genius loci legendami opředeného města a vykázaly je tam, kam inherentně náleží – do intimních časoprostorů, kde ve vzájemné součinnosti vládnou mysterióznost, latence, koincidence, neopakovatelnost a nepřenosnost, tj. pověstné qui e ora (tady a teď). Jinými slovy, když tady chcete zažít něco mimořádné, musíte zalézt někam, kde by vás nenapadlo něco zvláštního očekávat.

    Benátky mě přivítaly pověstnou zimní mlhou (caigo) a skvělým koncertem v Palazzo Grassi, kde sídlí část proslulé sbírky současného umění Pinault Collection. V přilehlém divadélku Teatrino pořádá renomovaný francouzsko-americký pěvec Nicholas Isherwood, momentálně benátský expat, cyklus „Musica nuova a Palazzo“. Isherwoodův zájem o soudobou hudbu je mezi pěveckou elitou, kam nesporně patří, nadstandardní a hlavně širokospektrální; neúčinkuje jen v Monteverdiho či Händlových operách, ale nazpíval vokální díla modernistů (Cage, Carter, Crumb, Henze, Ives, Kagel, Kurtág, Messiaen, Nono, Scelsi, Stockhausen, Varèse, Xenakis, aj.) i mladších autorů (Dusapin, Hosokawa, Lacy, Newton, Saariaho, Sharp, aj.), mnohá ve světové premiéře. A nevyhýbá se ani ryze improvizované hudbě. Kromě toho píše, učí, organizuje koncerty. Jeho přebývání v Benátkach je pro hudební kulturu města velké terno.

    Úvodní koncert letošní série se konal 11. února a hudba, jež na něm zněla, nebyla zas tak nová, leda „Nová“. Vlastně to ani nebyl běžný koncert. V první části přednášel známy izraelský etnomuzikolog Simha Arom (pro mě bohužel v italštině) o polyfonii a polyrytmice v africké tradiční hudbě. „Suchou“ teorii ilustroval vytleskávaním příslušných rytmů a erudované analýzy střídaly živé vstupy pěti virtuosních perkusionistů, k nimž se posléze v delším bloku přidala temperamentní tanečnice Aminata Traoré z Pobřeží slonoviny. Pointou přednášky bylo odhalit strukturní afinity mezi složitými rytmy africké hudby a polyrytmickými řešeními v Etudách pro klavír Györgye Ligetiho, a připravit tak přitažlivý introdukční můstek k druhé části večera, v níž stěžejní dílo maďarského skladatele předvedl proslulý virtuos Pierre-Laurent Aimard. Dřív, než jej zahrál, pečlivě sledoval slova přednášejícího, naslouchal frenetickému bubnování a doplňoval výklad neméně erudovanými verbálními komentáři a vhodnými ukázkami Ligetiho obtížné hudby na klavíru.

    Dramaturgie koncertu mě nepřekvapila. Arom a Aimard v Benátkách pouze oprášili společný projekt z před dvaceti let Africké rytmy, v němž konfrontovali africkou tradiční hudbu s Ligetiho a Reichovými skladbami. Ligetiho klavírní etudy, krkolomné (nebo lépe řečeno „prstolomné“) dílo s pověstí milníku v dějinách klavírní literatury, jsem však naživo slyšel poprvé, navíc v podání svého oblíbeného klavíristy. Mám za to, že Aimard, vzhledem ke své instrumentalistické, muzikologické i estetické výbavě, je v současnosti ten nejpovolanější interpret tohoto nadčasového opusu. I když z celkového počtu osmnácti etud zahrál asi polovinu, byl to zážitek, na který jen tak nezapomenu. Do chladné nedělné noci jsem odcházel exaltovaný, dozvuky klavírních eskapád v mysli mě obrnily vůči dovádějícím davům karnevalových maškar a hastrošů, jimž jsem se musel prodírat.

    Koncert Jaceka Chmiela v ateliéru Morgan O’Hara. Foto: Jozef Cseres

    Americká výtvarnice Morgan O’Hara žije v Benátkách už čtvrtým rokem. Ve svém ateliéru ve čtvrti Cannaregio příležitostně pořádá koncerty ne příliš známých hudebníků, místních i „přespolních“, povětšině kamarádů. Dosud jich bylo osmnáct, na posledním 22. února vystoupil Jacek Chmiel, polský kytarista, zvukový umělec a fotograf, vášnivý lovec zvuků s kořeny v jazzu. V „Cavana dei Miracoli“ (Přístřešek zázraků),* jak O’Hara svoji benátskou „svatyni“ nazývá, se předvedl na baterii tibetských zvonců, citeru a elektroniku využívající nahrávky zvuků z okolí. Ambientními „spoluhráči“ mu byly deštivý soumrak a čluny občasně proplouvající kanálem, jenž odděloval jeviště (arkádový ateliér) od hlediště (schodů a narychlo posbíraných židlí od sousedů). Událo se to tak rychle a spontánně, že jsem nebyl schopen odlišit svoji přítomnost od magického časoprostoru, jako vystřiženého ze snové fikce, již bych po odžití mimořádné události popsal jako surreálnou montáž efemerních momentek plynoucí v arytmii (atmo)sférického stávání.

    Ale to už jsem bezcílně bloudil benátskými uličkami, tu a tam se zastavuje na drink v cantinách, trattoriích, či osteriích, jež se mě pokoušely vrátit do vzdálené reality. A toulám se zde a teď dosud, fyzicky i pomyslně, ve dně i v noci, za bdění i ve spánku, střízlivý i opojený. Moje bytí se rozplynulo v caigo, což je benátské označení pro tamní zimní mlhu, etymologicky pocházející údajně z dávného námořnického výrazu „ca me ligo“. Ten lze volně přeložit jako „zde jsem přivázán“ nebo „tu jsem uvízl“ ve významu odkazujícímu na hustou mlhu, znemožňující plavbu. Za tři týdny, co jsem tady, přišel jsem pouze na to, že jestli v Benátkách zůstalo ještě něco magického, potkáte to jenom v bezčasí.

    Koncert Jaceka Chmiela v ateliéru Morgan O’Hara. Foto: J. C.

    * Cavana znamená v benátském dialektu přístřešek pro čluny nebo gondoly. Miracoli (zázraky) odkazují na známý renesanční kostel Chiesa di Santa Maria dei Miracoli (Kostel svaté Marie zázraků), proti kterému se ateliér Morgan O’Hara nachází, i náměstíčku Campiello dei Miracoli poblíž.