O Nattramnovi, mýtotvornosti a prasečích nožkách.
Hybridní témata jako by je reflektující autory někdy tlačila do obdobně orientovaného způsobu psaní, přičemž naše esej toho tvoří přiznaný příklad. V centru její pozornosti se nachází švédský umělec vystupující pod pseudonymem Nattramn, jehož hudbou se těžko zabývat bez znalosti autorovy poezie a vice versa. Coby obdobně obtížné se též zdá uvažovat o Nattramnově osobnosti bez zohlednění toho, jak ji svým fabulováním spolu-utvářejí a udržují při životě četní uživatelé internetu. Takto rozlehlou a rozvětvenou oblastí zájmu našeho textu pak budeme coby červenou nit následovat téma mýtů, které se pro přemýšlení o Nattramnovi jeví jako klíčové. Jednak se výrazně propisuje do jeho umělecké tvorby, přičemž právě mytizace jej zároveň dostala do širšího povědomí posluchačů extrémní hudby.
„Nebeské archetypy“ stavěné v extrémním umění buldozerem
Mýty představují zpravidla náboženská vyprávění, pomocí nichž si předmoderní lidé vysvětlovali vznik rozličných věcí okolo sebe i daleko za hranicemi svého okolí. Posloužit jim tedy mohly například k výkladu svého původu ve světě, ale také k ozřejmění geneze tohoto světa vůbec. Určitou dynamiku mýtů pak pomocí své koncepce „archaické ontologie“ inspirativně popsal Mircea Eliade. Podle tohoto religionisty sloužily předmoderním lidem mytické narativy jako paradigmata, respektive vzory chování – svým jednáním totiž záměrně opakovali a znovuprožívali bájné příběhy stvoření. Mýtus tedy popisoval prvotní dění ve svaté realitě, která do té všední a profánní prosvěcovala (a zároveň ji tak posvěcovala) právě skrze repetice oněch mytických pravzorů, které Eliade nazývá také jako „nebeské archetypy“. Proto v jeho uvažování plynul čas archaického člověka cyklicky – pomocí pravidelných rituálů se neustále navracel k událostem „proběhlým“ v cizozemské realitě, již líčily mýty.
V českém hudebním undergroundu by za takto mytizovanou událost nepochybně mohl být považován například koncert Plastic People of the Universe v Nové Vísce roku 1979. Jiří Kostúr na jednu jeho pasáž coby očitý svědek vzpomíná jako na „metafyzickou bouři“, načež Věra Jirousová pro tuto akci zase našla následující slova obdivu: „Tolik nezopakovatelné muziky nahuštěno do tak malého prostoru a času, až to vyráží dech.“ Je známo, že z daného koncertu byla pořízena nahrávka, která posléze vyšla jako živé album Jak bude po smrti (1992). Ona mytická událost se tak vlivem zachycení její zvukové roviny stává do jisté míry konkretizována, navrácena zpět na zem. Čím méně však takovýchto „pozůstatků“ či archivních materiálů existuje, tím více může pracovat fantazie, která je pro vznik a udržování hudebních mýtů nepochybně klíčová. V tomto kontextu tvoří fascinující příklad japonská hudební scéna „undergroundového umění“ osmdesátých let, která, jak upozorňuje David Novak, byla v zahraničí redukována na pojem „japanoise“.
Rámovány jsou mnohdy stejně tak senzacechtivou dychtivostí jako i takřka až posvátnou úctou. Internet by pro svůj internacionální charakter samozřejmě mohl posloužit k revizionistickému pohledu na události, které tyto fotky zachycují, tedy třeba hromadnému pátrání po očitých svědcích či dobových dokumentech a jejich následné syntéze. Zdá se však být spíše mnohojazyčným a labyrintickým Babylonem, v němž mytizované narativy na způsob urban legend bobtnají, variují a periodicky se navracejí. Kupříkladu o onom koncertu Hanatarash je stále psáno jako o „buldozerové show“, ačkoli při ní, jak je z fotek zřejmé, tito hudebníci v čele s Yamatsukou Eyem použili bagr. „Myslím, že tady se jej snaží zastavit, aby nehodil molotov“, píše na konto Eye k jedné z fotografií – nehledě na fakt, že tento snímek vyobrazuje jen z dálky snímaný shluk zcela nezřetelných a rozostřených těl – na webu YouTube uživatel Unkraut. Jeho komentář má sto dvacet dva podporujících palců nahoru.
Antisemitismus ve stínu prasečích nožek: kult osobnosti Nattramna
Právě na internetu jsem pak před přibližně deseti lety objevil tvorbu švédského hudebníka a básníka vystupujícího pod pseudonymem Nattramn (občanským jménem údajně Mikael Nilsson), který je tou patrně nejvíce mytizovanou a bájnou figurou extrémní metalové hudby, respektive „black metalového undergroundu“, jak tuto oblast pojmenovávají na The Metal Archives. Na rozdíl od výše zmíněných umělců Nattramn zřejmě nikdy nekoncertoval (a poskytl pouze jediný rozhovor pro německý časopis Legacy), neexistují tedy žádné fotografie či nahrávky zachycující jej v nestřežených momentech. Autorsky se za celou svou kariéru podílel na jednom demu, třech žánrově odlišných albech (příslušících trojici různých projektů) a jediné sbírce poezie. Tento nevelký výčet materiálu se ovšem utápí v nezměrně větším počtu všemožných online dostupných textů a videí, které se jeho osobnost a tvorbu snaží reflektovat. Chceme-li se tedy Nattramnem zabývat, jako bychom se tak dostali na pole netnografie, tedy etnografie, která se specializuje na výzkum různých internetových komunit. Například Robert V. Kozinets v tomto kontextu píše o jakési „všednosti“ digitálních konzumentů – pomocí chytrých telefonů jsme podle něj s online prostředím neustále provázání, a proto tam navzdory jeho virtualitě nevstupujeme jako do odlišného, „magického“ světa. Ačkoli samozřejmě mohou být vkročení do internetového prostoru běžnou součástí naší každodenní zkušenosti, příklad s Hanatarash výše doložil, že přesto v jeho rámci mnohdy dochází k jakémusi snění, fantazírování odklánějícímu se od žité reality. Toto můžeme pozorovat také v rámci „tvrdých jader“ některých fanouškovských komunit, které v online prostoru kolektivně opěvují a zbožšťují jimi adorované „stars“.
Nicméně v kontextu internetové reflexe Nattramna se jako výstižné jeví, že v diskusi k autorově první desce na webu Rateyourmusic zažívá poslední dobou mnoho jejích posluchačů pocit rozčarování – byť ji znali již roky, až nedávno si všimli, že se v texech i názvech skladeb vyskytují antisemitské aluze. Co je přimělo si těchto v jiných případech jen obtížně přehlédnutelných prvků nevšimnout? Jak zvláštní zvěsti se o umělci musí ve virtuálním prostoru šířit, aby zastínily fakt, že je mimo jiné antisemita? Společně s Nattramnovou hudbou si nyní v krátkosti přiblížíme nejčastěji přetřásané narativy týkající se jeho kultu osobnosti.
Ona jeho výše zmíněná první deska (dodejme, že jí předcházelo nahrání nenápadného ambientního alba Ödelagt [2012], které však vyšlo až s takřka dvacetiletým zpožděním vůči datu svého vzniku) nese název Death – Pierce Me (2001) a byla zveřejněna pod záštitou dua Silencer. Žánrově spadá do oblasti tzv. depressive suicidal black metalu – ten má mimochodem ve Švédsku výraznou tradici, namátkou zmiňme kapely Lifelover či Shining – přičemž Nattramn na této nahrávce působil coby textař a zpěvák. Autorem hudby je pak umělec vystupující pod pseudonymem Leere. Do dílčích skladeb krom kytarových riffů dovedně vytvářejících chladivou atmosféru zakomponoval také pasáže hrané na piano, a to coby milovník klasické hudby (o tomto aspektu své osobnosti promluvil v jedné z encyklopedií black metalu Dayala Pattersona). Co se klávesových nástrojů týče, black metal si samozřejmě dobře rozumí s dungeon synthem – na nespočtu blackových alb jsou tedy jednotlivé písně protnuty melodiemi synťáků, jež asociují fantasy estetiku. Tím spíše pak působí intermezza „klasického“ akustického klavíru na Death – Pierce Me nečekaně, načež dodávají písním Silenceru především na vážnosti. S tímto atributem však jde podivně kvílivý, místy až komicky znějící Nattramnův vokál do kontrastu, přičemž jako by pro jeho občasnou dovádivost nešlo ani tak o depresivní jako spíše maniodepresivní metal. Nicméně právě Nattramnův signifikantní zpěv, jenž vytvářející zvláštní nesoulad, disharmonii s instrumentální složkou alba, je na Death – Pierce Me nejvíce fascinujícím prvkem a touto jím vzniklou disonancí se posléze inspirovalo mnoho epigonů.
Zdá se, jako by Nattramn k takto znějícímu zpěvu přistupoval s hravou intuitivností, neškoleně, čímž pádem se neomezoval na toho času již unifikovanou baterii pro metal typických vokálních technik (mezi nejznámější patrně patří scream a growl). Ze všeho nejvíce tedy připomíná batole, které si při učení se rodné řeči zkouší všechny možné zvuky, z nichž následně zachová a používá pouze ty, jež jsou vlastní jazyku jeho rodičů, načež ostatní pak vytěsní. Nattramn ovšem zužitkovává právě i takto „nepatřičné“ citoslovce a zvuky – všemožně chrchlá, chraplá, zajíká se, vzlyká, přičemž například breakdown skladby Sterile Nails and Thunderbowels pomůže vystupňovat pomocí dávivého kašle. Místy pak vůbec nepřipomíná člověka, úpěnlivým vitím evokuje spíše irskou vílu „banshee“, jejíž křik údajně zvěstuje smrt. V tomto kontextu je nejvíce fascinující píseň Taklamakan, která svým název odkazuje k čínské „Poušti smrti“ a tísnivě tak asociuje atmosféru místa, z nějž není návratu a vůči němuž člověk představuje nepatrnou, mravenčí bytost. Přestože tato skladba začne poměrně konvenčním metalovým riffem, její poslední takřka tři minuty se překlenou vstříc experimentálně-hlukové hudbě, kdy je za zvuku rituálně znějících bicích a kytar připomínajících ječení sirény Nattramnův řev i sténání zmnožováno do jakéhosi tragického chóru lamentujících. Takto vykloubený autorův zpěv pak bývá často přisuzován dobrovolnému sebepoškozování se ve studiu během pořizování nahrávek. Ačkoli takovou informaci samozřejmě nelze nyní potvrdit, nemusela by být nutně lichá – ostatně zpěváci obou dalších výše zmíněných švédských DSBM skupin se na koncertech před zraky publika řezali žiletkami poměrně pravidelně.
O poznání méně uvěřitelný je ovšem patrně nejznámější mýtus týkající se Nattramna – údajně si dobrovolně nechal uřezat ruce a místo nich mu ke zmrzačeným pahýlům byly přišity prasečí nožky. Toto má potvrzovat série fotografií, na níž pózuje maskován, potřísněn krví a se zafačovanými dlaněmi, kdy zpod obvazů poněkud nepřesvědčivě vykukují právě ony končetiny nebohých prasátek. Posouzení proveditelnosti takovéhoto chirurgického zákroku nechme na úsudku čtenářstva. Další z často opakovaných mytických narativů spojených s Nattramnem pak popisuje, že se sekyrou pokusil zavraždit dvě bezbranné dívky. Mezi více investigativními uživateli internetu (zejména online fóra Reddit) ovšem panuje názor, že o tento čin se ve skutečnosti pokusil jeho schizofrenií trpící bratr (toho času zrovna na útěku z psychiatrické léčebny Sankt Sigfrids ve Växjö), který následně spáchal sebevraždu. Validitu svého názoru zvyšují tak, že se odvolávají na články švédského zpravodajství popisující totožný incident, jehož pachatel sdílí s Nattramnem příjmení.
Psychiatrická léčebna jako „zóna absolutní reality“ nattramnovského mýtu
Tak či onak, psychiatrická léčebna Sankt Sigfrids ve Växjö má v Nattramnově mýtu výsadní postavení. Eliade ve vztahu k výše popsané „archaické ontologii“ píše o jakési „zóně absolutní reality“, oblasti posvátného středobodu světa, v kterémž místě začal kosmos jako takový podle mýtických vyprávění vznikat. Úlohu této „zóny absolutní reality“ jako by pak v nattramnovském mýtu sehrála právě psychiatrická léčebna Sankt Sigfrids, v níž byl (z nejasných důvodů) dle svých slov kdysi internován. Zde totiž opustil metal a jeho tvorba v jakési obrodě získala mystický a mesianistický charakter, který koresponduje s původně náboženskou povahou mýtů.
Lze-li Nattramnovi – dost možná tzv. nespolehlivému vypravěči, jak to nazývají v literární vědě – věřit, v Sankt Sigfrids údajně formou muzikoterapie vytvořil album Transformalin (2006) svého jednočlenného projektu Diagnose: Lebensgefahr (v překladu „Diagnóza: životu nebezpečno“). Na rozdíl od Death – Pierce Me byla tedy na této desce, kterou otevírá sample proslovu Marshalla Applewhitea, vůdce sebevražedné sekty Heaven’s Gate, krom zpěvu a textů v Nattramnově režii i instrumentální stránka jednotlivých skladeb. Ty se od sebe po žánrové stránce sice odlišují, ovšem pro „evoluční spřízněností“ užitých žánrů vytvářejí poměrně sourodý celek – pohybujeme se v sousedských oblastech (martial) industriálu, dark ambientu či droneu. A působí to tak, jako by Nattramn nikdy jinou hudbu netvořil – popravdě dosahuje zde lepších výsledků než někteří z muzikantů, kteří se daným žánrům věnují dlouhodobě. Na desce je totiž mnoho dobrých nápadů, které lze spíše než začátečnického štěstí přisoudit právě faktu, že jde o autorovo jediné takto orientované album, tedy jako by na něm zužitkoval tvůrčí ideje schraňované po delší čas.
Zároveň zde překvapivě opouští svůj podivný vokál známý ze Silencer, a to ve prospěch řevu díky efektům povětšinou znějícímu jakoby z obstarožního amplionu. Jindy však zcela mlčí – například při abstraktních plochách zvuků, na něž lze v rámci posluchačského snění promítnout ledasco. Třeba píseň Flaggan på halv stång i drömmens västergård jako by se ozývala v útrobách jakéhosi kovového chrámu a byla tak skvělým „soundtrackem“ k pohlížení na obrazy H. R. Gigera. Zároveň se ale objevují i konkrétnější skladby, jež jsou navíc navzdory absenci refrénů dost chytlavé. Industriální h(l)učení v nich skvěle balancuje na hranici hudby a ruchu – na jednu stranu evokuje samply vysloužilých strojů z továren, ovšem vůči nim působí příliš učesaně, a současně připomíná zvuky synťáků, oproti kterým ale zase zní až moc rozbitě. V souladu s tím většina skladeb osciluje mezi sterilností na jedné straně a syrovostí na straně druhé. K prvnímu zmíněnému slovu se přichyluje například skvěle rytmizovaná The Last Breath of Tellus, druhý zmíněný atribut asociuje De vårdar mig in i döden, v níž jako by slova vyděšeně křičená ve švédštině zápolila s poryvy větru.
Zřejmě nejproslulejší je pak vůči názvu desky – mimochodem na novém obalu k její remasterované verzi spatřujeme portrét Nattramnova bratra – eponymní skladba Transformalin. Tento novotvar, usuzujme z textu k písni, označuje násilný proces, kdy člověk vlivem různého týrání a chirurgických zákroků přichází o své člověčenství a stává se nelidským „prasečím ksichtem“. Umělecké ztvárnění takové přeměny jako bychom pak slyšeli na skladbě Situazion, kde se artikulovaný zpěv postupně hroutí v prasečí kvičení. Motiv metamorfózy lidské bytosti v jakési zbožštěné zvíře je též stěžejní pro Nattramnovu sbírku poezie Grishjärta (v překladu „Prasečí srdce“), jejíž valná část byla údajně napsána právě v Sankt Sigfrids.
Stát se mesiášem kvůli touze po sebezničení: Grishjärta a „svaté zvíře“
Stejně jako autorova hudba či kult osobnosti je i kniha Grishjärta (nyní) výrazně svázaná s prostory internetu. Jelikož vyšla v malonákladu dvou set kusů (s jedním drobným dotiskem), dostat se k ní lze především coby k souboru online dostupnému na webu Internet Archive. Pokud však chceme vstoupit hlouběji do králičí nory a navštívíme také stránku www.humanianimaliliberati.com, kde byla sbírka dříve prodávána, jsme ihned konfrontováni s očekávaným mytizujícím a mesiášským étosem. Čtenáři jsou opakovaně nazýváni „následovníky“ a hned v prvním, tedy nejnovějším příspěvku je Nattramn připodobňován k Ježíši přibitému na kříž. V kolonce „koncept“ pak nacházíme text podepsaný tímto umělcem, kde popisuje své „klesání hlouběji a hlouběji (a hlouběji) do studnice esoterické moudrosti“, zmiňuje setkání s „jediným skutečným prorokem“, který kdy „navštívil planetu Zemi“ (obdobné uvažování, mimochodem, nacházíme i u hudebníků, jako byli jazzman Sun Ra či rocková náboženská komunita Ya Ho Wha 13) a proklamuje „zřeknutí se lidské bytosti“ ve prospěch proměny ve „svaté zvíře“. Čtenáře při vší té přemrštěnosti a „edgy“ rétorice přepadají pochyby, zdali se nejedná o parodii či poťouchlou mystifikaci…
Ať je tomu jakkoli, obdobné myšlenky čteme i ve sbírce Grishjärta. Drtivá většina básní jako by představovala tentýž relativně soudržný svět, který popisuje ten samý (lyrický) subjekt. Ve svých promluvách vykazuje touhu po spásné proměně a posunu na jinou úroveň bytí, jež je podmíněna vykročením ze somnambulní otupělosti, probuzením ze snů (zde spatřujeme paralelu s mytickou „dobou snů“ australských Aboridžinců, která podle nich předcházela jejich bdělé a žité realitě). Dosažena pak může být tělesnou trýzní a podivnými operacemi spíše sadomasochistického než lékařského charakteru. Nepřekvapivě jsou tedy pro styl básní typické medicínské termíny, které autor usouvztažňuje s expresivními a vulgárními slovy – lyrický subjekt například touží po vstříknutí „chcanek Boha“ do svého „krevního oběhu“, a to právě za účelem „probuzení“. Tento příklad je ostatně pro sbírku Grishjärta příznačný, neboť se napříč jejími stranami často objevuje jakési doslova ztělesnění božského, tedy jeho materializace – samotného náboženství je v jedné z básní možné se zbavit tak, že je ze sebe člověk prostě vykrvácí.
Obdobně jsou laděny i ilustrace ke knize. Povětšinou připomínají jakési oživlé symboly, zhmotněné a animované hieroglyfy odtržené od svých významů a živočišně se rozvětvující v jinak zcela prázdném prostoru. Tyto podivné bytosti vypadají jako něco, co předcházelo člověku či co přijde po něm, přičemž jejich podivnou ambivalenci umocňuje fakt, že jim těla nezřídka zdobí obraz vševidoucího, ačkoli slzami zkrápěného oka.
V Nattramnových básních se pak často objevuje du-forma, a to k dosažení provázání promlouvajícího s tušeným adresátem jeho výroků. Tomu jako by se lyrický subjekt snažil zalézt pod kůži a za nehty – „tvá krev je moje krev / tvé tělo bude moje“, praví v jedné z básní, „co tě dělá člověkem / si vezmu“ zaznívá v jiné. Souběžně však zve čtoucího i ke vstupu do svého těla coby „chrámu“, vzývá jej k jeho internímu průzkumu. Sbírka pak vyústí obrazem mesiáše s „prasečím ksichtem“, tudíž ony motivy spojené se splynutím čteme jako snahu o dosažení jednoty pána se svými následovníky, sjednocení oveček (respektive prasátek) a jejich samozvaného pastýře v jedno celistvé stádo. Nutno však dodat, že k tomuto mesiášství se promlouvající subjekt upíná především pro očekávané sebezničení, k němuž proroci nezřídka směřují – přijímá jej tedy včetně nevyhnutelného konce (či možná právě kvůli němu), tj. násilné vraždy ze strany lidí. Vlastní tělo totiž vnímá jako rozbitý a zbídačený organický stroj, „živočišný odpad“, který nezasluhuje nic než zánik.
Samotnou smrt pak výrazně (nábožensky) fetišizuje – mluví o „patologově oltáři“ a lebku člověka chápe jako „posvátnou korunu“, symbol smrti vždy přítomný vevnitř živého těla a neúprosně tak upomínající na jeho nevyhnutelný skon. Ten navíc napříč sbírkou pozorujeme nejen na úrovni subjektivní, ale rovněž kolektivní – jsme konfrontováni s četnými apokalyptickými výjevy, které proměnu člověka ve vepřového spasitele provázejí. Ačkoli pak opakující se obrazy tohoto zezvířečtění (památný je například výjev, kdy lyrický subjekt kráčí po ulici maskován parukou a dámskými šaty, pod nimiž vrtí prasečím ocáskem) jistě mohou asociovat pojem posthumanismus, ten jako by byl Nattramnovým veršům velmi vzdálený. Ať již vznikly v psychiatrické léčebně Sankt Sigfrids nebo ne, zdají se být především samorostlé, krom odkazů k náboženským ikonám a motivům uzavřené samy v sobě, zcela lhostejné vůči teoretickým diskuzím i „klasickým“ dílům pohrávajícím si s tématem animality v člověku (např. Lautréamontovým Zpěvům Maldororovým).
Coda: Sokrates ve dvě hodiny odpoledne a Sankt Sigfrids večer
V souvislosti s nattramnovským mýtem nás pak mohou nepochybně zaujmout v knize se opakující zmínky právě o Sankt Sigfrids (a také „vražedném bratrovi“). Toto místo, na jehož „od sazí umazané střeše“ hnízdí „smrt jako pták“, jak se píše v jedné z básní, jsem měl možnost na vlastní oči nejednou spatřit během podzimu roku 2024. Na denní bázi na mě shlíželo při mých pravidelných večerních procházkách kolem jezera Trummen, jež se nachází v těsné blízkosti léčebny. Trvalo mi zhruba necelý měsíc, než jsem si uvědomil, že o Växjö, které je ostatně v tiráži knihy Grishjärta uvedeno jako město tisku, jsem ve vztahu k podivuhodnému umění slyšel nejen v názvu skladby „Výlet do Vaxjö“ od Toma Necrococka (shodou okolností z alba nazvaného Hudba z psychiatrických pavilonů).
Zjištění, že na vlastní oči a zcela nečekaně spatřuji toto mytické místo, bylo zprvu nepřekvapivě doprovázeno nadšením. Velmi brzy jej však vystřídaly obtížněji definovatelné emoce, které ale taktéž souvisely s faktem, že vidím „mytické místo“. Ono totiž jako by ve skutečnosti vůbec nemělo existovat. Filozof Emil Cioran píše toto: „Obtížně si představujeme každodenní život velikánů. Jak by asi vypadal Sokrates ve dvě hodiny odpoledne?“ Ačkoli samozřejmě nechci ztotožnit Nattramna se Sokratem, přesto si lze z těchto slov Ciorana vzít cosi obecného a zde relevantního. Četba o mytizovaných a legendárních personách mnohdy podněcuje jakýsi romantizující rozměr naší imaginace, v myšlenkách je proto zcela automaticky halíme do abstraktního hávu. Ten však není šit na míru konkrétnostem všední žité reality. Prasečí nožky, bestiální proměna ve zvíře – to vše jako by bylo zcela v rozporu se sluncem často zalitým komplexem budov Sankt Sigfrids. Stejně tak působila zvláštně možnost jít se dovnitř zeptat, zdali tam album Transformalin a kniha Grishjärta skutečně vznikly. Podivnější pro mě pochopitelně byla představa, že by mi tyto otázky třeba i mohly být zodpovězeny, než že by reakci na ně tvořilo diskrétní ticho.
Při návštěvě několika metalových koncertů ve Vaxjö jsem se pak místních po Nattramnovi opakovaně ptal. Všichni o jeho jménu i projektech slyšeli poprvé. Na YouTube mají sice některé skladby Silenceru stovky tisíc až miliony zhlédnutí, ovšem komunita kolem extrémního umění je pochopitelně především mezinárodní, nikoli lokální, neboť subjekty jejího zájmu se nacházejí spoře rozesety po celém světě, ne na jednom místě. Sdružovat se tedy může právě na internetu a zdá se, jako by ten byl i Nattramnovým skutečným útočištěm. Ostatně právě internet se v konečném důsledku jeví coby primární prostor, kde se skrze mytické příběhy o Nattramnovi zpětně ustavuje a umocňuje ona „transcendentní realita“, jak ji popisuje Eliade.
Možná jde o přirozenou reakci mozku – opodstatňovat si vznik něčeho nezvykle znějícího pomocí shodně nezvyklého vysvětlení. Pro Nattramna typicky vyšinutý zpěv zřejmě mnoho internetových uživatelů láká spíše k představě ve studiu se řezajícího zpěváka než člověka, jenž onu vokální techniku zkrátka nemá příliš osvojenou, a proto se o ni pokouší neškoleně a intuitivně. Stejně tak je méně svůdné si s patrně psychotickými verši spojovat ordinérní jméno Mikael Nilsson než pseudonym Nattramn, kteréž slovo ve švédštině označuje zlého ducha. Jak se pak v tomto kontextu příznačně praví na oficiálním webu, kde byla kniha Grishjärta dříve prodávána: „Nattramn se může objevit v nových projektech a může zmizet… koneckonců… nikdy tam nebyl…“