- Inzerce -

Milý deníčku (V tyto dny X)

V roce 2015 pro nás Martin Klimeš, opavský kurátor, umělec a hybatel, psal zvukový deník. Nyní jeho zápisky vycházejí knižně. Připomeňme si…

 

27. 8.

Příprava na rodinnou událost mi nedovolí účastnit se Ostravských dnů, jak bych chtěl a jak si festival vyžaduje. Navzdory svému přívlastku „nová a experimentální“ se mi zdá, zda hudba, která na festivalu ještě v těchto dnech stále zní, není některé večery trochu soudobě akademická. Úspěch má někdy to, co známe v autentičtější, méně formální podobě. I někteří mladší skladatelé mne překvapují svým usilováním o krásnou formu a výboje v mezích „povoleného“.

Ale hned v pátek na Hlubině, ještě před oficiálním zahájením Ostravských dnů jsem si říkal,jak je dobře, že jsou Ostravské dny právě v Ostravě, kousek od Opavy. V Nových koupelnách zněly zvuky ze všech stran tak přirozeně jako hovor lidí, a dokázaly v posluchači rozvibrovat jemné struny, pokud je v sobě měl připravené.

Výjimečná Lucierova instalace Music on a Long Thin Wire z roku 1977 (!) v podobě nataženého dlouhého drátu či spíše struny přenášející vibrace prostoru v zesílený zvuk by byla skvělá, kdyby byla čistá, bez vizuálního balastu svého okolí a v nerušící volbě podpůrného mobiliáře. Dvojhalí je pro ni nádherný a účinný prostor. Dotáhnout instalaci k optimálnímu výsledku nemuselo být tak obtížné, ale i tak stojí za to poslouchat onu převalující se zvukovou vlnu včetně proměnlivého hluku, který  v rozlehlé hale je stále přítomen, aniž by rušil.

2. 9.

Tisíckrát popsaný a milionkrát zakoušený pocit uvolnění ve vlnách mořské vody. Stále to funguje včetně zvuku vln rytmicky narážejících na břeh. Občasný křik racků a jinak úplné ticho. Alespoň pro ten den nepotřebuje člověk víc nic.

3. 9.

Na vizuálním Biennale v Benátkách je možno slyšet hodně zvuků. Z provozu kaváren a nejrůznějších stánkových bister, z větráků, klimatizací, lidských rozhovorů, projektorů, filmů, videí, ale taky občasných zvukových instalací. Např. ve francouzském pavilonu vystavil umělec borovici vykopanou s balem červené hlíny. Účinek ne příliš původní instalace byl oslaben jejím předvedením i v několika menších variantách už před vlastním pavilonem. Uvnitř se borovice pomalu otáčela kolem své podélné osy a v otevřených bočních prostorách ji mohl návštěvník v sedě pozorovat a poslouchat vícekanálovou produkci ambientních zvuků, převalujících se frekvencí. Jednalo se o nahrávku skutečného zvuku borovic (pravděpodobně šumu koruny) přehnanou přes zesilovače. V jiném pavilonu vystavoval jiný umělec jinou rozměrnější zvukovou instalaci. Otáčející se konstrukce s několika mikrofony v kruhu drhnoucími po zemi vydávala zvuky prostřednictvím  reproduktorů zavěšených v různých výškách útrob instalace. Do zvuků mikrofonů opisujících na betonové podlaze černé kružnice několika různých velikostí zněl ještě hukot motoru pohybujícího celým složitým soukolím.

V Arsenale v jednom temnějším podlouhlém  prostoru bylo umístěno na stojanech po levé i pravé straně na dvacet reproduktorů. Hrály všechny a z každého zněl jiný záznam jednoho ohroženého jihoamerického jazyka. Návštěvník procházel kolem všech reproduktorů, mohl poslouchat proměňující se tržiště hlasů a jazyků, které za nějaký čas pravděpodobně nenávratně zmizí či zaposlouchat se se sluchátky na uších jen do vybraného.

6. 9.

Od té doby, co máme kočku, ubylo v bezprostředním okolí našeho bytu a dvorku ptáků. Méně je vidím a hlavně méně slyším.

8. 9.

Tupé zvuky pracovního dne na vesnici u Ostravy – bušení, bagr v činnosti, jedoucí auto, rozhlas… Jdu dlouhou klikatou úzkou ulicí kolem domků stavěných v posledních sto letech a hlavně v jejich druhé polovině. Z hlediska sociologie a kulturní antropologie prozrazuje tato drobná architektura na jednom místě  hodně zajímavého. Hry na něco lepšího, pro každé desetiletí jinak charakteristické, mohou být poučné, esteticky bizarní, odpudivé, k pousmání i lidsky pochopitelné. Břehy koryta potoka protékajícího středem vesnice jsou vybetonované a přitom místy zarostlé kopřivami, voda svým pachem odpovídá modro-šedému zakalení. Ke konci mé cesty i vesnice samotné se přede mnou otevřel pohled přes obyčejnou starou stodolu na dva kopce svažující se k sobě, mezi nimi bylo menší kukuřičné pole a po jeho levé straně se táhl nahoru úvoz s už polodivokou alejí a travnatohlíněnou cestičkou. Kolem šípkové keře, bezy, duby, jasany, třešně atd. Na vršku stála malá kaplička a výhledem na další kopce a vesnice. Suchá kukuřičné stonky a listí ve větru jemně ševelí až chřestí. Přijíždí traktor. Zohýbám se v poli níž, abych dobře slyšel letmé kontakty a tření suchých rostlin. Napřed slyším vítr, pak z různých stran doznívá kukuřice.

15. 9.

V neděli byl velký klid a výjimečně vlídné teplo. Kdybych měl čas, nemohl bych se toho dne nasytit, ale i tak mi stačila chvíle, abych si ji dlouho pamatoval. Jsou kýčovité mé pocity, jejich zápis nebo to, že opakuji už tolikrát na jiných místech lépe popsané a v situaci, která je už interpretačně vyčerpaná?

Dnes cestou z Ostravy krajina, kterou jsem projížděl, zněla různými zvuky. Žlutá, jílovitá a písčitá půda, zvlněná pole s pokoseným obilím jako kůže, zelené ostrůvky plevelů, lesy, vesnice v úpatí a hlavně ve svahu s kostelní věží…

Pokaždé, když si pustím Vltavu a hraje Radio Wave, nemohu poslouchat. Když si dávám v noci panáka manželkou doma zázračně objevené poslední láhve slivovice, nepotřebuji nic slyšet.

16. 9.

Další krásný teplý den. Tentam je letní neklid i agrese. Už není kam spěchat, přesto den voní a slunce hřeje a zvuky příjemně zní. V takové dny je nutné nic nedělat, pokud výjimečně není nutnější něco udělat.

17. 9.

Jasmin Schaitl a William Costa dnes v Gottfrei házeli rychle za sebou velké množství kovových tyčinek na zeď. Tyčinka se většinou dotkla zdi postupně ale v rychlém sledu oběma konci a pak dřevěné podlahy podobně. Častěji ale padala na ostatní, nezřídka se ještě několikrát odrazila. Podle toho bylo slyšet několikanásobné zvonivé zvuky a měkčí kratší zvuky dopadu na zeď a na dřevěnou podlahu. Jasmin i Bilwa se střídali asi po 20 minutách, každý na své, protější straně. Hráli či performovali 2 hodiny.  Zvláště úhledná Jasmin se projevila výjimečným citem pro zvuk, jeho dynamiku, odstínění a dramatičnost, pokud můžeme použít tyto termíny pro tak reduktivní pohybově-zvukovou činnost. Samostatné zvuky střídala s neuveřitelně rychlou hrou, v níž neustával zvonivý tok ani rytmické pulsování dopadů tyčinek na dřevěnou podlahu. Dvě hodiny pohybově-zvukové události pro 5 lidí, příprava na výstavu Předtím, teď, potom.  O poschodí níže se uspávalo malé dítě, vedle hučela hospoda a svítící okna bytů v okolní čtvrti napovídala o jejich většinou praktickém fungování. A na půdě jedné bývalé staré dílny v slezské Opavě probíhá něco tak „podivného“…

Otevřeným oknem na stejné půdě o den později bylo ještě před hodinou slabě slyšet jedoucí auta a vzdálenou hudbu. Současně uvnitř znělo šest metronomů postavených do kruhu na podlaze. Každý z nich určoval a vytvářel odlišný rytmus. Zvuk dává vzpomenout na 50 let starou Ligetiho kompozici pro 100 metronomů. Jasmin a Bilwa ale zdůrazňují rituální charakter svého piece, s jednoduchým repetitivním dějem, s pohybem a konáním člověka a možnou literární interpretací. Na rozdíl od včerejška, druhý piece vyžadoval po vnímateli mnohem větší pozornost a soustředění. Během poslechu i pozorování bylo ale možné v oněch dvou hodinách uhnout myslí někam k sobě, k přemýšlení či obyčejnému lelkování nebo si taky zajít pro pivo a spláchnout v neustále se posunujícím rytmu horký den. Postupné ukončování pohybu jednotlivých metronomů a tím zjednodušování struktury tikotů působilo emotivně. Závěr s jedním metronomem odbíjejícím čas svým nesmlouvavým tik tak všichni přítomní poslouchali celou dobu bez pohnutí, s dechem téměř zadrženým.

 

Poprvé vydáno 3. září 2015. Knihu, vydanou v nákladu opravdu sběratelském, si lze objednat zde.