- Inzerce -

Ivan Palacký: 6 km od civilizace /2/ Barcelona, Mínim 2004

41°24’12.96″N,2°12’0.74″E *

LRG IP_obr1

Čas se zničehonic zhoupnul a já jsem na zlomek vteřiny zůstal viset nad městem. Pilot totiž vystřihl těsně před Barcelonou frajerskou kličku, naklonil tak mé sedadlo ke křídlu a přede mnou se otevřela stránka z učebnic urbanismu: pravidelný rastr ulic, tvořený uzavřenými bloky činžovních domů s vnitřními dvory, přeťatý dvěma výraznými diagonálami svázanými elipsou v jejich křížení. Město je na jihozápadě olemováno linkou pláží, řásněnou vybíhajícími vlnolamy, na opačné straně je v dálce ukončuje hradba montserratských skal. Půda je, jak je i z  výšky patrné, písčitá, zdobená nízkými borovicemi a už teď v květnu pravděpodobně suchá jak troud.

Trumpetistka Ruth Barberán svírá volant malé dodávky, mlčí a veškerou konverzaci proto obstarává portugalská kontrabasistka Margarida Garcia. Obě hudebnice nás s Filipem vyzvedly na letišti a teď se proplétáme dálnicí k městu. Jako architekta mě po příletu do cizí metropole vždycky nejvíc zajímá právě cesta z letiště do centra. Je to jako skladba, kterou jste samosebou už mockrát slyšeli: výpadovka, dlouho nic, pole a  pak narůstající clona skladištních hal průmyslové zóny, periférie s  roztroušenými rodinnými domy, struktura, která se postupně zahušťuje a  nakonec přechází do systému ulic, parků a náměstí. Jenže tato standardní kompozice je každým městem přehrávána trochu jinak a mně se tyto drobné variace téhož skoro vždycky velmi líbí. Sleduju drobné změny v  proporcích jednotlivých zón, střídání prázdna a prostorových chuchvalců a  Margarida nám, mezi upozorňováním na jednotlivé z pamětihodnosti, podává stručnou historii barcelonského improvizačního kolektivu IBA, jehož je, díky svým častým návštěvám, jakousi „hostující“ členkou.

IBA col·lectiu d‘improvisació, vznikl zhruba před dvanácti lety (1998) jako organizace, založená a spravovaná samotnými muzikanty. Zaměřuje se na pořádání koncertů improvizované a experimentální hudby na různých místech po celé Barceloně. Kromě několika stálých míst je v posledních letech specialitou snaha o obnovení fenoménu komorních domácích koncertů. Tradice, která má kořeny ve čteních a performancích 60. let, a  která se pro improvizaci skvěle hodí, protože zakládá ideální prostředí pro soustředěný poslech, jaký často v hudebních klubech s barem není možný. Kromě těchto intimních setkání pořádají „ibisté“ i dva festivaly „Improvisa“ a „Mínim“, na který právě směřujeme.

Během let prošla kolektivem řada hráčů a jednu dobu čítal orchestr improvizátorů až patnáct hudebníků. V posledních letech však k tvrdému jádru patřilo především trio, které si říká Atolón: Alfredo Costa Monteiro (akordeon), Ruth Barberán (trubka) a Ferran Fages (akustický gramofon).

Na barcelonskou buňku mě upozornil francouzský producent Franck Stofer (Sonore), který se na evropských turné staral o skupinu Sledě, živé sledě. Franck si všiml, že do písničkové hudby Sleďů čím dál tím víc vpašovávám abstraktní zvuky a když jsem na našem posledním turné pracoval s  diktafony a lo-fi elektronikou, poslal mi adresu na duo Cremaster, že bychom mohli něco vyzkoušet společně. Cremaster tvoří právě dva členové Atolónu Alfredo a Ferran a jejich hudba se v tomto projektu pohybuje ve velké dynamickém spektru – od jemných, sotva slyšitelných zvuků až po  nefalšovaný noise, který by se neztratil ani na newyorském NoFun festu.

Cremaster podnikli na jaře roku 2004 české miniturné s audio-vizuálním duem Koberce, záclony, ve kterém společně s Filipem Cenkem (vystupujícím v té době pod pseudonymem VJ Věra Lukášová) mícháme improvizaci s abstraktním videem.

Hektická organizační činnost IBA má několik zákoutí, kde se hudba potkává s jinými obory. Festival „Improvisa“ zkoušel spojení zvuk-tanec, několik filozofických seminářů se překlopilo do pořádání improvizačních „master classes“, kterými prošla řada významných hudebníků minulé dekády, dalším meandrem v dramaturgii jsou večery sónické poesie apod. Jedinou oblastí, do které se obdivovatelé surrealistických animovaných filmů ** prozatím příliš nepouštěli byla kombinace improvizace a vj-ingu a já s Filipem jsme měli tuto komnatu na letošním festivalu otevřít.

LRG IP_obr2

Bílá dodávka zastavuje před „Centre Cívic Can Felipa“, kulturním domem nedaleko tehdy ještě rozestavěné Nouvelovy věže Torre Agbar. Táhneme kufry do fungl nového venkovního výtahu a stoupáme až do podkroví rozlehlé stavby ze třicátých let. Mínim je zvláštní festival. Odehrává se v olbřímím komplexu na dvou pódiích v sousedících sálech, přesto má domáckou atmosféru. Během dvou dnů se tu diváci i hudebníci pohybují tiše jako démoni, když chtějí promluvit nahlas, vyběhnou na úzký ochoz, který lemuje budovu kolem celé mansardové střechy a tady povykují do tmy, soustředěná hudba se prolíná s kulinářskými zážitky a  nočními debatami.

Dramaturgie se mi na první pohled zdá trochu nesourodá. Klasické improvizační trio (Wade Matthews, Diego Chamy, Leonel Kaplan) stojí první večer proti naší synestetické práci s jemnými zvuky a  přerušovanými digitálními obrazy. Druhý den jsou dvě dronová sóla (kytarista David Stackenäs a sopránsaxofonista Stéphane Rives) oddělena duem, hrajícím volnou partituru Christiana Wolffa (houslistka Angharad Davies a kontrabasistka Margarida Garcia). Nakonec ale to dohromady dává překvapivě kompaktní linku, která se jenom přesouvá z jednoho konce pomyslného papíru na druhý, zvolna mění barvu, tloušťku a organicky končí nedaleko místa, kde vlastně začala. Celá logistika festivalu vypadá velmi prostě, při bližším pohledu se ovšem ukáže být zarputile prokomponována do nejmenších detailů. Teprve druhý den si všimnu jemné neokázalé práce se světlem, kterou zde má už několik let na starosti Oriol Blanch. Nikde nic nebliká, žádné světelné kotouče nepronásledují hudbu. Jenom se žlutá clona velmi pomalu přesouvá po pódiu a v neznatelných poryvech mění intenzitu.

Opřený o betonovou zídku ochozu vysoko nad střešní krajinou říkám Alfredovi, že mě vždycky překvapí, jak přímý vliv má na improvizovanou hudbu atmosféra města, ve kterém je provozována. A ještě víc pak s jakou vehemencí se hudebníci tomuto vlivu brání. Odhlédneme-li totiž od krátkých spojení typu: (v tomto případě) španělsko – flamenco – býčí zápasy – hysterie – Almodóvar – atd., atd., jistý vliv prostředí lze vždycky vystopovat. Mě například lehkost a  velkorysost, s jakými jsou vystavěné veřejné prostory ve městě, nová prostranství vložená do struktury starého města, velmi připomínají přístup tria Barberán, Fages, Monteiro k improvizaci. V soudobé španělské architektuře je samozřejmostí používání surových materiálů: předrezavělého plechu (Corten), pohledového betonu (který tu má dokonce svoji charakteristickou barvu slonové kosti), nedlážděné vypískované povrchy vnitřních atrií, subtilní elementární konstrukce okenních rámů (dané klimatickými podmínkami) a podobně. Stejně tak zvukům je v hudbě Atolónu ponechána jistá hrubost a sympatická neotesanost. Přístup k  jejich organizaci je, stejně jako v architektuře ke zpracování detailů, precizní a vypjatě koncentrovaný, ale zvuk/materiál samotný je ponecháván bez povrchové úpravy. Alfredo na tuhle architektonickou vložku reaguje dost rozpačitě a znovu mi tak potvrzuje neustále se objevující paradox, že hudebníci zabývající se ultraabstraktní moderní hudbou jsou v jiných oblastech jako je např. architektura překvapivě konzervativní. Alfredo v této souvislosti se zřejmým odporem vyjmenovává několik moderních staveb v Barceloně a virtuálně si odplivuje nad jejich ošklivostí. V řadě případů mi nezbývá než souhlasit. Přitroublý baldachýn v podobě ryby/billboardu při vstupu do olympijské vesnice od Franka Gehryho na pláži Playa de Barcelonetta je neobhajitelný. Ale stejně se nikdy neubráním dojmu, že se s vaničkou moderní architektury vylévá i řada pozoruhodných dětí. Nechci přítele zahrnout seznamem mých oblíbených španělských architektů, ale zmiňuju aspoň neuvěřitelný lehkoatletický areál, který v nedalekém Olotu navrhli RCR architekti. Celý koncept běžecké dráhy, zasazené do dubového lesa, který podle slov svých tvůrců: „vrací atleta zpět do přírodního prostředí“ je natolik vyabstrahovaný a  velkorysý, že to vyráží dech. Vždycky se mi líbí, když je nový zásah stejně „základní“ jako „tabula rasa“, která jej předcházela. V našem „kulturním“ okruhu něco nemyslitelného, deklamuju Alfredovi. Tyhle debaty ovšem nemívají zřetelné konce a slibujeme si k tématu se ještě někdy vrátit.

Ve Španělsku, jak známo, večer začíná hodně pozdě. Tak zatímco se dvěma Čechům v Can Felipa klíží víčka, kdosi vykřikne, že bychom se mohli jít ještě podívat na koncert Dereka Baileyho, který dnes hraje nedaleko odsud.

LRG IP_obr3

Derek Bailey, legenda volné improvizace, autor kultovní knihy „Improvisation. Its Nature And Practice In Music“ se na přelomu tisíciletí postupně přestěhoval z Londýna právě do Barcelony. Koncert se koná v bývalé autodílně, dnes malířském ateliéru na dvoře jednoho z nájemních domů. Hudba tria – kytara, kontrabas, bassaxofon není sice nic, co bych rád opakovaně poslouchal, nicméně způsob, jakým Bailey obratně vybíhá příkré cesty po hmatníku kytary je vskutku charismatický. Je to ten druh hraní, kdy víc než kombinace zvuků a celá struktura vás chytí to, jak hluboko je hudebník ponořen do „své“ věci. Je-li v tom určitá manýra, pak jsem ji takto napoprvé naživo nezpozoroval.

Dřív než zazní další výzva k přesunu do nejbližšího tapas baru, rychle se loučím a vypadnu do noci. Jdu podle mapy severním směrem, počítám pravidelné bloky domů, sem tam uhnu ob jeden dílek té zdánlivě nekonečné skládačky ulic, trošičku vysílený pak narazím na jednu z diagonál a  posunu se po ní až před dům u katedrály Sagrada Familia a odemykám byt, který tu máme po tři dny k dispozici. Do usínání mi hlavou cirkulují obrazy podobných, ale přece jinak variovaných nároží, která jsem míjel cestou a říkám si v duchu, že letos jsem tu hrál ještě velmi „slovansky“, ale příště už barceloňané uslyší zvukový obtisk té jejich městské prostorové mřížky.

——————————————————————————————————————

 

* GPS souřadnice doporučuju „copypastnout“ do Google Earth. Nebo i někam jinam, ale přijdete tím o onen půvabný zoomový přílet z vesmíru na konkrétní místo na planetě.

** Alfredo často v Barceloně připomíná příhodu z Prahy, kdy se zajímal o  distribuci nejnovějšího filmu Jana Švankmajera a Pavel Klusák tenkrát hned vytočil číslo Švankmajerova producenta. Alfredo vždycky vzrušeně gestikuluje: „On prostě jenom vzal do ruky mobil a volal někomu, kdo přímo spolupracuje se Švankmajerem!“ S očima navrch hlavy si alegoricky ovívá čelo, jakože právě omdlívá a ze rtů mu odpadává frekventované citoslovce: „Štyja!“. Jan Švankmajer je v jejich kruzích skutečná legenda, někdo, kdo se předává ústním podáním a kdo tedy vlastně ani neexistuje, a tudíž přece nemůže mít přímé spolupracovníky, kterým by se dalo hned volat.

Vzájemné ovlivňování hudby/zvuků a struktury města mě zajímá natolik, že jsem se rozhodl položit improvizátorům několik základních otázek na toto téma. Jak sami uvidíte rozptyl odpovědí je široký a pokud bychom je řadili za sebe tak jak leží a běží, vznikl by hustý, neprostupný drone. Budu je proto vypouštět postupně.

Alfredo Costa Monteiro 1964 Porto (Portugalsko)

LRG IP_obr4

Od roku 1992 žije a pracuje v Barceloně. Hraje na akordeon, elektrickou kytaru, gramofon, elektroniku a různé rezonanční objekty. Vystudoval sochařství a multimédia na Vysoké škole umělecké v Paříži u Christiana Boltanskiho. Jeho tvorba osciluje v prostoru mezi vizuálním uměním, vizuální poesií a zvukem. Instalace a zvukové kompozice, které vytváří, se převážně opírají o lo-fi estetiku a je jim společný zájem o  nestabilní procesy, při nichž manipulace s objekty jako nástroji nebo nástroji jako objekty vykazuje silný fenomenologický aspekt.

Hudebníci často protestují, kdykoli někdo zmíní národní nebo regionální vliv na jejich hudbu. Pomineme-li základní klišé, která s  touto otázkou člověku automaticky naskakují, můžeš popsat jak tvoje hudba reflektuje město , ve kterém žiješ?Vidíš nějaké podobnosti mezi strukturou svého města a strukturou hudby, kterou hraješ?

Věřím, že cokoli děláme je ovlivněno našim okolím, naše sociální role je vždycky částí tvůrčího procesu. Ale je to těžká otázka. V podstatě je tu něco, co je obtížně vysvětlitelné, ale co je vždycky nevyhnutelně ve hře, když rozpoznáváme geografickou příslušnost v určitém uměleckém díle. V mém případě je vliv okolí spíš abstratkní – je patrný ve způsobu, jakým přistupuju k věcem: s jistou vitalitou, která může mít svůj zdroj ve městě, ve kterém žiju. A taky s určitou tvrdohlavostí, skrze kterou si prosazuju svoji vlastní uměleckou existenci. Obecně si pečlivě všímám manipulace a kontroly ve společnosti, a toho jak mohou být aplikovány na každý zvuk, který vytvořím. Myslím, že kontrola je v  podstatě spojena s puritánstvím a to je něco, čemu se ve své práci pokouším vyhnout. Možná to souvisí s mým náboženským backgroundem, možná jenom právě s vlivem okolí.

Nakonec ale, když o tom tak přemýšlím, můžu říct, že vždycky jsem se snažil vytvářet cokoli, co nazýváme “krásou”: druh podivné krásy vylouhované z ošklivosti.

Proměnil se tento vliv prostředí na tvou hudbu nějak za posledních, řekněme šest, sedm let?

Pokud vidím nějakou změnu, řekl bych, že to co dělám je víc a víc přesnější. Ale znovu – nemá to co dělat s celkovou kontrolou nad věcmi, spíš s jednoduchostí, která je, jak věřím, základem mé práce.

Být součástí určité hudební komunity je, bezesporu, velmi podpůrné pro vývoj jednotlivých hráčů. Ale stalo se ti někdy, že si stejnou výhodu zničehonic uviděl jako omezení, jako svého druhu “klec”? Jaké “techniky” doporučuješ použít pro únik z této potenciální pasti?

Evidentně, čím víc je člověk ponořený do nějaké aktivity, tím víc je v  ní chycený. To je možná přirozená cena, kterou musíme zaplatit, ale já se vždycky pokouším aktivovat všechny své schopnosti k tomu, abych vytvořil spojnice i s jinými komunitami. Přímé nebo nepřímé vlivy přicházejí ze silných zážitků, které v sobě skladuju. Vždycky se snažím být vnímavý ke všemu, co může být přetransformováno do zvuku.

Dokážeš stanovit určitý bod, od kterého ses cítil být součástí hudební komunity?

Pro mě to bylo jasné od chvíle, kdy jsem se připojil ke kolektivu IBA tady v Barceloně. Cítil jsem, že se mi nabízí hodně potenciálně zajímavých zkušeností, zároveň jsem však věděl, že tím můžu přijít o  jiné, které jsou vázány na odlišné prostředí. V podstatě na tohle i  došlo, protože jsem se začal daleko víc angažovat ve zvukové tvorbě než ve vizuálním umění. V možnost všudypřítomnosti ale nevěřím a cokoli děláš, je jasné, že tím zároveň přicházíš o něco jiného.

Pokračování příště: 6 km od civilizace (3) Barcelona, Música á Metrònom 2005

Předchozí díl: 6 km od civilizace (1) Úvod – “Hudba starého muže”